Hněv je v průběhu celého příběhu Jonášovou hlavní emocí. Byl však skryt za maskou a my jsme se o něm dozvěděli až v poslední kapitole. Jonáš se zlobí, protože svět není takový, jaký by podle něj měl být a Bůh není takový, jakého by si Jonáš přál. Hněv odhaluje Jonášův rozpor v motivech a touhách a vynáší s sebou na povrch Jonášův hřích. Co je to za hřích? 

Modlil jsem se k Hospodinu: Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ve své zemi? Kvůli tomu jsem chtěl utéct do Taršíše. Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem.c  

Jonáš 4:2

Je to hřích exkluze. Hřích odmítnutí a vyloučení druhého od sebe a od dobra, které jako Boží člověk reprezentuji. Jonáš má představu Boha, který je přijímající, Boha s otevřenou náručí; Bůh milostivý, který dělá to nejlepší pro druhého; Bůh soucitný, který chápe kontext života; Bůh dost dlouho trpělivý se zlem, to znamená, že zlo ihned nezastaví, ale nechá ho dlouho bujet, toleruje, je trpělivý; Bůh, který se slitovává, protože mu jde o konkrétního člověka a nesoudí jen tak od stolu, paušálně. To je Bůh, jakého si Jonáš představuje. A má pravdu, stejnými pojmy je Bůh definován v jiných částech Starého zákona. Sám sebe takto dává poznat. Ovšem Jonášova představa Boha je jednostranná. V jeho obrázku chybí Bůh soudce, Bůh mstitel, Bůh žárlivý. Bůh v barvách, kterým nám ho vykreslila kniha Nahum; velkolepá báseň o destrukci Ninive, která končí radostným potleskem utlačovaných. Jonáš si představí Boha milostivě, a to mu přijde nevyvážené. Proto sám svým životem doplní to, co Bohu chybí. Vtělí jiného Boha. Vyváží Boží milost Božím soudem. Ukáže tak Ninivským jinou Boží tvář. V první části příběhu, v útěku, Jonáš ukazuje Ninivským Boha, který s nimi nemluví, protože toho nejsou hodni. Boží slovo se vydává úplně jiným směrem, než jsou oni. Aniž by to věděli, nemluví s nimi. A tedy je odděluje od Božího slova. Ve druhé části příběhu už k nim Jonáš mluví, protože jej k tomu Bůh donutil. Ale to jak mluví, je dost drsné. Mluví o soudu. Budete zničeni. Jonáš ve své mysli vyvažuje Boží vlastnost. Je to podstata jeho hříchu? Je to to, co dělá Jonáš špatně? Že si dovolí vstupovat do dialogu s Bohem, kde ovlivňuje to, jak se Bůh bude projevovat tady na zemi? Ne,  to není samo o sobě špatně, vždyť to stejné dělali velké postavy dějin: Abraham a Mojžíš, kteří se přimlouvají za lidi, stojí jako kněží na místě lidí před Bohem. Vyvažují Boha hněvu tím, že ho prosí o milost. Tedy samotné vyvažování, to, že člověk jde proti Bohu v dialogu dvou svobodných bytostí, je dobře. Je to znak zralé lidskosti. Jistý problém však spočívá v tom, že si Jonáš s Pánem Bohem role vyměnili. Jonáš stojí na straně soudu, trestu a zničení lidí, Bůh stojí na straně lidí, proti člověku Jonášovi. Je to tak absurdní, jako kdyby Mojžíš přišel tehdy za Bohem a řekl mu: Tak ty chceš ty bídáky Izracelce, co mě štvou zachovat? Tak to teda ne, znič je, nebo končím. Ne, je to přesně naopak. Bůh chce lidi vyhladit a Mojžíš za ně bojuje. Odmítá vytvořit koalici s Bohem proti lidem, protože je člověk a bude s lidmi, klidně proti Bohu. Tak to má být. Člověk bojuje za lidi, pokud tedy není lidu zrádce, který by exkluzivisticky odmítal druhé přijmout pod svá křídla. A to je právě Jonášův případ, to je Jonášův hřích. 

