Usmíření je jako most, přes divokou řeku, kterou staví obě strany. Josef postavil na své straně řeky základní kámen tím, že odpustil. Bratři na své straně postavili svůj základní kámen tím, že přiznali vinu, projevili lítost a výčitky svědomí. Josef na to reaguje na své straně tím, že vůči nim udělá vstřícné gesto. Dá jim zažít něco překvapivě pozitivního. Pojďme číst dál: 

Genesis 42:25 Pak Josef přikázal, aby jejich nádoby naplnili obilím a aby vrátili každému jeho peníze do jeho pytle a aby jim dali potravu na cestu. Když jim to udělali,  naložili své obilí na osly a vyšli odtamtud.

Josef se k bratrům natahuje se vstřícným gestem. Jako by je chtěl odměnit za to, že přiznali vinu. Možná má sám výčitky svědomí, že na ně byl tak tvrdý a chce jim to vrátit. Možná si uvědomí, že je to vlastně rodina. Proč by mu pak měli platit za jídlo. Ať už tak nebo tak, nebo ještě jinak. Vrací jim peníze, za které si koupili obilí. Vzácné obilí zaplatil ze svého, nebo ho nechal odepsat, stejně ho měli tolik, že se ani nedalo spočítat. Navrch přidává ještě jídlo na cestu. Zachová se k nim velice štědře. Jeho chování je úplně jiné než před třemi dny, kdy jim vyhrožoval vězením a smrtí. Jak na jeho gesto reagují bratři?

27 Když jeden otevřel svůj pytel, aby v tábořišti dal svému oslu krmivo, uviděl své peníze. Hle, byly nahoře v jeho žoku. A řekl svým bratrům: Mé peníze jsou zpět! Zase zde v mém žoku! Byli ohromeni strachem a roztřeseně se obraceli jeden na druhého se slovy: Co nám to Bůh udělal?

Vstřícné gesto bratry vyděsí. Josef to pravděpodobně myslí dobře. Vždyť reaguje na jejich lítost. Ale pro ně je to děsivé, nepochopitelné a tajemné. Hraje zde samozřejmě roli to, že nevědí, že jde o Josefa. Jen si představte, že zaplatíte v obchodě v hotovosti za veliký nákup. Potom vyjdete z obchodu ven, podíváte se do peněženky a tam jsou všechny peníze zpátky. To je zvláštní řeknete si. Kde se tu vzali. Na příjemnou skutečnost vrácených peněz reagují ne radostí, že nad tím vydělali, ale strachem. Bojí se toho, co nemohou poznat. Čemu nerozumí. Paradoxně však dochází k tomu, že si Josefovo vstřícné gesto interpretují jinak. Samozřejmě neví že jim to tam dal správce Egypta a ani neví, že tím správcem je Josef.

Téma, které příběh otevírá je však jasné, během usmiřování je potřeba našlapovat ve vztahu velmi opatrně. Pozitivní gesto z jedné strany nemusí druhá strana číst jednoznačně pozitivně. Třeba proto, že mu nerozumí. Nebo proto že se něčeho bojí. Vnější pozorovatel by si řekl to je krásné, že žena dostala od muže kytku, že jí nechal na stole čokoládu, že žena poslala muži pěknou smsku nebo že se syn rozhodl rodičům přispět na dovolenou. To vše z vnějšku může vypadat jako vstřícné gesto, dostanou zpět peníze, jídlo, něco dobrého. Ale ten, kdo je příjemcem daru, milosti může reagovat strachem a neporozuměním. Zvláště pokud doteď očekával útok z druhé strany, tak teď neví, jestli za tím darem, který dostává není nějaký skrytý motiv, jestli se nejedná o pověstný danajský dar. Třeba mě muž chce kytkou jen uchlácholit, aby mě zase mohl ublížit. Třeba mi žena posílá pěknou smsku jen proto že ode mě něco potřebuje, chce mě obrat o peníze. Díváme se strachem a nedůvěrou na pozitivní dar, který přichází ve chvíli kdy čekáme spíš útok. Josefovi bratři se bojí, čekají katastrofu, a tak na pozitivní gesto z Josefovi strany reagují ustrašenými slovy „co nám to Bůh udělal“. 

Při budování mostu usmíření musíme našlapovat opatrně. Naše nové a dobře myšlené pohyby, které děláme směrem k druhému mohou druhého vyděsit. Nemusí jim rozumět, a to čemu nerozumíme nás děsí. Pokud není pozitivní gesto z mé strany ihned přijato pozitivně, nemusí to ještě znamenat, že mě druhý odmítá, nebo že jsem se zachoval špatně. Je těžké přijmout pozitivní gesto, když očekávám útok. To je například jedna z obtíží, se kterou se potýkají lidé, kteří se chtějí usmířit. Zažili to Josef a jeho bratři a pravděpodobně se to nevyhne ani nám. Je dobré o tom vědět.