V kazatelském bytě jsme rekonstruovali záchod a chodbu. Když chlapi bourali starý záchod, zjistili, že do něj z boční stěny ústí podivná trubka. Chvíli dumali nad tím, k čemu slouží, odkud vede a jaký je její účel. Zkoušeli pouštět vodu z různých zdrojů a poslouchali, jestli se v trubce ozve proud. Volali těm, kteří tu dělali rekonstrukci před lety. Na nic nepřišli. Nakonec došli k závěru, že trubka je zbytečná, nemá žádný smysl a je tudíž možné ji uříznout. A tak se stalo. Trubka byla uříznuta a ve zdi po ní zůstala díra. Pokračovalo se v rekonstrukci. Po dvou týdnech jsme se s Lenkou vrátili z letního tábora, unavení, vyčerpaní a špinaví. Na záchodě byly dvě díry, jedna ve zdi (stará trubka) a druhá v zemi (budoucí záchod). Po prvotním rozčarování ze stavu záchodu jsme trochu poklidili, dali špinavé prádlo do pračky a šli si do obývacího pokoje pustit film. Po dvou hodinách zaslechnu zvuk tekoucí vody. Otevřu záchodové dveře. Z díry ve zdi se valí proud špinavé vody z táborového oblečení a už pěknou chvíli se vsakuje do rozbité podlahy. Trubka svůj smysl měla, jen jsme v něj nevěřili a nevěnovali jsme dostatek času a přemýšlení jeho hledání. Život však časem její účel odhalil. S lidmi je to podobné. Jestliže nás někdo stvořil, potom je vysoce pravděpodobné, že i my máme svůj účel a smysl. I když vypadáme zašle, staře a na první pohled občas trčíme ze zdi jako zbytečná trubka. Věřím v něj a chci věnovat dostatek času jeho hledání. A i kdybych to vzdal, věřím, že jednou život ukáže, proč tu ten či onen člověk byl.

Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal.
Žalm 139:13