Nacházíme se ve třetím dějství příběhu. Josef žije v důsledcích křivdy a zároveň si ho Bůh připravuje na odpuštění. Vlastně aniž, by to věděl, už dávno nastoupil proces odpouštění. Přišel sice o svůj pestrobarevný plášť, ale můžeme si představit, že nyní si postupně z příběhů a zážitků sešívá nový.  První barvou tkaniny nového pláště je oddělení od těch, kdo mu ublížili. Josef, je rád, že zapomněl na dům svého otce a na vše, co se tam odehrálo. Oddělil se vnitřně i vnějšně. V zásadních oblastech je jiný než jeho bratři i než jeho otec. Dnes se zaměříme na Josefův vztah k Bohu, protože i tato druhá barva tkaniny příběhu pozitivně přispívá k jeho dobrému uzavření. 

Josef mluví o Bohu

O Josefovu vztahu s Bohem toho moc nevíme. Nesdílí nám to jak a jestli se modlí. Nevíme, jak si Boha přímo představuje ani jak si připomíná příběhy předků. Přesto je z jeho výroků je patrné, že s Bohem ve svém životě počítá. Je s ním je v kontaktu. 

Pár příkladů: Potífarově manželce, která se ho snaží svést argumentuje: „Jak bych mohl spáchat takové zlo a zhřešit proti Bohu“. Josef si uvědomuje nejen to, že by se tím provinil proti šéfu Potýfarovi, ale došlo by k narušení jeho vazby na Boha. Šel by proti Bohu. Boha si představuje jako garanta morálky, jeho lepšího já. Později ve vězení, když mu odsouzenci vykládají své sny řekne: „což nenáleží výklad Bohu“. A tuto představu potvrdí při svém rozhovoru s Faraonem, kterému vykládá jeho sny. Dále faraonovi říká: „Bůh ukázal, co bude dělat… Věc je Bohem pevně stanovena…“ Bůh je z jeho pohledu svrchovaný a mocný. A až jednou bude mluvit ke svým bratrům začne větu „Bojím se Boha…“. Díky této bázni před Bohem změní svůj verdikt a zachová se k nim s větší milostí. Když po letech interpretuje celý svůj životní příběh řekne „Bůh mě poslal před vámi…“. A bratří se jednou zeptá „Což jsem na místě Boha?“ Dá tak najevo pokoru, kterou on sám ve vztahu k Bohu má, přestože je nejmocnějším mužem v zemi. Na Boha si nehraje. 

Josef vnímá Boha na pozadí své existence. Vztahuje se k němu. Je to Bůh, komu je vděčný a u koho čerpá inspiraci pro výklad snů. Je to Bůh, který je nad ním jako ideál nejlepšího možného života a Josef vztažen k němu se v klíčové momenty chová zraleji. Je to Bůh, který brzdí Josefovi emoce. Vnímá Boha jako toho, kdo je svrchovaný, mocný a pevný a vede jeho život a řídí i celou zemi. To je Josefova představa Boha, která k nám prosakuje z toho, jak o něm mluví před lidmi. A my žasneme…

Svědectví druhým

To, jak Josef mluví o Bohu má vliv i na to, jak ho vidí druzí. Potífar vidí, že Hospodin Josefovi žehná a že je s ním (39:3). Farao o něm na konci jejich prvního společného setkání prohlásí, že je v něm Duch Boží. To je pocta. První dojem, který Josef udělá a hned okolí pozná a ocení Boha v Josefovi. Možná nám to přijde jako samozřejmé, ale v Biblickém vyprávění je Josef první postavou, z jejíž řeči je takováto zbožnost a představa Boha naprosto zřetelná. Navíc ještě před pohany.

Vanička a dítě

Když jsme mluvili o důsledcích, které měla křivda na Josefa řekli jsme si, že prodání do otroctví změnilo Josefovi celý jeho svět. Když se další den probudil zjistil, že nemá vůbec nic z toho mohl nazvat domovem. Přišel o vztahy s blízkými. Byl vykořeněn z místa, kde žil. Přišel o své oblečení i osobní věci. I jeho mysl a tělo prošlo takovou proměnou, že už to není stejný Josef. Z jeho řeči však začne být časem být jasné, že se vztahuje k Bohu. A jak jinak by o Bohu věděl než z toho, co se dozvěděl doma? Víra v Hospodina tu byla zatím jen jejich rodinnou záležitostí. Osobním rodinným dědictvím. Tedy, to jediné, co u Josefa přetrvalo jako tenká stříbrná nitka propojující jeho minulost s přítomností je Bůh. Oddělil se od rodiny, vnějšně i vnitřně, ale vztah k Bohu zůstal. Boha nezavrhl. Možná právě proto, že Josefovi z jeho minulosti nic jiného nezůstalo přilnul právě k němu. 

