Na celém světě je sucho. Krize zasáhla všechny. Nedělala kulturní, národní ani náboženské rozdíly. Potrápila beduínské kmeny i mohutnou civilizaci Egyptskou. Všichni byli zasaženi. Hlad už trvá dva roky, a ještě pět let nebude lépe. Příroda zase jednou s přehledem demonstrovala lidem jejich limity a uvrhla je do propasti bezmoci. Jak chcete donutit déšť, aby zkrápěl zemi. Už nepomáhají obřady, modlitby ani oběti. Sedm let měli našlápnuto úžasným směrem, dařilo se zemědělství, ekonomice i kultuře. A teď hladomor. S každým rokem tíživěji dopadá na celý svět. A přesto nám příběh do kulis vyprahlé země zasadí paradoxní obraz. Rodina, která sedí u stolu a má dostatek jídla. 

Genesis 47:11-14 Josef usídlil svého otce a své bratry a dal jim v egyptské zemi do vlastnictví půdu v nejlepší části země, v zemi Ramesesu, tak jak farao přikázal. A Josef zásoboval svého otce, bratry a celý dům svého otce potravou podle jejich počtu. Chléb nebyl v celé zemi, protože hlad byl velmi tíživý, a egyptská země i kenaanská země byly hladem zcela vyčerpány. 

Obraz rodiny, která má dostatek jídla a žije na dobrém území uprostřed hladem a suchem vyčerpané země. Rodina jako oáza života uprostřed nehostinné pustiny. Text mi evokuje dojem, který znám ze závěrečných scén z filmů. Po všech zápletkách, zvratech, krizích a konfliktech, se všichni přeživší hrdinové setkají u večeře. Okolo stolu vládne uvolněná atmosféra. Kamera přejíždí od jednoho k druhému. Oko kamery se postupně zastaví na tváři jednotlivých spolustolovníků. Divákovi je tvář známá, protože sledoval film a zná část hrdinova dramatu. Právě sdílený příběh v nás vyvolává zdání blízkosti. Jaké tváře vidíme? Kdo má dostatek jídla? Kdo má tu milost sedět u stolu v oáze života? A kdo všechno přispěl k tomu, aby zde bylo na stole jídlo? Text nám jednotlivé zúčastněné představí: „A Josef zásoboval svého otce, bratry a celý dům svého otce potravou podle jejich počtu“ Závěr se dá přeložit „až po nejmenší“. Josef, otec, bratři, jejich rodiny až po malé děti. Už jsme na konci příběhu, a tak dobře víme, o koho jde.  Dovolte mi abych vám jednotlivé postavy představil. 

Začneme u Jákoba. V jeho stařecké zvrásněné tváři je vepsán bohatý příběh.  Když jako nezralý mladík podvedl bráchu a utíkal z domu netušil, kam ho Bůh zavede. Našel si manželky a zplodil pěknou řádku dětí, překonal potřebu zákeřně podvádět a naučil se bojovat tváří v tvář. Ale nedokázal vyřešit situaci napětí mezi Josefem a jeho bratry.  Teď u stolu sedí mimo jiné proto, že se naučil dobrovolně přijímat nedobrovolnou ztrátu. Když mu zemřela Ráchel, truchlil a přilnul k synu Josefovi. Když o něj tragicky přišel, přilnul k nejmladšímu Benjamínovi. Potom se musel v rozhodnout a Benjamina dobrovolně vzdát. Pustil toho třicetiletého muže ze své ochranitelské náruče a bezpečí svého stanu a nechal ho jít na nebezpečnou výpravu do Egypta. To byl veliký akt důvěry vůči Bohu. Proto tu dnes je, a proto tu jsou i ostatní, protože prokázal důvěru Bohu a nechal toho, kdo je mu nejcennější, aby dospěl. A sedí tu navzdory všem svým minulým hříchům. 

Je tu Rúben. Prvorozený mezi bratry, který ovšem o své postavení prvního přišel. Muž, který má vleklý konflikt s tátou, vyspal se s jeho milenkou. Táta mu to stále vyčítá. Ale sedí tu. Mimo jiné i proto, že se zachoval pohotově a nenechal bratry, aby Josefa kdysi dávno zabili. Zastavil je, přibrzdil jejich hněv. Odvážně se jim postavil. V konkrétní chvíli důvěřoval Bohu a věděl, že zabíjet bráchu není správné. Jakkoliv je štve.  Proto tu dnes je, a proto tu jsou i ostatní, protože Rúben důvěřoval Bohu, nechtěl zabít bratra a postavil se proti většině. A sedí tu navzdory své vině, kterou mu táta nikdy neodpustí. 

