Dnes nahlédneme do hlubiny jednoho jediného verše. A možná se nám při tom zatočí hlava. Jako když hledíme dolů do propasti. Uvidíme, že je do něj vepsán celý velký Boží příběh. Příběh evangelia, které jako ústřední motiv prochází celou pestrou a mnohohlasou Biblí. Mou modlitbou a mým přáním není předat vám nové informace, ale dát vám něco zažít.  

Je to verš, který hrdě stojí vedle veršů jako: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16) nebo „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti život věčný v Kristu Ježíši našem pánu.“ (Ř 6:23). Je jim podobný a zároveň je obohacuje. Je totiž poskládán nově (v tom smyslu, že v našich křesťanských kruzích možná není tak notoricky známý), neotřele a má jiskru. Možná je to tím, že je čtyřmi slovy úzce provázán se začátkem Bible. S příběhem o stvoření a pádu. I nejbližší kontext kapitoly vypráví o novém Božím stvoření. Právě když se po těchto hypertextových odkazech vydáme, odhalí se nám hloubka verše. 2 Korintským 5:21

Toho, který hřích nepoznal …

Kdo to je, kdo nepoznal hřích? To je otázka k zamyšlení. Jsem to já? Ne, Sebe můžeme vyloučit hned. Je to můj partner? No, ten už vůbec ne. Můj rodič? No, možná. Kazatel? Ne. Hrdina víry? Ne, taky na něj vylezly nějaké hnusy. Postupně bychom vylučovací metodou došli až k Ježíši. Ježíš nepoznal hřích. Zároveň tu máme první dva odkazy na začátek Bible. Nepoznal hřích, tedy nejedl ze stromu poznání dobrého a zlého. Je tu druhý Adam s druhou Evou, kteří hřích nepoznali. Ježíš měl zkušenost s pokušením, s lidskou bídou a slabostí, ale ne s osobním hříchem. Věděl, co je hřích, ale nezažil ho na vlastní kůži tak, že by se ho dopustil. Prožil život v poslušnosti jádra Božích příkazů. Věděl, co dělat. Nejenže nelhal, nezáviděl a netoužil po něčem, co není jeho. Toužil po tom, co je dobré, krásné a čisté a dělal věci, které má. Trefoval se do černého. To je podstata svaté poslušnosti. Dělám to, co mám, to, na co mám kapacitu v omezeném čase, který na zemi mám a k čemu jsem povolán. Dělám to, co má smysl. A to Ježíš ano. A tak se nám před očima jako v divadle odehrává příběh Ježíše, který nepoznal hřích. Vidíte ho na scéně, jak jako malé dítě poslouchá rodiče. Pak je poslušně neposlechne, aby naznačil svaté oddělení se od nich. Pak je zase poslušně poslouchá. Pak chodí do školy a naučí se řemeslo. Poctivě pracuje rukama. Pak stejně poslušně pověsí řemeslo na hřebík. Poslušně se nechá pokřtít a vstoupí na poušť. Utká se zlem v sobě a odolá hlasu ďábla. Vidíme ho, jak káže, pečuje o lidi, uzdravuje, povolává, posílá, naštvává, druhé a svatě provokuje. Hraje podle scénáře Starého zákona, vždyť přišel, aby témata a nitky Starého zákona dotáhl do konce. A vy jako posluchači mu fandíte. I když přiznejte si to, taky chápete ty, co ho nesnáší, protože je příliš neskladný, příliš jiný, příliš dobrý.  Sledujeme jak na scéně postupně roste opozice. Toho, který hřích nepoznal… jeho příběh se nám odvíjí na scéně naší představivosti a najednou… 

… za nás …

Verš obrací pozornost k nám, k posluchačům. Stává se extrémně osobním. Jakoby se scéna na jevišti zastavila právě ve chvíli, kdy dostal hrdina pořádnou nakládačku. Jeho život visí na vlásku. V tu chvíli na pódium vejde postava. Vy ji znáte, je to slavný režisér celého dramatu. Známá celebrita. Až se zachvějete v jeho přítomnosti. Sál se rozsvítí. On se rozhlédne. A prstem ukáže do páté řady na sedadlo 39, kde sedíš ty. Šok. Všichni se po tobě ohlédnou. Osvětlovač tě nasvítí bodovým reflektorem. To kvůli tobě! Ty jsi příčinou dramatu!  To ne, říkáš si. Já se jen koukám. Já jsem jen divák. Já s tím nemám nic společného! Lidi, fakt ne! Nervózně se rozhlížíte. Jak je možné, že se to tak zrvrtlo. Slovem ... za nás... nás verš už nenechává být jen vzdáleným divákem a konzumentem. V něm se stáváme s dramatem spojeni. Jsme jeho důvodem. A takto individuálně ukáže prstem na všechny v sále. Kvůli tobě, tobě, tobě... 

