Chtěl bych spolu s vámi dnes přemýšlet nad jednou Boží vlastností. Kdybych se vás zeptal, v jakého Boha jako křesťané věříme, asi byste mi řekli, že je to Bůh svatý, čistý, dobrý, mocný, vševědoucí, všudypřítomný, přísný a milující. Máme dost dobrých důvodů takto o Bohu přemýšlet. Ještě jsem ale nepotkal člověka, který by mi na tuto otázku odpověděl, že věříme v  Boha, který je přizpůsobivý. Naopak by možná taková vlastnost stála v rozporu s některými ostatními. Bůh a přizpůsobivý? Jakože z něčeho sleví? Nebo změní názor? To snad ne! Bůh přece ví všechno! Dělá všechno správně! Je pořád stejný. Jeho slovo nepomine! Ani čárečka, ani písmenko…  A přesto dnes zažijeme příběh, ve kterém se nám Bůh představuje jako někdo, kdo je schopen a ochoten se i přizpůsobit. Narazí na limity. Usměje se, zamyslí a prohlásí: "dobrá půjdeme na to jinak". Limitem a omezením se pro něj stává člověk a motivací ke změně láska, vztah a výchova. Myslím, že příběh má překvapivé důsledky pro mě, pro tebe a pro nás. Pojďme si o něm přečíst. Zaměříme se v příběhu na vztah Ježíše a Petra.

Jan 21:1-19 

Část první: oblečený plavec

Jan nám vypráví o své vlastní zkušenosti. Na vlastní oči viděl jak spolu Ježíš a Petr obnovují vztah. Vztah byl narušen Petrovým trojím zapření a Ježíšovou smrtí. Po vzkříšení si k sobě oba muži znovu hledají cestu. Příběh se odvíjí následovně: Učedníci se vydají rybařit. Nedaří se jim. Už končí směna a nechytili ani mrňavou mřenku. Chtějí to zabalit, když tu na ně z břehu někdo volá, ať zkusí druhou stranu. Poslechnou, přehodí sítě a ejhle, plno ryb. Jan se nakloní k Petrovi a šeptne: ten muž na břehu je Pán. Mluví o Ježíši jako o Bohu. Tam na břehu je Bůh. Petr se nerozmýšlí, vrhne se do vody a plave ním. Nechává kolegy, ať se potýkají s lodí, sítí a rybami. Na tuto Petrovu zbrklost a bezhlavost jsou všichni zvyklí. Jen si povzdechnou a dodělají práci za něj. Celý Petr, musíme ho tak holt brát. Ale předtím než Petr skočí do vody, si Jan něčeho všimne. Petr se obleče. Ten Petr, který vždy nejdřív dělá a pak myslí, se dnes přibrzdí a přiobleče.  Je to i jistým způsobem komický moment. Představte si loď a na ní nahého rybáře, nebo možná v nějaké bederní roušce. A před tím než skočí do vody a poplave ke břehu, tak se obleče. Rozumíte tomu? Nevím jak vy, ale já se většinou svlékám, než skáču do vody. Proč se Petr obléká? Co ho k tomu vedlo a proč si Jan tento detail nenechá pro sebe?

Možná si Jan u Petra všímá něčeho nového. Jako by byl uvědomělejší. Dříve se Petr opravdu vrhal do všeho po hlavě. Teď se před setkáním s Ježíšem obleče. Že by se Petr měnil? Možná nám tím Jan chce připomenout starý příběh z Ráje. Adam a Eva snědí zakázané ovoce. Otevřou se jim oči a zjistí, že jsou nazí. V řeckém překladu Starého Zákona je použito stejné slovo jako u Petrovy nahoty.  Adam a Eva svou nahotu zakryjí listím. Zhřešili, stydí se a bojí, a proto se oblékají a skrývají před sebou i před Bohem. Bůh je v zahradě hledá a volá. Když se najdou, vyříkají si všechno, co se událo, a Bůh sám jim dá kožené oblečení. Už tady v prvním společném příběhu člověka a Boha se Bůh představí jako přizpůsobivý. Sám nastaví život v otevřenosti, nahotě a intimitě. Ale narazí na limitu – člověka. Lidé situaci zkomplikují a zároveň přijdou se svým prvním vynálezem, kterým kompenzují své negativní emoce. Cítím se blbě, obleču se a cítím se líp. Bůh tento vynález nejen toleruje, dokonce jim ho ještě vylepší. Zabije zvíře a nabídne jim řádově vytuněnější verzi jejich vlastního vynálezu. Navíc uzná nošení oblečení jako jedno z hlavních pravidel své vlastní morálky. A přitom to byl nápad hříšného člověka. Vymysleli ho, protože jim bylo blbě. Tím, že máme na sobě oblečení, říkáme druhým: Jsem hříšný a nebezpečný. Mám svá tajemství a Bůh nám posvětil naše vynálezy. Jo, a ty seš taky nebezpečnej, musím se před tebou chránit. Petr je na lodi nahý. Před Bohem na břehu jezera se obleče. Uznává tím svou vinu a hříšnost. Zároveň je vidět, že lidé ušli od ráje kus cesty. Adam se oblékl a schoval. Petr se oblékne, skočí do vody a plave k Ježíši, co mu síly stačí. Ví, že může. Oblečený plavec: V první části příběhu si Jan všímá, že s Petrem je něco jinak. Přemýšlí, obléká se a teprve pak se vrhá do vody. Zdá se, že se něčemu naučil a přizpůsobil. Příběh navíc odkazem na nahotu a oblečení otevírá téma Boží přizpůsobivosti se lidským vynálezům. Téma lidské a Boží přizpůsobivosti byla zatím jen naznačena. Teď to bude mnohem výraznější.

