Po pár letech služby v olomouckém sboru přestalo být únosné vést pastorační rozhovory v obývacím pokoji našeho bytu. Když Lenka odcházela ráno do práce, nikdy nevěděla, kolik lidí nám během dne projde bytem. Situace vyvolávala nepříjemná napětí. Většina z nich se týkala úklidu a míry připravenosti bytu na nečekané návštěvy. Dovedete si jistě představit, že má míra byla úplně někde jinde než Lenčina. Moje oči si prostě všímají jiných věcí, než ponožek na zemi a prach v rozích místnosti je zcela mimo mou rozlišovací schopnost. Každopádně jsme se tedy rozhodli situaci změnit. V modlitebně jsme začali hledat místnost, kam by se mohla přesunout kancelář pro rozhovory. Nakonec jednoho kreativního člověka napadla geniální myšlenka. Zahradili jsme dveřmi část chodby a udělali z ní samostatnou místnost. Vybavili jsme jí kobercem, gaučem a křesly. Místo do té doby fungovalo jako odkladiště přebytečných věcí. Hromadily se v ní bedny, knihy, staré oblečení a návody k dávno vyhozeným spotřebičům. Nyní se z chodby stala malá, útulná místnost. V určitém slova smyslu se vlastně zase tolik nezměnilo, místnost stále sloužila k odkládání věcí. Její stěny při zpovědi slyšely mnohá vyznání hříchů. Slyšely hádky manželských párů i slzy trápení a bolesti. Byly svědky usmíření, zvěstování odpuštění i vyznání víry. Místnost zůstala duševním odkladištěm životního nepořádku, který lidé mohli svěřit Boží milosti.

Přesto se stále občas našli tací, kteří jednou za čas vrátili místnost k jejímu původnímu účelu a odkládali do ní nejrůznější předměty. Jsme  nepoučitelní a překonat vyjeté koleje trvá dlouho. Třeba nechápu, proč je v rohu už rok opřená golfová hůl. Já golf v životě nehrál, moje rozhodně není. Ale nechávám ji tam. Připomíná mi, že místo je odkladištěm a lidé se mění jen pozvolna. Když se mě na ni někdo z klientů zeptá, rád mu odpovím příběhem o odkladišti a vyjetých kolejích. 

Jako se pes vrací ke svému zvratku, tak hlupák opakuje svou pošetilost.
Přísloví 26:11