Co Josef dostal?

Josefův příběh není jen sérií životních tragédií a chaosu, který se okolo něj šíří. Vlastně je to úplně opačné. Josef je neskutečně schopný. Má ohromný úspěch. Bůh mu žehná ve všem, co dělá. Už jsme si naznačili, že to byl Boží způsob, jak dát Josefovi hmatatelně najevo, že on je s ním. To je pozitivní refrén příběhu. Opakuje se tak často, že je nepřehlédnutelný. Ať přijde Josef kamkoliv je schopen svůj vnitřní řád a krásu vtisknout vnějšímu světu. Je zodpovědný, pracovitý a inteligentní. Brzy vyslouží důvěru u svých nadřízených. Je jiný než jeho bratři, nepotřebuje kontrolu. Nebojí se přijmout zodpovědnost a udělat to, co může ať už je otrokem, nebo vězněm. To je obrovská deviza do jeho existence. 

Jen si představte člověka, který má v sobě takový vnitřní klid a řád, že je úplně jedno co dělá, všechno dělá dobře. Ať už by vynášel odpadky, uklízel záchody, sázel květiny, nosil vodu, překresloval výkresy, škrábal omítky, nebo dohlížel na děti. To je úplně jedno. Jsem tam kde jsem, něco musím dělat, tak nebudu přemýšlet nad tím, co všechno by mohlo být, ale ten řád a krásu, kterou mám v sobě, vtisknu do světa okolo. To je Josefův dar. Dále nám příběh vypráví o jeho schopnostech vykládat sny. Ne, že by to byla jeho super schopnost, kterou by mohl dle libosti využívat. Sám tomu rozumí tak, že je to Boží milost v něm, díky které mu Bůh význam snu zjeví. Dostává dobré zaměstnání a vysokou funkci. Získá i manželku a narodí se mu dva synové. Sedm let hojnosti musí být pro Josefa jakýmsi zlatým věkem. Je mu třicet let, je na vrcholu sil. Možná to bude znít podivně, ale i tato štědrá porce dobrých věcí je pro Josefa součástí procesu odpouštění. Je to další barva tkaniny postupně vetkána do jeho nového pláště a přispívá k celkovému budoucímu vzoru odpuštění a usmíření.

Zkušenost od jinud

Rabín Lord Johnatan Sacks (2020) v komentáři k textu Tóry říká, že člověk v rozbitém světě nejprve buduje nový svět budoucí. Teprve poté, co je v novém světě usazen, má sílu vrátit se ve vzpomínkách do minulosti. Odkazuje ke zkušenosti přeživších holokaustu, kteří desítky let o své traumatické minulosti nemluvili. Zaměřili se na budování nového života. Později, obklopeni novou rodinou a zajištěni životem, začínají vyprávět o nejtemnějším období vlastního života. Sacks vidí potřebu lidí nejprve získat stabilitu v životě v přítomnosti, aby mohli hledět do minulosti. Podobný princip vidíme u Josefa. Nejprve s Boží pomocí buduje nový život za tlustou čárou, v prostoru oddělení a teprve potom se mu minulost vrátí jako výzva.  

Dobré věci v životě a vděčnost pomáhají odpustit. Mnoho lidí bylo schopno odpustit druhým až ve chvíli, kdy získali určitým způsobem pevnou půdu pod nohama. Zjistili, že jsou sami v něčem dobří, že jim Bůh žehná. Jako by se nacházeli na krásné rozkvetlé louce plné požehnání a dobrých darů. Tu louku sami nevysázeli, nepodíleli se na jejím vzniku. Přichází k nim jako dar shůry. Vstupuje do nich jejich smysli. Dar přírody, dar od Boha.  Z tohoto místa se odpouští rozhodně mnohem lépe než z pouště důsledků křivdy. Proto je těžké odpouštět pro lidi, kteří prochází osobní, vztahovou nebo vývojovou krizí. Proto nemůžeme odpustit rovnou, automaticky. Pro odpuštění potřebuji jisté zázemí. Vědět kým jsem a s kým jsem spojen. Každá dobrá věc, kterou máte ve svém životě vám pomáhá na cestě k odpuštění. Odpuštění je dar, který můžete darovat, ale také něco stojí.

Zahořklý stařec

Před nějakou dobou jsem měl program o odpuštění pro nemocniční kaplany. Mluvili jsme o dílčích krocích, kterými člověk prochází na cestě k odpouštění. Jednou z věcí, která pomůže vytvořit prostor pro odpuštění je vděčnost. Přemýšleli jsme nad tím, jak využít čas se starým člověkem u kterého významně převládá hořkost a negativismus. Odpuštění se pro něj stává vzdáleným cílem. Došli jsme k tomu, že například podpořit vděčnost může být to, co já v omezeném prostoru, který s druhým mám mohu povzbudit. Vděčnost, která alespoň na chvíli pomůže změnit náladu druhého. Představa, že mu řeknete, aby odpustil druhým je absurdní. Je to asi stejné jako byste mu řekli ať si zajde pěšky do Nepálu a vyleze na nějakou pořádnou horu. Možná nejdříve pomůže navštívit rozkvetlou louku vděčnosti. 

Ježíšova slova

Na podobném principu staví motivaci k odpuštění i sám Ježíš. Opakovaně tvrdí, že základní motivace k odpuštění druhým je vědomí toho, že mě samotnému bylo odpuštěno. Tomu, komu bylo hodně odpuštěno, ten hodně miluje. Ten, koho milost proměnila se stal odpouštějícím člověkem. Tedy bez toho, aniž bych já něco z milosti dostal, nemohu odpuštění darovat. Jen milost, odpuštění a Boží ujištění mi dává sílu odpustit.  

Závěr

Bůh si připravuje Josefa na odpuštění tím, že mu požehná a dá mu plnou náruč dobrých věcí. Daří se mu v práci, má vnitřní krásu charakteru a řád, který dovede vtisknout do světa. Získá významné postavení, má moc, manželku a syny. Prožívá svůj vlastní zlatý věk. Jak by ne je mu třicet let. Je na vrcholu svých fyzických a mentálních sil.  Chaotická dvacátá léta jsou minulostí a konečně získal pevnou půdu pod nohama. Vše dobré, co má však není jen investicí do něj samotného. To, co přijímá bude časem přetvořeno v to, co může dát svým bratrům a svému otci. 

Chcete odpustit druhému? Nezapomeňte se po cestě zastavit v krajině vděčnosti. Chvíli si poležte na rozkvetlé louce a sečtěte všechny dary, které vám Bůh dal. Podívejte se na to, co je okolo vás krásné a co jste sami nevytvořili a nezpůsobili. Odpouští totiž jen ten, kdo se sám noří do Boží milosti, jeho odpuštění a požehnání. Za co jste vděční?