Josef se v následujících kapitolách několikrát rozpláče. Každá další emocionální reakce bude silnější než ta předchozí. Josefovi slzy jsou mezi biblickými vyprávěními poměrně ojedinělé. Příběh nám představuje Josefa jako celistvého člověka v různých životních polohách. Vidíme ho jak logicky, moudře a pragmaticky argumentuje před faraonem a řeší globální krizi. A potom ho čtyřikrát vidíme, jak se rozpláče. To je člověk. To jsem já, a to jste vy. Jednou jako silný expert a jindy jako ten, kdo má na krajíčku.  Dnes Josef ještě dovede svůj pláč ovládat, ale časem mu to už tak nepůjde. S každou další emocionální reakcí se budeme více a více blížit k tomu, co je pro něj důležité.

Genesis 42:21-24 A říkali jeden druhému: Jistě neseme vinu za svého bratra. Viděli jsme soužení jeho duše, když nás prosil o milost, a nevyslyšeli jsme ho. Proto na nás přišlo toto soužení. Rúben jim odpověděl: Což jsem vám neříkal, abyste proti chlapci nehřešili? Ale neposlechli jste. A hle, již je jeho krev vyhledávána. Oni však nevěděli, že Josef rozumí, protože mezi nimi byl tlumočník. Odvrátil se od nich a plakal. Pak se k nim obrátil, mluvil s nimi, vybral z nich Šimeóna a před jejich očima ho svázal. 

Josefův první pláč je poměrně decentní. Lze ho lehce zamaskovat tím, že se na chvíli otočí zády. Stojí dost daleko od bratrů. Možná mu jen zvlhnou oči a ukápne pár slz. Když bude dělat, že smrká, otírá si pot nebo pije, tak nikdo nic nepozná. Co Josefovi vehnalo slzy do očí? Možná si vzpomínáte na to, jak jsme kdysi přemýšleli nad vším, co Josef neví. Neví, že otec truchlil, že se ho Růben a Juda zastali. Neví, co bylo s rodinou dál. Neví, co všechno táta ví a neví o událostech okolo jeho prodeje. Klidně se může domnívat, že za prodejem stojí otec. Doteď nic z toho nevěděl. Byl odkázán na hypotézy a domněnky. Teď se mu postupně začne skládat mozaika toho, co nevěděl. To, co se odehrálo za jeho zády získá jasnější tvar. Právě se dozvěděl dva důležité střípky mozaiky, které doteď byli skryty za závojem nevědomosti. Dověděl se pravdu o Rúbenovi a dověděl se, že bratři vidí jeho prodání jako hřích. 

Není co odpouštět

Josef se právě dozví, že ne všichni bratři byli proti němu. Vidí před sebou Rúbena, který už předtím bratry krotil. Josefovi dojde, že Rúbenovi vděčí za život. Do teď všechny bratry pravděpodobně házel do jednoho pytle. Všichni jsou to mizerové, co mi ublížili. Svlékli mě, svázali a hodili do studny. Ale teď vidí, že to bylo složitější. Slyší, že Rúben kdysi přibrzdil jejich hněv. Musel to být šok. Roky je o někom přesvědčen, že mu ublížil a teď se dozví, že ho vlastně tehdy chránil. 

Představte si, že by si vás zavolal šéf v práci a oznámil vám, že kvůli vašemu chování na pracovišti vám strhne bonusy. Vy se zlobíte na šéfa i na celé oddělení. Chcete se bránit, ale nidko vás neposlouchá. Po několika měsících se dovíte, že vás některý z kolegů pomlouval a shodil na vás své průšvihy. Vytvořil značný tlak na vedení firmy, aby vás vyhodili a podali na vás žalobu.Šéf celý tlak ustál a zbrzdil. Zastal se vás a pouze vám strhnul bonus. Najednou se bude příběh jevit úplně jinak. Šéf nebyl ten ničema. Něco podobného se stalo Josefovi. Mýlil se v nejstarším bráchovi Rúbenovi. 

