Poslední kapitola se zaměřila na hlavního lidského hrdinu – Jonáše. Popraskala mu maska, za kterou skrýval své emoce a odhalil nám svůj hněv. V modlitbě výčitek se obrací k Bohu a končí slovy:  

Nyní, Hospodine, vezmi ode mě, prosím, můj život. Je pro mě lepší, abych zemřel, než abych žil.

Jonáš 4:3

To jsou silná slova. Jonáš má celkové zvláštní vztah k vlastnímu životu a smrti. Představte si, že má ve své duši krychlovou místnost. Je úplně prázdná, všude holý beton, jen uprostřed výstupek ve tvaru krychlového stolu. A na něm stojí klasické staré ramenné váhy se dvěma miskami. Na jedné straně je miska s názvem Život, na druhé miska s názvem Smrt. Jonáš opakovaně vstupuje do této části své duše a sleduje váhy. Pohrává si s nimi, přidává na jednu stranu nebo na druhou. A vypadá to, že často převažuje miska smrti. Už na lodi převážila smrt a on chtěl ukončit život ve vlnách. Ale zase ne úplně, není to tak silné, aby skočil sám. Chce se nechat hodit, tedy i na miskách života něco leží. Něco mu brání skočit sám. Nesáhne si na život, ale vyjadřuje hluboké přání nebýt. To dělal na lodi a dělá to i nyní v modlitbě. Porovnává život a smrt a lepší je smrt. 

Rozumíte mu? Někteří si to možná představit nedovedete, protože jste nikdy v takové situaci nebyli. Ale pak jsme tu my, kteří Jonášovi rozumíme, už jsme se podobnou modlitbu modlili. Představa smrti pro nás mohla být v určitou chvíli v životě být lákavá a přitažlivá. Za jakých okolností hodnotí Jonáš a my smrt jako lepší než život? Kdy převáží smrt? Pro popis tohoto jevu se používá termín zúžení. Zkuste si na chvíli uvědomit sami sebe, kde teď jste, co děláte. A teď se podívejte v představě do budoucna; jaké máte možnosti pro dnešní den, dnešní večer, blížící se víkend, svátky, nový rok. Při pohledu do budoucnosti vidíte buďto život, který se rozšiřuje možnostmi vztahů, práce, smyslu, prožitků, jsou před vámi výzvy. Máte něco, na co se těšíte. Nebo vidíte život, který se zužuje - „Už mě nic nečeká.“ „Bude hůř, jsem sám.“ atd. Lidé, pro které na miskách vah mezi životem a smrtí začne vyhrávat smrt, jsou ti, kteří mají dojem zužující se budoucnosti. Pojďme se na to podívat u Jonáše. 

1. Zúžení emocí – Jonáš má jednu jedinou emoci a tou je hněv. Bohužel to byl hněv skrytý za maskou. Pokud má však člověk dlouho jedinou emoci a představí si, že to stejné by měl v budoucnu prožívat ještě týden, rok, nebo deset let, tak je to šílená představa. Nevidím před sebou chvíle radosti, chvíle úlevy, chvíle vděčnosti, jenom hněv. Hněv, který může být obrácen proti druhým lidem, ale i proti mě, proti vlastnímu životu. Lidé, kteří prožívají chronickou bolest, depresi, dlouhodobý stud a hněv, dlouhodobě bez záchvěvů jiných emocí, si do budoucna těžko představují, že by to mohlo být jinak. Najednou se smrt jeví jako dobré východisko, úleva od jediné cesty, cesty bolesti nebo hněvu. 

2. Zúžení možností – Jonáš splnil poslání a nedopadlo to tak, jak by si představoval. Co bude dělat dál? Pro Ninivské je prorokem soudu, tam se vrátit nemůže, pro Izraelity je vlastizrádcem, který zachránil hlavní nepřátelské město. Kam dál? Co bude dělat zítra a pozítří? Prázdnota. Slepá ulička. Nemá kam jít. V jeho  představě se mu zúžily možnosti na jednu jedinou. 

3. Zúžení vztahů – Jonáš je celou dobu v příběhu sám. Krom Boha nemá nikoho, s kým by osobně mluvil. I námořníci z něj museli odpovědi o jeho životě vypáčit svými otázkami, jinak by se jim neotevřel. Nyní je Jonáš zase sám a široko daleko žádný další člověk. A ano, při detailnějším rozboru příběhu vidíme, že si za to Jonáš může sám. Je to odvrácená strana hříchu exkluze, o kterém jsme mluvili minule. Když vylučuji druhé, velmi často zpětně zjistím, že jsem tím vyloučil sám sebe od nich. 