… učinil hříchem …

Děsivý výrok. Tady se mi někde zamotala hlava. Učinil ho hříchem. Hypertextově nás přenáší opět na samý začátek stvoření, kdy Bůh činí věci. Je tu použito stejné slovo. Na počátku Bůh učinil nebe a zemi. Učinil oblohu. Učinil dvě velká světla. Učinil netvory.  A nakonec Bůh učinil člověka ke svému obrazu, učinil ho k obrazu Božímu, učinil je muže a ženu. Genesis 1:27 Jak Bůh toto stvoření dělá? Většinu světa tvoří svým stvořitelským slovem. Říká věci a ty se stávají realitou. Vříkává je do bytí. Co tedy slyšíme když slyšíme slova: Učinil hříchem? Odkaz na stvoření nám napovídá a osvětluje způsob, kterým Bůh i Ježíše učinil hříchem. Totiž, že nad ním prohlásil slovo hřích a tím změnil jeho identitu.

Slovo je mocné, tvoří realitu a mění identitu. Slovo oddávajícího: Prohlašuji vás za muže a ženu. Je to věta, která tvoří realitu, mění identitu obou lidí, už nepatří sami sobě, ale druhému. Nebo když soudce prohlásí: vinen. Okamžitě dopadá tíha viny a její důsledky. Z obžalovaného je odsouzený. Jindy soudce naopak prohlásí nevinen. Tím se mění identita podezřelého, obviněného a obžalovaného na nevinného. Prezident pronese formuli vyhlášení války. Mění sousedy v nepřátele. A jestli je takto mocné slovo nás lidí, o co mocnější a svět tvořící je slovo Boží. Bůh prohlašuje Ježíše hříchem. Mění jeho identitu. Svatý, čistý, krásný je mocným slovem prohlášen za hřích. Řekl a stalo se. Ježíš hříchem. …

Představte si krásnou krajinu, přechází vám z ní dech. A najednou se nad ní rozezvučí slovo „hnusná“. Krajina se začne kroutit, tráva zežloutne a uschne, řeka vyschne, půda se rozšklebí, ze stromů zůstanou torza a část se vybetonuje.

Představte si svaté sousoší plné lásky. Maminka s dítětem v náručí, tatínek je paží objímá. A nad ním se zachvěje slovo „nenávist“. Postavy se promění, nejdříve od sebe odvrátí tváře. Výrazy zhrubnou. Ruce se zatnou v pěst. Z pohledu čiší zlo, každý si jde za svým. Z postav se stanou monstra, která si jdou po krku, překáží si navzájem. Výjev, ze kterého se vám chce zvracet, s odporem a děsem se odhlédnete. Zakryjete si oči, jako byste sledovali horor. 

Představte si nejlepšího lukostřelce. Právě nastřílel do terče lépe než Robin Hood. Stojí na stupni vítězů. Na velkoplošné obrazovce za ním je promítnuto jeho skóre. Davy šílí. Náhle zazní hlas, „loser“. A body se začnou rapidně odčítat a vítěz je poníženě nucen sestoupit ze stupně vítězů, všichni bučí a pohrdají. Bůh svým stvořitelským mocným prohlášením učinil nejkrásnější bytost hříchem. A my mlčky přihlížíme..

… abychom se my …

A znovu se scéna zastaví a vyjde na jeviště režisér. Tentokrát zlehka seskočí z pódia a přijde až k tvému křeslu, sedne si vedle tebe. Je tam volno kvůli rozestupům, že jo. A říká: podívej, na zničenou krajinu, zvrácené sousoší a ubohého lukostřelce, podívej na hřích prohlášen nad Kristem, to je kvůli tobě. A v mé mysli se ozvěnou zesiluje jedno jediné slovo … k čemu!... A režisér se usměje a odpoví: má to cíl …abychom se my…     

… stali Boží spravedlností…

V celém textu je implicitně přítomen jeden důležitý fakt. Není vyřčen, ale je zřejmý. My jsme poznali hřích. Nejsem spravedlivý. Hřích se usídlil v našem já. Projevuje se myšlením, slovy i skutky. Nejen porušování příkazů, ale především v tom, že nežijeme pro Boží slávu a nevtělujeme jeho lásku. My jsme ničili svou krajinu okolo sebe. My jsme ti, kdo z krásných vztahových sousoší dělají odporné zrůdy. Jsme to my, kdo se nenaučil střílet do terče. Míjíme se v tom, co je podstatné a smysluplné a náš největší hřích je, když promarňujeme svůj život hříchem a zbytečnostmi. Jsme to my.