Všimněte si, že tomuto prohlédnutí přechází odpouštění. Ve vztahu k Rúbenovi dochází k zajímavému a překvapivě častému jevu, že totiž člověk určitou událost nějak vnímá, interpretuje jako křivdu, zlobí se na druhého. Potom mu odpustí a nakonec zjistí, že vlastně ani o křivdu nešlo. Rúben se mě zastával. Já mu odpouštěl zbytečně. Kdybych to jen věděl. Tyto situace nastávají. Nemohu vědět všechno. Odpuštění z mého omezeného lidského pohledu je důležité právě v tom, že otevírá cestu dál. Dává mi šanci se přiblížit a možná se tak dozvědět, že nebylo co odpouštět. Tím odpuštění samo neztrácí na významu. Mělo smysl právě jako krok na cestě k blízkosti. Je krásné zjistit, že vlastně nebylo co odpouštět. 

Vidím lítost

Druhá věc, kterou se Josef dovídá je to, že bratři litují toho, jak se vůči němu zachovali. Rúben nazývá jejich chování hříchem. Bratři si uvědomují svou vinu. Je samozřejmě možné, že je jejich lítost zatím jen důsledkem nepříznivých životních okolností, ale i tak má svou váhu. Psychiatr Aron Lazare napsal krásnou knihu o omluvě. Rozebírá v ní jednotlivé části omluvy. Vychází z představy, že omluva je jako dar, který viník nabízí oběti. Pro oběť je velmi důležité, že viník vyjádří lítost nad svým chováním, že přizná hřích a vinu. Podle Lazareho tím viník pomáhá naplnit určité potřeby oběti. Bratři se sice Josefovi neomlouvají přímo, protože neví, že stojí před nimi. Ale Josef se tu dozvídá přesně to, co oběť potřebuje slyšet. Přijímá část daru omluvy, aniž by to viník věděl. Dovídá se to co podle Lazareho každé oběti pomůže. Například je ujištěn, že to, co se událo nebyla jeho vina. Dokud druhý nepřizná svůj díl viny může mě stále napadat, že si za to mohu sám. Spoustu lidí, kteří se stali oběťmi různých křivd odchází s tím, že se stydí a mají dojem, že za situaci mohou sami. Dívka, kterou se na masáži nevhodně dotýká kamarád si vyčítá, že se s ním vůbec sešla, svaluje vinu na sebe, a ne na toho, kdo zneužil situace. Oběti pomůže rozlišení události, když viník uzná svou vinu. Kdyby se jí on potom ve zprávě omluvil, že to bylo nevhodné a přijal zodpovědnost za své dotyky bude pro ni jednodušší situaci rozlišit. A to právě Josefovi bratři udělali. Dále se oběť dovídá, že spolu s viníkem mají stejný morální základ. Že se shodnou na tom, co je dobře a co špatně. Přestože nejsou schopni morální standard dordržet, alespoň se na něm shodnou.  

Aplikace

Co si z dnešní části příběhu můžeme odnést?

1) Důležitost určitého tématu pro člověka můžeme měřit podle toho, jak intenzivní emoce jsou s ním spojeny. Josefův pláč znamená že se právě dozvěděl něco, co bylo pro něj neskutečně důležité. Poznává tak sám sebe a my v jeho slzách poznáváme jej.
2) Odpuštění je krokem správným směrem dokonce i kdybych nakonec došel k tomu, že bylo zbytečné, protože se proti mně druhý neprovinil. Odpuštění totiž pomůže udělat krok ke sblížení a porozumění druhému.
3) Oběti hodně pomůže, když vidí lítost na straně viníka, když přizná chybu a uzná svou zodpovědnost. Má proto smysl se navzájem omlouvat a hledat lítost ve tváři druhého.

Dnes jsme byli svědky Josefova prvního pláče. Postupně po mnoha letech si začne skládat realistický obrázek o tom, co se odehrálo za jeho zády. Vidí, že Rúbenovi nemá co odpouštět, naopak mu vděčí za svůj život. A vidí u bratrů lítost. Je tak ujištěn, že to že byl svlečen a prodán nebyla jeho chyba a není mimo, když prožíval křivdu.