Vedle něj sedí Juda. I on si zažil své.  Díky jeho pohotovosti Josef přežil. A díky jeho sebeobětující se lásce a odvaze vyprávět bolestivý příběh se Josef dal bratrům poznat. Proto tu dnes je, a proto tu jsou i ostatní, protože Juda přesměroval touhu bratrů od krve k penězům. Jako mluvčí se potom před Josefem chopí slova a vypráví příběh o všem, co se odehrálo za Josefovými zády. Jeho řeč je tak silná, že na jejím konci se Josef rozpláče a dá se bratrům poznat.  A i on tu sedí navzdory své vině, které se dopustil vůči svým vlastním synům a snaše.

Šimeon a Lévi sedí vedle sebe a mají na rukou spoustu krve, a není to jen krev Josefova. Už dříve vyvraždil celé město. Zbaběle a podle pozabíjel všechny oslabené muže. Nesouhlasili s otcovým politickým řešením a radikálně pomstili znásilnění své sestry. Podíleli se na Josefově trápení. Táhnou si sebou celý balík viny. A přesto tu teď sedí a mají co jíst i když okolo vládne hlad. Sedí tu oni a kvůli němu tu mohou sedět i ostatní, protože v pravou chvíli přiznal vinu a prokázali bratrství. 

Sedí tu další bratři, jejichž osobní příběhy se nám nedochovali. Zabulón, Isachar, Dan, Gád, Ašer, Neftalí. S každým kouskem chleba, který jedí, si uvědomují, že přijímají proto, že zhřešili a někdo za to zaplatil. Zároveň se změnili, i oni přiznali vinu a prokázali bratrství. 

Sedí tu Benjamín, který musel prožít dobrodružství. Bez odvahy opustit tátu a vydat se do Egypta, bez dobrodružství s pohárem a ohrožení vlastního života, by tu teď neseděl. 

Jsou tu ženy. Je tu Dína, která byla znásilněna a posléze tvrdě pomstěna. Bilha a Zilpa, milenky Jákoba a zasloužilé maminky jeho synů. Je tu Támar, které zemřeli dva manželé, a protože se o ní nikdo nechtěl dál postarat musela vzít situaci do vlastních rukou převléct se za prostitutku a svést vlastního tchána. Nyní však hrdě vychovává dvojčata, která se jim narodila. A tím se dostáváme k poslední skupině lidí zmíněné textem. Až po ty maličké. Ty jejichž příběhy neznáme. Nemuseli vykonat vůbec nic proto, aby zde mohli u stolu sedět. Jen měli tu milost, že se narodili do Boží rodiny. Z milosti vrůstají do toho, čím žijí jejich rodiče. Jsou syceny zdarma. Nevykonali vůbec nic, nemuseli ještě projevit vlastní akt důvěry. Zatím jen sledují důvěru ostatních, ale jsou tu s nimi. Narodili se do jejich příběhu

No a nesmíme zapomenout na Josefa. Josef je oficiálně jejich hostitelem. Zásobuje je potravinami. Bez něj by hladověli v judské poušti. Josef a jeho rodina jsou tu protože Josef vytrval, důvěřoval Bohu, překonal mentalitu oběti a stal se zachráncem. Odpustil druhým. Oddělil se od těch, kdo mu ublížili, ale když ho Bůh vyzval po letech svůj postoj přehodnotil a udělal vstřícný krok směrem k usmíření. Je štědrý. Dovede se vžít do viníka, zahlédl na chvíli i svůj stín, kterým by mohl zničit svou rodinu. Proto je nyní může hostit. Ale dovedu si představit, že kdybych k němu jako vypravěč příběhu přišel a ocenil před ním jeho výkon, pousmál by se. A řekl něco v tom smyslu, že je to ve skutečnosti Bůh, kdo je hostitelem, ne on. Vy jste proti mně sice zamýšleli zlo, Bůh to však zamýšlel k dobru, aby vykonal to, co je dnes, aby zachoval při životě početný lid. 

Co mají všichni u stolu společného? 1) Všichni jsou provázání. To že, tu sedí a mají jídlo uprostřed hladu není jejich individuální zásluhou. Jsou závislí jeden na druhém. Jsou příkladem jednoho provázaného organismu. Kdyby zůstali každý sám nepřežili by a umřeli by hlady. Proto se museli naučit spolu být. Překonat přirozenou kainovskou nenávist. 2) Na toto místo je přivedla Boží milost, která geniálně použila jak jejich slabostí, hříchů a nezralostí, tak jejich dobrých stránek. 

Až budete sedět s rodinou a přáteli u oběda, nebo u večeře zkuste se na chvíli zastavit a podívat na každého, kdo tam sedí. Připomeňte si část jeho příběhu. Co o něm víte? Co ho přivedlo právě na toto místo? I on tu sedí navzdory svému hříchu a zároveň možná nebýt jeho ani byste tu dnes neseděli. Se stejnými pohledy a otázkami si můžete všímat bratří a sester až budete příště slavit ve sboru Večeři Páně. To je obraz rodiny, která sedí okolo stolu, přivedli nás sem naše dobré vlastnosti a silné stránky ale i naše hříchy. Josefova tvář se změní ve tvář Krista. To on je naším hostitelem v dobách nouze.