Do třetice tu máme odkaz na knihu Genesis. První: „nepoznal hřích“, druhý „učinil“ a třetí Bůh řekl a „stalo se“. Bůh něco dělá a to, co dělá, má důsledek. I řekl Bůh, ať země vydá formy života… a stalo se tak (G 1:24). Zmáčkl vypínač a rozsvítilo se. Pustil kapku a ona spadla. Učinil jej hříchem a my jsme se stali spravedlností Boží. Stejná logika tohoto verše, stejná kauzalita. Učinil ho hříchem a s tím je bytostně, kauzálně, technicky, automaticky provázáno to, že my jsme se stali spravedlivými. 

Představuji si to následovně. Režisér vedle mě mi dá speciální brýle, kterými vidím duchovní realitu, která není jinak viditelná a vidím sílu lásky. Energie proudí mezi jevištěm a hledištěm. Datový tok. Když se na jevišti kroutila krajina a usychala, krajina v hledišti nabývala na kráse. Když se na jevišti z krásy rodiny stávala monstra, tak se z monster v hledišti stávala krásná a milující sousoší. A odčítané body na jevišti byly přepsány těm, kdo jsou v hledišti. Jeho krása, svatost, čistota, mizí a přechází na mě, na tebe. To je nové stvoření, o kterém Pavel píše v celé této kapitole.

Bůh prohlásí: Jsi hříchem, tak se já stávám spravedlivým. Je to spravedlivé! Nikdo nemůže Boha obvinit z toho, že by přimhouřil oko nad hříchem. Není to odpuštěné jen tak halabala. Smazáno bez náhrady. Bůh je spravedlivý Bůh, každý hřích musí být potrestán. Můžeme mluvit o tom, že tento princip Bůh zasadil do světa v zákonu o zachování energie. V kauzalitě přírody. V pohybu, který plodí další pohyb. Bůh se nechová jako kouzelník. Řídí se svými vlastními principy. Aby na mě byla krása, musel se někdo stát ošklivostí. Nebyl by to fér závod, kdyby mi v lukostřelbě jen tak někdo přidal body, někomu musely být ubrány. Tak zůstává Bůh svatý i milosrdný. 

Na jevišti zavládne temnota. Už skončilo drama? Máme jít domů? Ne. Začne hrát melodie vzkříšení, přidá se světlo vycházejícího slunce. Nezůstal v prohře, ošklivosti v hříchu. Stal se novým stvořením. Krajina se zazelenala, obraz se napravil, skóre bylo nabráno. A tak ve finále jeviště je stejně krásné, svaté, čisté jako hlediště, přestává být odděleno, prolínají se, jedna příroda, jedno rodinné sousoší a jedno skóre. 

… v něm.

Kdo je v něm? Na koho se tato zázračná výměna svatosti vztahuje? Kdo se stává svatostí, krásou a spravedlností? Ten, kdo vírou přijímá, že sedí v hledišti. Ten, kdo se vírou nechá vtáhnout do příběhu. Ten, kdo ví, že se dopustil hříchu. Ten, kdo vírou přijme realitu zázračné výměny mezi hledištěm a jevištěm. Jen ten je vírou v něm. Ten je s Bohem usmířen.

Nové stvoření

My dnes jak tu sedíme, jsme to smíření s Bohem zažili. Právě teď. Možná někdo poprvé, někdo už po mnohokráté. Co s ním budeme dále dělat? Kontext verše nám říká, že máme tomuto smíření sloužit. Co znamená mu sloužit? Vtělit ho, žít ho. V čem jsem jiný, když odcházím z takovéhoto setkání s Kristem. Povzbuzen, posílen vědomím, že jsem součástí nového stvoření. 

