Nacházíme se ve třetím dějství příběhu. Josef žije v důsledcích křivdy, ale ty se pomalu proměňují. Bůh si ho postupně připravuje na odpuštění. A my jsme svědky Josefova dozrávání. Příběh jakoby sešívá dohromady různě barevně tematické látky a vytváří vzory na novém pestrobarevném plášti pro Josefa. Tentokrát to není otcem darovaný barevný plášť, ale Josefovou osobností. První barevnou tkaninou zásadní pro finální vzor odpuštění je oddělení se od těch, kdo mu ublížili. Josef se odděluje vnějšně tím, že bydlí jinde a vnitřně v tom, že se chová úplně jinak než oni. Druhou barevnou tkaninou vetkanou do vzoru je Josefův osobní vztah s Bohem, který prosvítá z toho, jak o Bohu před ostatními mluví. Dnes si všimneme třetí barevné tkaniny. Dlouho před tím, než se Josef znovu setká s těmi, kdo mu ublížili, se na setkání připraví v kontaktu s jinými zločinci. Jedná se o scénu ve vězení. Josef jako typická oběť se ve vězení setkává s typickými viníky. Jak takové setkání probíhá?  

Oběť se potkává s viníky

Ale Hospodin byl s Josefem a rozprostřel nad ním milosrdenství a dal mu milost v očích velitele věznice. Velitel věznice svěřil všechny vězně ve věznici do Josefových rukou, takže řídil všechno, co se tam dělo. Velitel věznice nedohlížel na nic, co bylo v jeho rukou, protože Hospodin byl s ním. Co Josef činil, tomu Hospodin dopřával úspěch. I stalo se po těch událostech, že se číšník egyptského krále a pekař prohřešili proti svému pánu, egyptskému králi. A farao se rozhněval na své dva dvorní úředníky, na vrchního číšníka a na vrchního pekaře, a dal je do vazby v domě velitele tělesné stráže, do věznice, kde byl uvězněn Josef. Velitel tělesné stráže určil Josefa k nim, aby jim sloužil. Genesis 39:21–40:8. 

Josef se jako typická oběť justičního omylu ve vězení setkává s typickými viníky. Ano neprovinili se přímo proti němu, ale to nevadí. Je to stejná sorta lidí jako Potífar a další kteří Josefa odsoudili. Faraonův dvůr. Musela to být poměrně veliká kauza. Faraonovi blízcí úředníci skončí v base. Jako by dnes zavřeli ministra obrany a obchodu. Jejich provinění bylo závažné, když jim hrozila smrt. Nevíme, co všechno Josef o kauze a tehdejší politice věděl a je to jedno. Pro Josefa se oba vězni stanou součástí jeho práce. Nastává mezi nimi zvláštní vztah. Josef řídí úplně všechno ve věznici a má na starosti všechny vězně. Má tedy vysoké postavení v hierarchii systému věznice. Zároveň je ale v pozici služebníka a otroka vůči ostatním vysoce postaveným politickým vězňům. Je tedy nad nimi jako vrchní vězeň ve věznici nebo pod nimi jako jejich služebník? No obojí. Podobnou zkušenost dnes můžete mít v nemocnici. Do nemocnice převezou důležitou politickou osobnost. Do péče ho dostane nejzkušenější tým sestřiček.  Ty jsou ve vztahu k němu ve společensky podřízeném postavení a v rámci svého zaměstnání mu slouží. Zároveň mu však budou dávat jisté příkazy. Aby jedl, pravidelně pil čaj, nekouřil, chodil, přetočil se, rehabilitoval atd. Taková sestřička, přestože je ve služebné roli, má velikou moc nad pacientem a může významně ovlivnit kvalitu jeho pobytu v nemocnici. Jen tím, jak moc si všímá, usmívá, jestli je jsou její pohyby zkušeně pevné a zároveň něžné nebo hrubé. Josefa si představuji podobně. Přichází k politickým vězňům, aby jim sloužil, ale zároveň má na povel celý režim oddělení. Doslova příběh říká „aby jim sloužil“ a zároveň „svěřil vězně do Josefových rukou“. Služebník, který má obrovskou moc nad těmi, kterým slouží. Může jim z pobytu udělat peklo, nebo ho naopak udělat snesitelným. Může ho znepříjemnit nebo prozářit. Josef má dva vysoké úředníky, pravděpodobné gaunery, ve svých rukou. Jak se k nim bude chovat? 

Zobecňování

Jako lidé jsme dobří ve zobecňování. Je to nezbytné pro náš život, protože svět je příliš složitý a my máme omezený čas na to, abychom detailně prozkoumali každou věc nebo každého člověka. Představte si dítě, které poprvé ochutná kapra. Nechutná mu. Jsou tam kosti. Vyplivne to. Za týden je na stole losos, a naše dítě už při pohledu na něj prská a dušuje se, že rybu nejí. Rodiče ho chtějí přesvědčit. Losos má úplně jinou chuť. Dítě se nedá. Je to prostě ryba a jeho emoce mu říkají, že to je odporné a nemá cenu plýtvat vzácnou životní energií na to abych zkoušel všechny druhy ryb, jestli mi náhodou jedna nebude chutnat. Je lepší je šmahem odsoudit. Zobecňování sice může být zavádějící, ale je nezbytné, jinak bychom ho nedělali. A občas může i hodně pomoci. Josef je typickou obětí která se setkává s typickými viníky. Je to stejná skupina jako ti, kdo mu ublížili. A Josef je má ve svých rukou. Jak jim bude sloužit? Bude pro ně hrubou sestřičkou? Udělá všechno podle normy, ale přesto jim extrémně znepříjemní pobyt. Nebo bude sestřičkou, která půjde za hranice povinnosti a bude z ní cítit zájem a péče? Jak se oběť zachová vůči viníkům? Pojďme pokračovat ve čtení příběhu…

