Inspirace 

Nacházíme se v příběhu kousek za prvním velkým zvratem. Jonáš neumřel ve vlnách, ocitl se však ve velké rybě, v mořském netvoru. Je to výstižné symbolické vyjádření mezistavu, období v životě, kdy člověk ještě není mrtvý, ale také nežije naplno. Je v krizi, neví, co bude. Je uzavřen a má málo podnětů, o které by se mohl opírat. A tak se obrací do sebe a otevírá se v modlitbě svému Bohu. Kromě přežívání mu nezbývá nic jiného nadějného, než se modlit. Včera ještě Jonášova modlitba neměla slova, pouze směr, dnes už bude vtělena do jazyka. 

…a řekl: Volal jsem ze svého soužení k Hospodinu, a odpověděl mi, 
z lůna podsvětí jsem křičel o pomoc, a uslyšel jsi můj hlas.  
Jonáš 2:3

Jako správná hebrejská poezie má verš dva řádky, oba vyjadřují to stejné, ale říkají to jinými slovy. Dokonce je v nich patrný nepřirozený přechod od vyprávění o Bohu ve třetí osobě „volal jsem k Hospodinu“ a potom ve druhé osobě „uslyšel jsi můj hlas“. Učitel češtiny by vám to ve slohovém cvičení omlátil o hlavu. To se nedělá, vyber si, co chceš říct a drž se jedné osoby. První část o Bohu vypráví a druhá část Boha přímo oslovuje. Celý text je nečekaně nadějný a pozitivní. Jonáš se nelituje, nečiní pokání, nestěžuje si, jen s důvěrou vyznává víru, že ho Bůh slyší a odpovídá mu. Shrnuje to čeho jsme si všimli už minule. Víru ve  spojení mezi tím, kdo je nejhlouběji, v podsvětí, v říši mrtvých a toho, kdo je nejvýš a překypuje životem, dobrem a mocí. Slavný Bůh a ubohý člověk v dialogu. Spojení mezi dvěma limity: tím, kdo je úplně nejvýš v nebesích a tím, kdo je úplně nejníž v podsvětí. Dokonce i přes tu největší možnou propast vzdálenosti dochází ke komunikaci, k dialogu. V dialogu mluví člověk, toho slyšíme, ale kde je řeč Boží? O co Jonáš opírá svou víru, že ho Bůh slyší a že mu odpovídá? Pro odpověď si musíme přizvat další Biblické texty. V celé druhé kapitole, kterou zabírá Jonášova modlitba, si nevystačíme pouze s knihou Jonáš, protože je prošpikována odkazy na jiné texty. Především na knihu Žalmů. Když si odkazy přečteme, najednou nám dojde, že Jonáš tu nemá jen spontánní osobní modlitbu tryskající tak říkajíc ze srdíčka, ale že je to koláž inspirovaná jinými modlitbami. Jako kdybyste skládali píseň a použili k ní kromě svých vlastních slov i věty z jiných písní. Neznalec by to nepochopil a možná by mu přišlo že to nesedí. Znalec by se však chechtal a už by listoval ve zpěvnících a nacházel příslušné odkazy. 

Jonáš začne modlitbu tím, že cituje žalm 120:1 K Hospodinu jsem volal ve svém soužení a on mi odpověděl. Téměř doslovná citace. Jonáš si ve své modlitbě půjčuje hlas někoho jiného. Cituje člověka, který na základě své zkušenosti zpívá píseň vděčnosti. O tom, že volal a Bůh mu odpověděl. Jonáš se toho chytne. Ztotožní se s žalmistou a půjčí si jeho první verš. Jen si představte, jaké to pro Jonáše muselo být: v břiše ryby, sám, nic nevidí, obrácen do nitra, obrácen k Bohu. Najednou se mu vynoří v mysli starý text jako relikvie ze života, o který přišel. Kdo mu tu písničku zpíval? Zpíval si ji s rodiči, když putovali a vystupovali vzhůru do Jeruzaléma? Možná ano, vždyť k tomu byl žalm 120 určen. Píseň stupňů, stoupajících vzhůru. Vidíme první nástřel Jonášova pozvednutí zraku vzhůru, jeho pohybu vzhůru, ne dolů. Píseň je pro Jonáše vzpomínkou. On totiž neutekl jen před Hospodinem. Jonáš opustil i svůj domov, rodinu, víru, rituály, vše, co mu bylo známé a drahé. A teď najednou se mu v mysli vynoří kousek staré písně. Jaký to musel být pocit?  Jako kdybyste opustili svého milého, svou milou, odešli z domu, potýkali se s nepřízní osudu. Potom zašli do baru, dali si drink a najednou by začala hrát píseň, kterou jste se svou milou, svým milým kdysi poslouchali spolu. Najednou slzy, nostalgie, ztráta se prohloubí. Jonáš tedy v prvním řádku cituje píseň. Píseň, která je pro něj vzpomínkou, zároveň je pro něj směrem vzhůru a kotvou. Je pro něj něco reálného, je to Boží slovo, nejen nějaká myšlenka, nějaký pocit, nějaký dojem z něčeho. Je to reálné Boží slovo zapsané zkušeností žalmisty. Volal jsem v soužení a on odpověděl. To není jen nostalgická vzpomínka. Je to popis charakteru Boha. 