Josef se oddělil od své rodiny, od všeho zlého, co pro něj znamenali, ale nezanevřel na Boha, o kterém si rodina vyprávěla. Znáte varování pozor ať nevyliješ s vaničkou i dítě. Josef poslechne, nevylije s rodinou i Boha. Dovede oddělit Boha od hříšných lidí. Asi jako člověk, který byl vychován v tvrdém církevním prostředím, a v dospělosti se dovede oddělit od konkrétního projevu církve, ale zachová si vřelý vztah s Bohem. Nebo člověk, kterého zklame jeho duchovní vedoucí, ale svým odmítnutím a odchodem ze sboru neodmítá Boha. Právě naopak, s Bohem vztah má. Ještě silnější. Jsou to chvíle, kdy dovedu oddělit Boha od těch, kteří mi v životě ublížili. 

Boží blízkost

Z čeho pramení Josefova jistota ve vztahu k Bohu? Co mohlo být příčinou jeho intimní osobní provázanosti s Bohem? Odpověď možná překvapivě není psychologicky-kompenzační, ale teologická. První verš, ve kterém vystoupí obě postavy, postava Hospodina a Josefa není o Josefovi, který se vztahuje k Bohu, ale o Bohu, který je blízko Josefovi. První verš v příběhu, který téma otevře je Genesis 39:2 … a Hospodin byl s Josefem, a proto byl úspěšný člověk. Zůstal v domě svého egyptského pána. Jeho pán viděl, že Hospodin je s ním a že všemu, co dělá, Hospodin dopřává v jeho rukou úspěch. Byl to Bůh sám, který se k Josefovi sklonil, který mu dal hmatatelně a fyzicky zažít, že je s ním. V té jediné věci, kterou mohl Josef dělat – pracovat. Bůh se první sklání k Josefovi, ujišťuje ho o své blízkosti v té oblasti, které Josef rozumí. Práce. Apoštol Jan mnoho set let později to vyjádří následovně: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ Bůh byl v příběhu první, kdo vstoupil do vztahu s Josefem, zahájil komunikaci. Mohla vypadat třeba následovně: Josefa někdo ráno probudí kopancem a spolu s ostatními otroky jde na stavbu. Dělá pohyby rukama, třeba skládá cihly jednu na druhou a staví zeď. A ono to vypadá dobře, má sílu a ta mikro-radost z pohybu. Jsi to ty Bože? Postupně dělá složitější a složitější práce, když pracuje na zahradě tak rostliny pod jeho rukama jen vzkvétají. Jsi to ty Bože? Potom dostává na povel pár otroků pod sebou a je vůči nim tak pevný a zároveň dobrý že jejich parta funguje nejlépe. Jsi to ty Bože? Na cokoliv sáhne to mu jde. Od maličkých pohybů rukou po rozhodnutí a vztah s ostatními otroky, vždy když Josef něco aktivně udělá svět se mu poddá a odpoví mu dobře. A Josef právě v tomto časem rozpozná Boží hlas. Bůh je se mnou. Jsem jako strom zasazený u tekoucí vody, jemuž listí neuvadá, vše, co podniknu se zdaří…  S každým z nás Bůh komunikuje jinak, Josef neměl nic než práci, a tak k němu Bůh promlouval v ní. 

Závěr

Josef má ještě k odpuštění daleko, ale do tkaniny svého života vetká pestré vzory, ve kterých časem rozpoznáme celkový vzorec odpuštění. Josef se na odpuštění připravuje tím, že se od těch, kdo mu ublížili vnitřně i vnějšně oddělí. A připravuje se na odpuštění tak, že odpovídá na Boží přimknutí se k němu tím, že sám k Bohu přilne. Z toho, jak o Bohu před druhými mluví je slyšet, že je pro něj Bůh inspirací, svrchovaným vládcem, garantem jeho lepšího já, tím, kdo ho zbrzdí, když je potřeba, tím, před kým Josef může být pokorný i jako vládce velké země. Josef s Bohem tak spojen, že Potífar, farao, a nakonec i jeho otec toto spojení jasně uvidí. 

Když nevíš, co s životem, procházíš procesem krize, nezapomeň vetkat do svého života vztah s Bohem. Možná tě zklamala církev, věřící lidé, duchovní autority, tvoje vlastní rodina. Ale to, že se odděluješ od rodiny, sboru, komunity ještě neznamená, že se musíš oddělit i od Boha. Rozhlédni se okolo sebe, jak k tobě Bůh mluví? Jak tě ujišťuje o vazbě, kterou k tobě má? Josefa ujišťoval tím, že mu žehnal v práci. Protože to bylo jediné, co Josef mohl dělat. K tobě možná mluví jinak, hledá způsob, jak ti dát najevo, že je s tebou. Stačí otevřít oči a pozorně se dívat.