Po dvou letech jsem se vrátil zpět na univerzitu a rozhodl se, že nastoupím do dálkového doktorského studijního programu v klinické psychologii. Domluvil jsem se s paní docentkou Sobotkovou, že mi bude dělat školitele a provede mě procesem psaní disertační práce. Naše první setkání se pomalu chýlilo ke konci. Už jsem se zvedal k odchodu, když mě ještě paní docentka zastavila a s vážným výrazem ve tváři prohlásila, že naprostá většina dálkových studentů program nedostuduje. Chtěla po mě slib, že budu opravdu pracovat a nevzdám to. Slíbil jsem jí to a podali jsme si ruku. Uzavírali jsme spolu smlouvu, nepsanou dohodu. Dohodu o tom, že já budu několik let psát a studovat a ona mi bude k dispozici. Byl to pro nás oba závazek do budoucnosti. Závazek, že vykonáme určitou práci. Rituální podání ruky bylo pro mě důležité. Možná ještě důležitější než kdybychom spolu podepisovali nějaké lejstro. Dovedete si asi představit, že na mě v průběhu let přišly pochybnosti, znechucení a netoužil jsem po ničem jiném, než se své práce vzdát. Právě v ty okamžiky jsem se vracel k našemu stisku ruky. Byl to závazek i pro druhou stranu. Rok před ukončením mého studia ukončila paní docentka svou práci na univerzitě. A přesto se mi nadále věnovala. Četla stovky stran nehotového textu, u kterého nevíte, jak moc druhému můžete říci, že je to fakt špatně. Oboustranný závazek. Ruku na to. Věřím, že Bůh s námi také vstupuje do smlouvy, zavazuje se stejně jako my. Podobně žalmista vyjadřuje svůj závazek vůči svému budoucímu já. Budu žít v integritě a čistotě zpívá. A zároveň očekává podporu Boží blízkosti. Vždyť se zavázali jeden vůči druhému. Takže, ruku na to.

Budu pečlivě dbát na bezúhonnou cestu. Kdy už ke mně přijdeš? 
Žalm 101:2