V průběhu našeho vypravování o vztazích v Jákobově rodině jsme viděli, jak Josef složitě a dlouho odpouští svým bratrům jejich násilí, únos a prodej do otroctví. Nejdříve nemá na odpuštění ani pomyšlení. Žije v důsledcích hříchu a snaží se přežít ze dne na den. Poté začne vykazovat známky bezpečného odpuštění. V něm převládá důraz na oddělení. Mohu odpustit, protože mezi námi leží stovky kilometrů pouště. Když se mu pak bratři opět připletou do cesty, přijme to jako výzvu, aby přešel na ke zralejšímu odpuštění. Je to odpuštění postavené na osobním rozhodnutí vidět viníka jako člověka, přát mu dobro a iniciovat proces usmíření. Mohli bychom ho nazvat odpuštěním z rozhodnutí. Takto nám příběh poměrně komplexně popisuje proces odpouštění. Viděli jsme na něm, že odpuštění není jednoduchá binární funkce. Jakýsi stav odpustil-neodpustil, ale souvisí s postupným odpouštěním a prohlubováním. Například právě od bezpečného odpuštění k odpuštění z rozhodnutí. Zároveň nám příběh od začátku předkládal i popis hříchu otce Jákoba. Protěžoval Josefa před bratry, neřešil gradující napětí, okřikl ho a potom s ním situaci neurovnal, nechal ho žít v nejistotě. Svou nezralostí a svým zraněním se také podílel na dusné rodinné atmosféře, která vyústila v Josefovo otroctví. Do velké míry šlo o deficitní křivdu. Byli věci, které nedělal. Josef si díky tomu nebyl jistý rolí táty v celém příběhu. Vina Josefových bratrů byla jasná, proto i příběh o odpuštění mohl nastartovat a přirozeně proběhnout. Bylo totiž od začátku jasné jaký hřích odpouštět. Ovšem ve vztahu k otci je to složitější. Ve chvíli kdy jde o deficitní křivdy je těžké na ně ukázat prstem a říct to je špatně, měl jsi se chovat nějak jinak. Navíc si ještě Josef není jistý jestli křivda proběhla nebo ne. Protože neví jakou roli otec hrál v jeho únosu. To vše způsobuje nepřehledný zmatek, nejistotu a zranění, které nejde odpustit. Proces odpouštění nemůže nastartovat. Pokud nedojde k obvinění, nemůže dojít k odpuštění. Proto nám z celého příběhu prosakuje Josefova tíže ve vztahu k tátovi, ale oproti vztahu k bratrům zůstává nezměněna. Teď se nám příběh blíží k závěru a dočteme se o setkání Josefa s otcem. Jak to bude probíhat? Vyříkají si minulost? Omluví se otec, vyjádří lítost? Odpustí mu Josef? Nebo se snad Josef za něco omluví? No, uvidíme… 

Genesis 46:28 Jákob poslal před sebou k Josefovi Judu, aby mu ukazoval cestu do Gošenu. Když vešli do země Gošenu, Josef zapřáhl svůj vůz a vyrazil do Gošenu naproti svému otci Izraelovi. Když se mu ukázal, padl mu kolem krku a dlouho na jeho šíji plakal. Izrael řekl Josefovi: Teď můžu zemřít, potom, co jsem viděl tvoji tvář, protože jsi dosud živ.

Josef a Jákob se potkají. Jejich shledání je tak vřelé a radostné, že přehluší veškerá složitá témata odpuštění a křivdy minulosti. Nic z toho neřeší. Dokonce by to působilo poněkud nevhodně, kdyby se Josef před otce postavil a čekal od něj, že se mu omluví a vyjádří lítost nad svým hříchem a prokáže, že se změnil tak jak to udělali Josefovi bratři. Ne. Podívají se na sebe a padnou si do náruče. Co se tedy odehrálo?

