Čtvrtá kapitola začíná Jonášovým velkým hněvem. Když pomineme básnicky vyjádřenou úzkost v rybě, je to Jonášova první přímo odhalená emoce. Z toho vyplývá, že Jonáš se nám ve většině příběhu skrývá za masku. Nevidíme mu do tváře, když utíká, usíná, budí se, když je o něm losováno, nebo je házen do vody. Potom částečně vidíme jeho nitro v modlitbě z ryby, ale když jde do Ninive, znovu nevíme, jak se tváří. Jonáš je pasivní, tajnůstkářský, skrývá své emoce. Vidíme jen jeho chování, kterému se snažíme nějak porozumět. V minulém verši se jeho maska rozpadla. Popraskala a prodral se skrze ni hněv. Máme tak před očima obličej živého člověka. Není sice pěkný, je to člověk naštvaný, ale je to člověk. Když už je hněv venku, kam se obrátí? Na Ninivské? Začne jim škodit, záškodničit ve městě? Nebo se naštve na sebe a začne se sebepoškozovat? Ani jedno zatím neudělá. Hněv obrátí v modlitbě výčitek proti Bohu: 

Modlil jsem se k Hospodinu: Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ve své zemi? Kvůli tomu jsem chtěl utéct do Taršíše. Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem.c  

Jonáš 4:2

Kniha Jonáš je plná paralel. Představte si příběh jako látku. Látku, která leží položena na stole. Vezmete do ruky jehlu s nití, která má na konci uzlík, a prošijete na různě vzdálených místech látku a potom utáhnete. Co se stane? Látka se vám zkrabatí do harmonikového tvaru a přiblíží k sobě všechny body v látce, které byly spojené dírou a nití. Takovýmto místem s vysokou koncentrací látky, respektive příběhu, je i tato modlitba. Jonášova modlitba na začátku čtvrté kapitoly propojuje celou řadu časoprostorových bodů příběhu. Pojďme odzadu, na co všechno odkazuje.

1) Jonáš v hněvivé modlitbě připomíná Boží vlastnosti trpělivosti, lítosti nad zlem atd. Ninivský král doufá v přesně takového Boha, ale neví o něm, protože mu o něm Jonáš neřekl. Modlitba obsahuje vazbu na ninivského krále. 2) Jonášova hněvivá modlitba je uvedena stejně jako jeho modlitba z břicha ryby. Je tu tedy provázanost i s druhou kapitolou. 3) Jonáš v hněvivé modlitbě vyznává víru v Boha pomocí klasické fráze, která se objevuje napříč Starým zákonem. Jeho víra vyznávající v takového Boha věří, ale víra vtělená nikoliv. Přesně tento rozpor jsme viděli u Jonáše, když na lodi vyznává víru v Boha stvořitele nebe a země, a přitom vtěluje víru, že je možné od tohoto Boha utéci. 4) Jonáš se ve své hněvivé modlitbě vrací vzpomínkou na začátek příběhu. Retrospektivně nám dává nahlédnout do své duše ve chvíli, kdy jsme poukazovali na to, že vlastně vůbec netušíme, proč Jonáš dělá to, co dělá. Museli jsme pouze odhadovat, proč asi Jonáš utíká, neřekl nám to. Až nyní. Pod emocemi hněvu nevidíme člověka teď, ale začínáme nově chápat i jeho minulost. Prasklinou hněvu se v masce dere na povrch rozzuřený Jonáš. Jonášův hněv se neobjevil z čistajasna nad městem, to byla poslední kapka.  Jonáš nám propojil v modlitbě celý příběh, všechny jeho scény: scénu útěku, scénu s námořníky, scénu v rybě i scénu v Ninive. A naznačil, že hněv byl přítomen ve všech těchto scénách:  když utíkal, když mluvil s námořníky, když se modlil v rybě a kázal Ninivanům. Jestliže byl hněv pořád přítomný v příběhu, proč jsme o něm ještě nemluvili? Ani jednou jsme zatím o hněvu nepřemýšleli. Důvodem je to, že byl Jonáš skrytý, nepověděl nám o tom, že se zlobí.  Až nyní. 