4. Zúžení smyslu – Rozdíl mezi člověkem a budíkem je na první pohled jasný. Budík se nemusí zamýšlet nad tím, jaký je smysl jeho existence, aby svou existenci a poslání naplnil. Může být budíkem a budit v pět třicet každé ráno, dokud mu nedojde baterka, aniž by věděl, že je budík a že toto je jeho smysl. My lidé jsme složitější než budík. Abych mohl být člověkem, nestačí se jen narodit, jen být. Musím nahlédnout na to, co to znamená být člověkem a jaký je smysl mé existence, mé místo na zemi. V průběhu života pracujeme s různými hypotézami smyslu, které vtělujeme, aplikujeme, pak je zase ztrácíme a hledáme nové, stabilnější, pevnější, smysluplnější. Když jste byli děti, bylo v určitou chvíli ve vašem vývoji jediným smyslem života potěšit své rodiče. K tomu jste se hnali, ale na celý život byste si s tímto smyslem ztěží vystačili. Vydrží jen chvíli a posune nás dál. Možná jste pracovali s hypotézou, že smyslem života je najít si partnera, práci, vystudovat školu. Ovšem realita života je taková, že nám občas bere to, v čem jsme viděli smysl. Ve chvíli, kdy jsme smysl ztratili, v tom, pro co jsme zatím žili, vstupujeme do místnosti vah a vážíme, hodnotíme. Co má teď chudák Jonáš dělat? Doteď byl Božím prorokem, ale vzhledem k současné situaci a fiasku to nemá budoucnost. Prorokoval zkázu a zkáza nepřišla. Přišel o smysl života. Ale je to hlubší, než že jen ztratil zaměstnání, protože mu sám Bůh přestává dávat smysl. Nerozumí mu, nechce ho přijmout takového, jaký je. Náš smysl je v konečném důsledku odvozen od naší představy Boha. Dokud Jonáš neuvidí Boha milosti jako boha krásného, dokud Jonáš nenajde zalíbení v disharmonii nebeské hudby, ve které mu neladí boží milost a boží soud, tak nebude mít smysl ani pro svůj život. Smysl mého života a představa Boha jdou ruku v ruce. Vždyť smysl najdeme jen u svého tvůrce. 

Dostat se do situace, ve které byl Jonáš, není těžké, běžně se v ní mnoho lidí nachází. Žijí své životy, navenek normálně, ale chodí častěji do své krychlové místnosti a sledují misky vah. Když se v jejich životě zužují emoce, možnosti, vztahy a smysl, převažuje miska smrti. Otázka zní, co je na misce života? Možná je tam víc, než by člověk čekal. Možná se stačí na ni zaměřit, podívat. Najednou nám to, co na ní je, ztěžkne. 

Bible jednoznačně považuje život za vysokou hodnotu. Jonáš má velkou zábranu zabít sám sebe. Když chce umřít, tak to vyjadřuje jako přání k Bohu: “Vezmi si můj život”. Na misce života je jeho tělo, které má pud sebezáchovy. A nejen ono. Na misce vah na straně života je možná jeho víra v život, který má hodnotu jako dar od Boha. Bůh dává, Bůh bere. Možná toto Jonášovo bytostné přesvědčení je to málo, co tam zbývá. Podobně jako Jób zvažuje v určitou chvíli smrt a vidí ji jako nejlepší východisko, touží po ní jako po nejlepších pokladech světa, ale neudělá to, protože je tu něco, co jej stále drží. Možná je to modlitba, kterou své uvažování před Bohem odkrývá. Všimněte si: Jonáš na lodi páchá sebevraždu rukama námořníků, protože se nemodlí. Teď uvažuje o smrti, ale děje se tak v kontextu modlitby. To je nadějná změna příběhu. 

Pokud je člověk ohrožen zúžením života, můžeme my, kteří stojíme pevněji na straně života, pomoci přidat na misku jeho života tím, že přispějeme k rozšíření života. Můžeme mu pomoci rozšířit emoce třeba tím, že mu dáme zažít něco pěkného, nebo mu pomůžeme vidět krásu v maličkostech. Zaměříme jeho pohled na něco, co leží na misce vah na straně života a ono to ztěžkne. Můžeme mu pomoci rozšířit možnosti, třeba v tom, že s ním probereme cesty a zjistíme, že je tu něco, nad čím ještě nepřemýšlel, nebo nějaká cesta, kterou sám nezvládne, ale s někým, kdo mu pomůže, by to šlo. Můžeme mu rozšířit vztahy tím, že jsme s ním, alespoň po nějaký čas jako dva lidé, já a ty, bez masek, nebudeme ho odsuzovat za to, jak přemýšlí, za to, že si neváží života, nebudeme jím pohrdat jen proto, že chodí do své krychlové místnosti a váží život. Ne, kdyby Pán Bůh nechtěl, abychom takovou místnost v životě měli, tak nám ji tam nedá. Možná se s druhým domluvíme, kdy se uvidíme příště, aby měl naději. Můžeme mu pomoci rozšířit i smysl. V nejhlubší podstatě to znamená rozšířit představu Boha, naučit se vidět Boží krásu i v tom, kde Bohu nerozumíme. Vždyť on je naším tvůrcem. Jestli je tu někdo, kdo ví, proč tu jsem, tak na to přijdu jen a jen ve vztahu k němu. 

Poznámka na závěr. Ne všichni lidé, kteří ukončují svůj život, tak dělají jako výsledek zúžení života. Ne. Jsou lidé, kteří se zabijí, aniž by chtěli nebo rozuměli tomu, co dělají. Třeba jsou pod vlivem nějakých látek nebo vážné psychické nemoci. Nebo jen křičí do světa: “Pomozte mi!” a nikdo neslyší.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, i Ty jsi stál na Jonášově místě a volil mezi životem a smrtí. I Ty jsi nakonec volil dobrovolně smrt, nebylo to však proto, že bys nemohl jinak, že bys neviděl krásu života, že bys byl sám nebo se cítil pořád v depresi. Volil jsi smrt jako cestu, jako poslání, jako službu světu. Na miskách vah převážila smrt, protože jsou důležitější věci než samotný život. Děkujeme ti za to. Zároveň se, Pane, přimlouváme za ty, kteří sami váží život a smrt. Dej jim milost, Pane, vidět život. A prosím za nás, abychom dovedli pro druhé stát na straně rozšiřujícího se života, který je pestrý, krásný, který je odvozen od Tebe. Sláva Tobě, Kriste.