Část druhá: snížená laťka

Druhá scéna začíná snídaní. Ježíš si s přáteli dopřeje grilovanou rybu a chléb. Představuji si uvolněnou a pohodovou atmosféru. Mají pauzu mezi lovem a zpracováním ryb. Ježíš má taky čas, nikam nespěchá, podobně jako s učedníky jdoucími do Emauz povídá a jí. Potom se obrátí k Petrovi a přesune loď jejich hovoru na hlubinu. Zeptá se ho na tři podobné, a přesto odlišné otázky a dostane tři téměř totožné odpovědi. Co z jejich rozhovoru vyplývá? To, že se mění Petr i Ježíš. 

Petr se změnil. Ještě před pár týdny by na první Ježíšovu otázku, jestli ho miluje více než ostatní, odpověděl: NO JASNĚ! V jeho mysli mu ostatní v lásce k Ježíšovi nesahali po kolena. Ježíš mu nabídl příležitost poměřit se s ostatními. Dříve by Petr situaci milerád využil. Teď ne. Dobře ví, že všichni učedníci včetně jeho samotného utekli, když Ježíše zatýkali. A ví, že když se ho třikrát ptali, tak on třikrát zapřel, že by Ježíše znal. Tak hluboko ani ostatní učedníci neklesli. Pokud by to byla soutěž, prohráli by všichni, ale on by byl na předposledním místě. Pod ním by byl už jen zrádce Jidáš. Velký Petr skončil na jedenáctém místě. A to jen pár hodin předtím machroval, že zápas o věrnost Ježíši vyhraje. Ne, teď nemůže říci, že Ježíše miluje více než ostatní. Změnil se: neporovnává se s druhými.

Petr dál býval člověkem, který rád přeháněl a zveličoval. Měl plná ústa výzev a vzletných slov, které příliš neodpovídali realitě. Teď si dokonce ani netroufne použít stejné slovo pro lásku, které používá Ježíš. Představte si následující scénu: Dívka se zeptá svého přítele: Miluješ mě? A on odpoví: jo, mám tě rád. Asi si dovedeme představit jisté zklamání na dívčině straně. Miluješ mě je přece láska jedinečná a velmi intimní. Rád můžeš mít i teplé ponožky, kolu s rumem nebo videa s roztomilou pandou. Mít rád je příliš fádní, neintimní. Řadí to druhého do množiny příjemných, oblíbených činností, ale není to málo? Taková dívka by byla zklamaná. Doufala, že je v životě svého chlapce jedinečnější než kola s rumem. Mít rád je slabý odvar slov miluji tě. Něco velmi podobného dělá v rozhovoru Ježíši Petr. Ježíš se ho ptá a použije slovo milovat. Slovo pro tu nejintenzivnější a nejintimnější Boží lásku. Petr důsledně používá slovo pro lásku přátelskou. Mám tě rád. Změnil se: už pokorně mluví pravdu 

Petr se změnil. Přizpůsobil svou představu, kterou o sobě měl s realitou.  Myslel jsem si, že Ježíše miluji víc než druzí, ale podle mých činů to tak nevypadá, tedy to tak nemůže být. Pravda je, že mám Ježíše rád, za tím si stojím, ale s druhými se v tom porovnávat nebudu a rozhodně to není plná láska. 

Ježíšova proměna: Viděli jsme Petrovu přizpůsobivost, ale to bychom snad i u hříšného člověka čekali. To, co je na příběhu zarážející, není Petrova, ale Ježíšova přizpůsobivost. Ježíš pokládá Petrovi tři různé otázky a Petr mu dává tři stejné odpovědi. Petr zůstává stejný, zatímco Ježíš svá slova mění. Přizpůsobuje je Petrovi, vylaďuje se na něj. V poslední otázce změní slovo, které doteď používal. Zeptá se ho miluješ mě, miluješ mě a nakonec máš mě rád? Půjčí si Petrovo slovo. A proč ne, vždyť je přece synem Boha, který přijal za svůj nápad lidí s tím, že budou chodit oblékaní. Proč by Ježíš v jednom intimním hovoru nemohl přijmout Petrův jazyk. Sníží laťku a očekávání. Nechce po něm víc, než Petr může reálně a pravdivě dát. Máš mě rád? Zároveň i Ježíš zůstane v jedné věci neoblomný. Pas mé beránky. Svěřuji ti druhé lidi do péče, z toho neslevím, v tom jsem stejný. To po tobě chci, i když vím, že máš daleko k dokonalosti. 