Jonáš to má popletené. Vytváří koalici s Bohem proti lidem. Vyvažuje proti nim, nechce si představit, že by Bůh a Ninivští skončili ve vzájemném objetí. Proto je Jonášovým hříchem exkluze. Vylučuje Ninivské z Boží milosti. Je to projev jeho předsudku, se kterým se dívá na cizí Ninivské, kteří se určitě neobrátí. Je to projev jeho národní hrdosti; my jsme Izraelité a máme svého Boha, vy jste naši nepřátelé a já s vámi nechci mít nic společného. Nechci s vámi mluvit, a když už ano, tak hnusně. Možná je to projev jeho vlastní špatné zkušenosti; kdoví jak moc mu Asyřané zkomplikovali život, kdo mu kvůli nim zemřel. Je to projev rasismu; jste jiné národnosti, mluvíte jiným jazykem, nechci vás, nebudu se učit váš jazyk, nebudu k vám přicházet. Je to projev náboženské pýchy; já věřím správně a vy ne, jdete do pekla a já jsem vlastně rád. Už už chci zatleskat nad pádem hříšného města, pěkně biblicky podle knihy Nahum. Všechny možnosti a jejich kombinace si dovedu u Jonáše představit.  Kdoví jaká byla jeho přesná motivace...

Hřích exkluze je skrytým hříchem. Je hříchem, který je součástí dalších hříchů. Stejně jako u Jonáše se i u nás projevuje dvěma způsoby: ignorací - to, když Jonáš utíká a s Ninivskými nemluví; a tvrdou mluvou bez milosti - když k nim začal mluvit. Hřích exkluze se vplíží do mého života tehdy, když druhého ignoruji, odmítám ho, mlčím, nevšímám si ho, nepomohu, nemluvím, neoslovím, nenabídnu pomoc a nevyřknu milost,  nepozdravím na ulici. Hřích exkluze je součástí i naší řeči, kdy druhého pomlouvám, lžu mu, vychloubám se, mluvím s despektem, tvrdě, ve zjednodušených frázích. 

To všechno v sobě obsahuje prvek exkluze. Vylučuji druhého od sebe. Je to hřích, který má tendenci se nenápadně vplížit právě mezi zbožné, správné a hodné lidi. Mezi ty, kteří se pěkně začlenili do jisté společnosti. Jsme to právě my, kdo je v pokušení vylučovat druhé, kteří jsou horší než my. Hřích exkluze je těžko diagnostikovatelný. Lehce proklouzne pod radarem našeho svědomí, protože je dobře biblicky obhajitelný. Všechny verše o hříchu, který mohu někomu dát jako nálepku, velmi zlehka použiju jako projev hříchu exkluze, a ještě se u toho cítit svatě. Je mnoho veršů, které mohu použít jako náboje, kterými druhého střelím: On je nevěřící, on je lhář, zvrácený, neduchovní, nezralý...  Jakákoliv nálepka, kterou druhému dáme a zavání pohrdáním, je projevem hříchu exkluze. Tak jako muž z Ježíšova podobenství, který se modlil a chválil vděčně Boha za to, že není takový jako ten, kdo stojí za ním. Díky ponížení druhého se může sám cítit lépe, svatě, zbožně. Hřích vylučování se bytostně drží církve. Vylučujeme od sebe ty, které považujeme za nevěřící, jinak věřící, divně věřící, kteří nedosahují našich morálních standardů a standardů naší subkultury; nesloužíš, nemáš ten a ten dar, nechodíš pravidelně. Církev je v tomto neskutečně křehká. Má být tou jedinou společností na zemi, která přijímá. Přitom se však velmi rychle stává exkluzivistickými kluby. Jsme exkluzivističtí v tom, jak mluvíme, přemýšlíme o druhých, jak se k nim vztahujeme. 

Exkluze je hřích bohatých, kteří nemají potřebu se stýkat s chudými; je to hřích čistých a zbožných, kteří odmítají přijímat ty, které považují za hříšníky a být s nimi; je to hřích vzdělaných, kteří se odmítají učit od moudrosti méně vzdělaných; je to hřích střední vrstvy, která pohrdá nižší vrstvou a nižší vrstvy, která pohrdá ještě nižší vrstvou. Dokud to jde, tak děláme exkluzi tak jako Jonáš tím, že druhého ignorujeme, neobdaříme ho pohledem, utíkáme od něj. A když už jsme nuceni přijít do kontaktu a mluvit, tak se naše duchovní pýcha projeví v naší řeči. Tak jako u Jonáše.