1) Nemusím se stydět, ale můžu chodit vzpříma – „jsem smířen“ – Vtěluji víru v dobrou zprávu o smrti a vzkříšení Ježíše do toho, že nosím hlavu radostně vztyčenou. Nemám jediný důvod se stydět za své neúspěchy, hříchy, pády, nedokonalosti, nemoci a limity. Jasně, zastydím se. Ale dlouhodobý stud nemá v mém životě místo. Vždyť jsem smířen s Bohem. A chápu, že dlouhodobý stud může být způsoben mnoha okolnostmi a není jednoduché se ho zbavit, ale evangelium jej odbourává. Napřimuje tě. Jak se mohu stydět před tím, kdo se stal hříchem. Stud vzniká z propasti rozdílnosti, nedosažitelnosti, ale svatý se stal hříchem, ponořil se do něj až po uši, a tak ví, jaké to je být mnou. Ztotožnil se s mým hříchem a v mé nejhlubší slabosti a omezenosti se se mnou setkal. Už mě nic neoděluje, a tedy stud mizí.

2) Nemusím druhými pohrdat a mohu v nich vidět slávu – „stali spravedlností Boží“ – Rozhlédněte se po okolních lidech, bratřích a sestrách. Co vidíte?  Každý člověk je krásný. Tak krásný, že byste byli v pokušení si před ním kleknout a uctívat ho. Je v něm Kristova krása, probleskuje. Jste zárodky této krásy a Bůh už ji ve vás vidí, protože vidí nad časem. A já ji chci vidět také. Jen si poslechněte, co říká C. S. Lewis v jednom ze svých slavných kázání.

Je to vážná věc žít ve společnosti s potenciálními bohy a bohyněmi. Pamatovat na to, že ten nejpitomnější nejnudnější člověk, se kterým mluvíte, může jednou být bytost, kterou kdybyste zahlédli, byli byste v pokušení pokleknout a uctívat ji, nebo bytost, před kterou strnete v děsu, jako kdybyste potkali někoho ze svých nočních můr. (C. S. Lewis - The Weight of Glory)

Ty kluku, děvče, díváte se na své rodiče už ne jako na hrdiny, jako v dětství, vidíte jejich chyby, hříchy, neoklamou vás, vaše kritické oko vidí vše. Ale pokud věříte evangeliu a vtělujete jej do světa, tak vidíte na vašich rodičích i krásu. A co vy, muži, na svých ženách? A co vy, starší sboru, na členech sboru? Dnes jím pohrdáš, dnes ho kritizuješ, nelíbí se ti, co dělá, je pošramocen hříchem a padlostí, ale Ježíš na něj vložil svou krásu. Ježíš si s ním vyměnil místo. A to není na tobě, abys hodnotil, soudil. Uvidíš v něm potenciál, který se v něm rozvine. 

3) Nemusím se zabývat sám sebou a mohu žít pro druhé – „Za nás“ – Jeden z důvodů, proč jsou lidé sobečtí, je jejich představa, že jsou na všechno sami. Řeknou si „ale kdo se postará o mě“, „kdo naplní mé potřeby“. Nevyjdou k druhému, protože čekají, že druhý vyjde první. Ale ne my. Ne my, kteří jsme se dnes potkali s Kristem. Ten, kdo vtěluje víru v dobrou zprávu o smrti a vzkříšení Ježíše, může opouštět sám sebe. Vždyť je tu někdo, kdo něco zásadního udělal pro tebe. Máš v Kristu všechno, svatost, očištěnou minulost i slavnou budoucnost a pevnou přítomnost. Jsi svobodný od sobectví. 

Viděli jsme dnes společně verš, který novým způsobem osvětluje podstatu evangelia. Propojuje jej s novým stvořením.

TOHO, KTERÝ NEPOZNAL HŘÍCH... Ježíše
ZA NÁS... vtáhne nás do děje...
UČINIL HŘÍCHEM... to nejkrásnější, co existovalo, Bůh prohlásil ošklivostí
ABYCHOM SE MY – znovu nás vtáhne do děje jako ty, kvůli kterým se na scéně odehrává příběh
STALI BOŽÍ SPRAVEDLNOSTÍ – stali těmi, na kom je Ježíšova krása a svatost.
V NĚM – platí to o těch, kdo jsou s ním spojeni.  

Co v nás tento zážitek evangelia vyvolává? Co po nás chce? Abychom sloužili tomuto smíření, abychom jej vtělili. Nemusíme se stydět, druhými pohrdat a zabývat se sami sebou. Vždyť co je staré pominulo, hle je tu nové.