Jistě ve svém životě znáte lidi, u kterých nerozumíte jejich chování, jsou pro vás nečitelní. Nesdílí s vámi své přemýšlení, natož své emoce, a pokud ano, tak jen zřídka. Jen odhadujete, tak jako my u Jonáše, co se mu asi honí v hlavě, na co myslí, proč se chová tak, jak se chová. Dokud nám to druhý neřekne, jsme odkázáni na své dohady. Potom se jednoho dne stane něco velkého a maska se zhroutí, vyplavou na povrch emoce, které v sobě člověk dlouho měl. Možná je to smutek, dost pravděpodobně je to hněv. Člověk začne mluvit, ale neřeší přítomnost. Vrací se ve vzpomínkách k bodům v příběhu minulosti, tak jako Jonáš. Naštvaný Jonáš se vrací v myšlenkách na začátek příběhu. Má tak možnost, nejen on, ale i my, najednou lépe porozumět předchozímu příběhu. Tomu, kde jsme se pouze dohadovali, co asi druhý prožívá. 

Naše emocionální paměť funguje podobně. Emoce jsou jako jehla s nití, která prošije nejrůznější body látky našeho života. Tady jsem se zlobil a za dva dny taky a za měsíc ještě víc atd. Každý větší emoční zážitek je jako jeden vpich. A potom přijde situace, kdy se po vpichu nit napne a najednou se do přítomnosti přikřiví látka minulosti. V mém tady a teď je najednou zároveň, skrze díru, přítomno moje tehdy a tam. Oba dva časoprostorové body, vzdálené mnoho let, se propojily. Jonáš tady a teď naštvaný na Boha milosti si znovu prožívá příběh útěku do Taršíše. Proto jsem utekl, říká. Co spojuje obě události? Emoce hněvu, o které jsme tehdy neměli ani zdání, ale teď už ano. A možná ani Jonáš nevěděl, že se zlobí. 

Podobné je to i se smutkem. Když teď truchlím nad ztrátou člověka nebo domácího mazlíčka, zároveň se mi vrací mé předchozí ztráty a smutky, především ty, které jsem tak jako Jonáš jasně nevyjádřil a neotruchlil. 

Najednou vidíme, proč Jonášův příběh nemohl skončit třetí kapitolou. Bylo zde dosud něco nevyřčeného, něco v pozadí. Teď vidíme, že to, co Jonáše trápilo, byl jeho hněv a ten nemůže být uzavřen, dokud není otevřen. Proto Bůh Jonáše dostane do takové situace, dá mu zažít to, co ho opravdu rozčílí. A jako rána z hnisu vyteče to, co bylo v Jonášovi od začátku. … výčitka „což jsem to neříkal tehdy“… důvody „kvůli tomu jsem chtěl utéci“… a pravda štve mě tvoje milost a otevřená náruč a trpělivost se zlými lidmi. … všechny části příběhu nahuštěny do jednoho momentu.

I my ve svém životě ve chvílích silných emocí nezažíváme pouze svou přítomnost a její okolnosti. Ne,  právě se k nám přitáhly jako zkrabacená látka časoprostorové body příběhu naší minulosti propojené stejnou emocí. Jsme tady a teď, stejně jako tehdy a tam. Můj hněv na manželku, která mě kritizuje, není jen hněvem na ni. Je hněvem na všechny předchozí nevyřčené reakce na kritiku. Proto z nás vychází výčitky, které nás vrací k nedořešené minulosti, a dávají nám příležitost a milost tady a teď napravit ono tehdy a tam. Otevřít, vyjádřit, činit pokání, přijmout milost, proměnit. Je to úžasná Boží milost, že teď v přítomnosti mohu napravit minulost, když jsou si ty momenty tak blízko. A možná nám náš hněv odhalí i hřích, tak jako u Jonáše, ale o tom víc příště…. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, věříme tomu, že jsi na kříži nesl všechny naše hříchy, zlo, bolesti, nemoci a starosti. Všechny časoprostorové body v dějinách světa tak byli nahuštěny do jednoho jediného momentu. toho nejtěžšího, nejhustšího, nejdůležitějšího. Ve svém tady a teď na kříži jsi propojil všechno zlo, hřích a utrpení tehdy a tam generací před Tebou a všechno jednou a někde generací dalších. Byla tam i všechna moje bolest a moje emoce a moje hříchy, zlo, které jsem já sám zažil. Vážeš k sobě vše, co bylo ochotno se k Tobě připojit. Tvé probodené a umučené tělo neslo tady a teď tíhu celého světa. A Tvé tělo vzkříšené vše proměnilo: nenávist v lásku, zlo ve svatost, beznaděj v naději, hněv v radost. Sláva Tobě, Kriste.