Tak byli ve vazbě nějaký čas. Oba měli sen. Oba měli sen téže noci. Sen každého měl svůj význam, sen číšníka i pekaře egyptského krále, kteří byli ve věznici vězněni. Když k nim Josef ráno přišel a uviděl je, hle, byli skleslí. Zeptal se tedy faraonových dvorních úředníků, kteří s ním byli ve vazbě v domě jeho pána: Proč jsou dnes vaše tváře tak skleslé? Odpověděli mu: Oba jsme měli sen a není, kdo by jej vyložil. Josef jim řekl: Což nenáleží výklad Bohu? Prosím vyprávějte mi je…

Něha místo pomsty

Josef se vůči vězňům, kterým slouží a zároveň je má ve svých rukou chová s překvapivou něhou. Přichází k nim ráno na kontrolu a uviděl je. Nejde jen vyvětrat nebo vynést kyblík. Nejde jen dělat svou práci a zkontrolovat, jestli tam stále sedí. On je vidí. Nevidí je jen jako objekty. Vidí je jako lidi, vidí jejich skleslost. To, že jim není dobře. Mají zachmuřené tváře, svěšená ramena, kruhy pod očima. Není jim dobře a je to jiné, než to bylo včera. Josef vidí druhého. Opravdu ho vidí. A zajímá ho, co se děje. Proč jsou vaše tváře tak skleslé? Reaguje na to, co vidí, nabízí možnost rozhovoru a oni toho využijí. Mají k němu tolik důvěry, že oba po pravdě řeknou, co je trápí. Kdyby Josefovi nevěřili, kdyby z jeho neverbální komunikace tušili, že ho to nezajímá, mohli říct „ale blbě jsem spal“ „co ti je do toho“. Ale oni řeknou pravdu. Josef přichází na scénu jako všímavá sestřička, kterou pacienti rádi vidí. Protože ona opravdu vidí je, nejsou pro ni jen objekty v práci, ale lidmi. Josef vidí člověka v pekařovi i číšníkovi, v gaunerech ve vězení. On, typická oběť vidí viníky jako lidi. Nezneužije svou moc aby se zahořkle pomstil. Místo toho si s něhou všímá výrazu jejich tváře. 
Pomstít se mohl, aniž by porušil protokol. Přijít trochu později, a ne hned ráno, aby jim kyblík pořádně smrděl. Mohl se chovat přezíravě nebo jen otupěle na ně dohlížet. Přehlídnout jejich tvář nebo se dokonce radovat z toho že je jim zle. Takhle by se choval zahořklý pomstychtiví Josef. Josef rozzlobený na svět, který jemu ublížil… jakože ublížil vždyť v po chvíli řekne číšníkovi „unesli mě z hebrejské země a ničeho jsem se nedopustil“. 

Monstrum nebo člověk?

Jeden z kroků na cestě k odpuštění spočívá ve změně pohledu na toho, o kom jsem přesvědčen, že mi ukřivdil. Přestávám ho vidět jako monstrum. Uvidím v něm člověka. Monstra zabíjíme. Vetřelcům stínáme hlavy. Ale lidské bytosti chráníme, chápeme je, rozumíme jejich bolesti a výčitkám svědomí a odpouštíme jim. Vůči lidem mohu projevit empatii, vůči monstrům ne. Jak ale mohu přestat vidět viníka jako monstrum a zahlédnout v něm člověka? Monstrem pro mě je, když se ho bojím. Klepu se při představě, že bychom spolu měli mluvit, vyjasnit si něco, vidět se. Konfrontace je příliš nebezpečná, proto je možné jít občas okolo. Z dnešního čtení příběhu je zřejmé, že nejsme odkázáni jen na vztah k těm, kdo nám ublížili. Zatím jsme stále v krajině odůvodněného oddělení. Ale právě zde se setkáváme s dalšími lidmi. Empatii si mohu trénovat na druhých, dokonce i na těch, kteří mi v něčem připomenou ty, kdo mi ublížili. 

Trénink empatie

Josef je ohrožen rizikem zobecnění. Mohl by si zlo ze svých bratrů, Potífara, jeho manželky rozšířit na další lidi. Klidně na vězně ve vězení. On je tam neprávem, oni právem. Jsou to padouši. Pokud by takto udělal mohl by se začít mstít. Jedním z důsledků neodpuštěné křivdy je to, že člověk postupně přestane důvěřovat lidem. Dívka, které ublížil její přítel zanevře na chlapi a řekne si, že jsou všichni stejní. Muž se rozhoupe a zajde za psychologem, setkání je trapné a ubohé a on se zařekne, že už nikdy, nechce mít nic s žádným psychologem. Zobecňujeme. Přestáváme lidi vidět v jejich osobitosti a individuálnosti, vlastně je vůbec nevidíme, vidíme jen svou minulost. Josef však druhé vidí, překoná pokušení zobecnění a vidí pekaře a číšníka jako lidi. Podle toho se k nimi chová. A to mu změní život. Jednak si na něj za dva roky číšník vzpomene a jednak se Josef učí vztahovat se k viníkům a vidět v nich lidi. To se mu jednou bude hodně hodit až bude stát tváří v tvář svým bratrům. I je bude po chvíli přemýšlení schopen vidět jako lidské bytosti. 

Ani tvůj proces odpouštění druhému nezahrnuje pouze vztah k viníkovi. Jsi obklopen jinými lidmi, kteří jsou pro tebe potenciálním zdrojem pomoci, ovšem pouze pokud je uvidíš jako lidi a odoláš pokušení zobecněné pomsty.