Část třetí: výhled do budoucnosti

Ježíš pokračuje ještě dál a nastíní Petrovi budoucnost. Petr už si ohromnou životní proměnou prošel. Musel přizpůsobit svou představu, kterou o sobě měl, realitě. Ježíš mu nabídne pohled ke změnám, které teprve přijdou. 

Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses opásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš své ruce a jiný tě opáše a povede, kam nechceš.“  Toto řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. Po těchto slovech mu řekl: „Následuj mne.“

Jan 21:15–19

Následovat Ježíše znamená být otevřený změnám, které přináší život. Ježíš se přizpůsobil Petrovi, snížil laťku a svá očekávání od něj, přizpůsobil se jemu jako omezením. Respektuje to, že to takto Petr má. Zároveň Petrovi říká, aby se připravil na budoucí změny. Chodil sis, kam jsi chtěl, rozhodoval ses sám. Ale jednou přijde chvíle, kdy ty sám narazíš na své limity. Jiný tě přepáše a povede, kam nechceš. Bude tě tlačit do vězení a ty se budeš muset přizpůsobit a podřídit. Následuj mě, buď jako já. Vždyť oba věříme v Boha, který se pro lásku a zachování vztahu přizpůsobuje. I tebe čekají životní změny, přijmi je tak, jak přichází. Tím oslavíš Boha. 

Aplikace

Viděli jsme v příběhu vztah člověka a Boha, Petra a Ježíše. Je to vztah blízké lásky a přátelství se všemi náležitostmi. Je vztahem, který oba mění a formuje. Není to vztah loutkaře a loutky. Ani člověka a mramorové sochy. Dvě živé bytosti, formující se navzájem, přizpůsobující se jedna druhé Bůh člověku a člověk Bohu. Naše představa Boha má jasný dopad do fyzického života. A co víc, někdy právě ze své životní praxe svou pravou teologii odhalím. Pokud mám před očima jen stabilního neměnného Boha, tak potom budu sám vytvářet neměnnou církev, rodinu a ani já sám nebudu otevřen změnám. Budu se vůči nim bránit zuby nehty. Lidé ode mě i po letech uslyší stále stejné fráze. Pak je něco špatně. Pak jsem uvěřil v neměnného Boha, vybudoval si modlu z neživého a neměnného materiálu. Jestliže však věřím v Boha, který je ochoten se z lásky přizpůsobit člověku, potom to má naprosto radikální dopad pro mé vlastní přemýšlení. 

Spolu s Petrem se díváme na změny, kterými jsme už prošli. Petr musel přizpůsobit svou vnitřní představu o sobě realitě. To je úkol každého z nás. Někdo má o sobě vyšší mínění jako Petr: říkám si, že jsem dost dobrý manžel, kamarád, křesťan, zaměstnanec, a přijde zklamání. Možná to má někdo opačně, ve své představě je mnohem horší. I on musí přizpůsobit svou řeč o sobě realitě a tomu, co je za ním vidět. 

Spolu s Petrem vidíme Ježíše, který se přizpůsobil nám. Očekává od nás jen tolik, kolik jsme schopni mu pravdivě dát. Nechce po nás vzletná slova, závazky, kterých nikdy nedosáhneme 

Spolu s Petrem se díváme do budoucnosti na změny, které před námi leží. I nám se otevírá budoucnost plná nejistoty. Možná budeme mít také trochu více svázané ruce, než jsme měli před pár lety. Kdo ví, co je před námi. Ať už společensky nebo osobně.  I pro nás zaznívá Ježíšovo slovo následuj mě. Musíme se přizpůsobit realitě našich těl.  Ježíš nás k tomu vede vzpomínkou na to, v čem jsme se už v minulosti úspěšně vyrovnali, co jsme otruchlili a přijali. A vybavuje nás především představou sám sebe, který od nás má jen taková očekávání podle toho, co pravdivě zvládneme. 

Já, Bůh jsem se přizpůsobil tobě, človíčku. Chtěl jsem, abys byl nahý a v intimitě se všemi, a zjistil jsem, že to nejde, že to nedáš. Vymyslel sis oblečení a já ho vylepšil a posvětil a tys ho pak vylepšil ještě víc. Chtěl jsem po tobě, abys byl svatý a bezhříšný, a to jsi nedal. A tak jsem se rozhodl tě očistit. Chtěl jsem, abys mi řekl, že mě miluješ a obětoval pro mě všechno, ale oba jsme zjistili, že jsi schopen to sice říct, ale nejsi schopen to naplnit. A tak tě budu milovat a budu vděčný, když mě budeš mít rád. Protože kdybych ti nedal oblečení, neočistil tě a nesnížil laťku, tak bych s tebou nemohl být, a to bych nebyl já. Díky, že mě máš rád tak, jak můžeš. Následuj mého příkladu. Jsi můj obraz. Učíš se ode mně. Máš v sobě houževnatost. Skvělé nápady, jak něco vylepšit, ale i schopnost přizpůsobit se těžkému světu i svému tělu. Jsi totiž celej já.