Na začátku jsme mluvili o Bohu milostivém a Bohu tvrdém. Boží svatost a spravedlnost na jedné straně a na straně druhé Boží milost. Jonáš vyvažoval Boha milosti tváří Boha tvrdého, protože si nevšiml, že v Bohu samotném je obojí spojeno v jedno. Jak? Svatost a spravedlnost je z podstaty exkluzivistická a milost je zase bytostně inkluzivistická, bezbřeze přijímající. Bůh však volí ještě třetí cestu. Přijímá a objímá, ale ne proto, aby lidé zůstali stejně hříšní, ale jeho přijetí je nástrojem vzájemné proměny. Bůh exkluzivista by Ninivské rovnou bez šance zničil tak, jak chtěl Jonáš. Bůh inkluzivista by je přijal i s jejich hříchem a nechal vesele dál škodit sobě i druhým. Ani jedno Bůh nedělá. Bůh přijímá a proměňuje; přijetím proměňuje, milostí proměňuje. Odpouští, aby odpouštěli, přijímá, aby přijímali. Na konci příběhu jsou obejmutí hříšníci, kteří se odvrátili od cesty zla. To je Boží přístup.

Bůh takhle krásně reaguje na napětí dnešní doby. V pluralitní společnosti nám na sebe obě strategie naráží. Je tu jedna, která druhé přijímá, je liberálně otevřená všem, chápe rozdíly, chápe, že to může někdo jinak, otevírá náruč dokořán. Druhá strategie lidi odmítá, je konzervativně předsudková, kreslí hranice, buduje zdi, segreguje, je plná předsudků, protože nechce poznat druhého. Ignoruje ho, a když nemůže ignorovat, tak je tvrdá. Jonáš jednoznačně volí druhou strategii. Co je správně? Přijmout, abychom mohli změnit to, co je hříšné. Přestáváme definovat sami sebe svou kulturou, svou subkulturou, hranicemi, ale Kristem v centru, na kterého jsme všichni navázáni. Je mi jedno, jaký je druhý dokud směřuje ke Kristu. Ne podle mých představ, ale podle Krista. 

Kdyby se mě někdo zeptal, kdo bude a nebude v nebi, tak mu odpovím, že vůbec netuším, ale moje bytostná touha a přání je, aby tam byli všichni. I kdybych měl jít proti samotnému Bohu, budu stát na straně hříšných lidí, tak jako se Abraham přimlouval za Sodomu, tak jako Mojžíš chránil své neposlušné svěřence před Božím hněvem, tak jako se Pavel byl ochoten vzdát své spásy ve prospěch Židů, kteří ho pronásledovali. Odmítám být jako Jonáš, který volí pozici exkluzivního soudce místo kristovského obhájce. 

Jak vážný je hřích exkluze? Hřích nelásky, hřích ignorování, odmítnutí a pohrdání? Je to hřích natolik vážný, abychom z něj pravidelně činili pokání. Vždyť církev je jednou z mála společností na světě, která dovede milostí proměnit, přijetím proměnit, tím, že ukazuje ke Kristu.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty jsi byl zbožnými, věřícími, slušnými lidmi také obviňován z toho, že se scházíš s hříšníky, že stoluješ se zkorumpovanými úředníky, že necháváš, aby se tě dotýkali ženy špatné pověsti. Taky se jim nelíbilo, že jsi otevíral náruč milosti vůči těm, které oni ze společnosti vyloučili a měli pro to dobrý zbožný a biblický důvod. Byli to přece hříšníci zasluhující trest přesně podle Tvého Zákona. Hněvali se na Tebe, stejně jako Jonáš, a vůbec si nevšimli, že ty přijímáš, a objímáš proto, abys změnil. Vyznáváme ti, Pane, naši obavu, že kdybys dnes přišel mezi nás, byli bychom také naštvaní, s kým se to bavíš, proč nejdeš k nám do sboru, proč si chodíš někam ven po ulici, komu sloužíš, s kým trávíš čas, koho přijímáš, i když my ho dávno odsoudili. Prosíme tě, Pane, nastav naše radary hříchu i na hřích svaté exkluze a duchovní pýchy. Prosíme tě, vyslyš nás.