Jonáš na to reaguje druhým řádkem, ve kterém už nejde o doslovnou citaci, ale jeho vlastní osobní variaci na daný kousek žalmu. z lůna podsvětí jsem křičel o pomoc, a uslyšel jsi můj hlas. Žalmista volá ze soužení, Jonáš křičí z břicha podsvětí. Jonáš si tam dosadí své vlastní souřadnice. Řekne si dobrá, píseň je o soužení, mé konkrétní soužení je, že jsem v břiše smrti, podsvětí, nejhlouběji, kam jsem mohl klesnout, ve střevech bájného mořského netvora. Žalmista vyznává, že mu Bůh odpověděl, ale tak daleko Jonáš nejde, protože ještě Boží odpověď neslyšel. Proto řekne jen, uslyšel jsi můj hlas. To je vyznání víry. Jonáš nemůže vědět, že Bůh slyší, dokud Bůh neodpoví. Ale může věřit. A o co opírá svou víru? No přece o pravdivost a skutečnost onoho žalmu, do kterého vstupuje a o který se opírá. Jonáš opírá svou víru o Boží slovo. V modlitbě se staví na místo žalmisty, dělá to, co on, a protože je Bůh věrný, tak očekává stejný výsledek. Jemu Bůh odpověděl, to znamená, že mohu věřit tomu, že mě slyší a časem odpoví.

Jak může být Jonáš za daných okolností tak pozitivní ve své modlitbě? Proč nás to překvapuje? Protože to není jen spontánní modlitba vyjadřující jeho emoce. Je to modlitba naučená, opírá se o modlitbu někoho jiného, vstupuje do osvědčených slov, která si zapamatoval, do starého rituálu. O to se opírá, protože o své momentální pocity, prožitky a emoce se opřít nemůže. Vždyť si s ním střeva ryby dělají, co chtějí. Proto se opře o text písně a zazpívá v modlitbě vlastní variaci na ní. A nás to překvapuje. Jak může být tak pozitivní? Překvapuje nás to proto, že jsme si tolik zvykli na modlitby spontánní a autentické, že zvlášť v utrpení nám přijdou modlitby naučené, přejaté, jaksi nepatřičné. Je to dobře? Je to dobrý posun? Těžko říct.

Jak vypadají naše modlitby vycházející ze soužení, bolesti a samoty. Možná jsou volným tokem slov, přívalem stížností, proseb, vyjádření bolesti a emocí. Jdou nahoru a dolů, tak jako naše emoce. Možná se v nich sami ztrácíme, protože nevíme, co chceme, protože jsme tak zaplaveni emocemi. A dobrá, klidně se tak můžeme modlit, má to určitou váhu být takto otevřený. Ale Jonáš se modlí jinak, bere si za vzor modlitbu někoho jiného a tu se modlí. My můžeme dělat to stejné. Je tolik dobrých modliteb, které někdo složil, kromě žalmů a modlitby Páně. Církev se kdysi každý den modlila žalmy. Možná jsme se odřízli od důležitého zdroje naší zbožnosti, když se denně nemodlíme žalmy. My už jsme jen odkázani na své neobratné pocitové modlitbičky a přímluvné modlitby, které už často vypadají pořád stejně po těch letech. Možná nás už ani nerozvíjí, nebaví. Zkuste se modlit cizí modlitby, nebo jejich části. Možná zjistíme, kolik stability nám dodají, našemu vnitřnímu světu, našemu prožívání. Opíráme se o tradici. Už nejsem sám, spojil jsem se s těmi, kdo se modlili stejně. Vzpomínám na to, jak jsem se tuto modlitbu modlil doma s blízkými. A vím, že Bůh tuto modlitbu slyší, vždyť je to součást jeho slova. Když se modlím žalm, jak by Bůh nemohl slyšet, když mu cituji jeho vlastní řeč, když souzním s jeho duchem, který daná slova inspiroval? Jak by je neslyšel? Moje víra, stejně jako víra Jonášova v tu chvíli nachází v duchu pevnou půdu pod nohama, když se opírá o modlitbu bible. Mám pevnou půdu pod nohama, aniž by se ve vnějším světě cokoliv změnilo, ale já jsem uvnitř někde úplně jinde.

Modlitba. Pane Ježíši Kriste, i Ty ses často modlil žalmy. Byly to písně, které jsi zpíval a potom často citoval a odkazoval na ně. Vzpomínáme si, jak jsme spolu s učedníky pod křížem slyšeli tvé citace žalmu 22: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil. Modlili jsme se s Tebou tento žalm, ty na kříži a my pod ním.Přestože nás oddělovala propast našeho hříchu a Tvého utrpení, byli jsme spojeni jedním žalmem. Jestliže, Pane Ježíši, nejen Jonášovi, ale i Tobě pomáhaly žalmy směřovat a ukotvovat Tvé vlastní prožívání, dávat mu stabilitu, obracet pozornost k Bohu, k tomu, co je pevné. Co teprve my? Pane,  nauč nás modlit se.