Pojďme vyjít z předpokladu, že významným rysem Josefova vztahu k otci po mnoho let byla nejistota. Nevěděl jak to táta má ve vztahu k němu. Nebyl si jistý jeho láskou, přijetím a zájmem. Tato nejistota byla částečně prolomena Judovým vyprávěním, které Josefa motivovalo k tomu že se bratrům dá poznat a že otce pozve k sobě. Určité pochybnosti však přetrvali. Josef neví jestli bude chtít otec přijet a tak se ho snaží přesvědčit argumenty i dary a co nejvíc mu usnadnit cestu tím, že mu pošle vozy. To, že se Jákob opravdu okamžitě vydal na cestu znamená, že Josefovi uvěřil a že opravdu chce Josefa vidět. Když měl pustit Benjamína tak před cestou mnoho měsíců váhal, teď jede hned. Jákobova fyzická přítomnost v Egyptě je ohromným ujištěním pro Josefa. Nejistota je ta tam. Josef má právě teď důkaz o tom, že ho má táta rád a že je pro něj důležitý. A to současné sblížení přebije všechny minulé křivdy. Nemusí se vracet do minulosti, aby řešili, kdo se, proti komu provinil. Síla vzájemného objetí říká vše. Vždyť dotekem řeknu více jak desetitisíci slovy. Tak jako s každým z bratrů vytvořili obětím ze svých těl most, který odrážel jejich vztahové usmíření, tak stejně i s tátou. Jedná se o ještě jiný typ odpuštění, než jsme si všimli u Rúbena, kdy Josef dojde k tomu, že vlastně žádná křivda neproběhla, že on si myslel že Rúben byl proti němu a pak zjistil že nebyl. Nebylo co odpouštět. U otce nemůžeme říci, že by nebylo co odpouštět, že by Josef přehodnotil křivdu, jakože se nestala, přesto ji ale současná blízkost přehluší.

V rámci výzkumu jsem se zabýval tím, jak dospělí lidé odpouští svým rodičům. Shromážděné příběhy vyprávěli o různých typech odpuštění. Mezi účastníky výzkumu byla i skupina lidí, kteří vyprávěli v příběh v lecčems podobný tomu Josefovu. Vyprávěli o odpuštění, které bylo úzce spjato se sblížením. Byli to lidé, kteří v minulosti zažívali významnou deficitní křivdu. Měli narušené vazby na rodiče. Dlouhodobě neměli s rodiči blízký vztah. Potom se však stalo něco, co je s rodiči sblížilo. Nejen že sami změnili svá očekávání, ale že i rodiče se nějakým způsobem změnili. Tento zážitek byl pro účastníky výzkumu natolik významný, že jej ztotožňují s odpuštěním i usmířením zároveň. 
Představte si dívku, která má komplikovaný vztah k tátovi. Na první pohled všechno funguje, rodina je celá, táta je zabezpečuje a stará se, aby měli všechno. Jen dceři nejde se s ním nějak sblížit. Neumí spolu mluvit a je těžké prožívat blízkost. V posledních letech se navíc vyhrotili konflikty, které točí okolo jejího přítele. Má dojem, že ho táta úplně nebere a nemá rád, občas prohlásí nevhodnou poznámku. Je to pro ni náročné. Ani neví vlastně co by tátovi měla odpustit, je těžké ukázat prstem na křivdu. Nedělá nic špatně, ale zároveň se nechová tak, jak by ona ráda. Je těžké odpustit něco, co trvá a je tak neuchopitelné. Potom přijde její svatební den. Ona je z toho nervózní, protože si opravdu není jistá tím, jak se táta bude chovat. Táta má slavnostní přípitek před hostinou a pronese nádhernou řeč. Po svatbě si jsou s otcem mnohem blíž. Dívka najednou rozumí, je ujištěna a nepotřebuje se vracet do minulosti a cokoliv odpouštět. Přítomná blízkost přebíjí minulá nedorozumění. Jiný příběh. Mladý muž vypráví o svém komplikovaném vztahu k matce. Bylo pro něj těžké najít s ní nějakou společnou řeč, zdálo se mu, že oba žijí v úplně jiných světech. Bral to jako nedostatek a křivdu. V poslední době se však věci posunuli. Velkou změnou bylo to, že se mu narodilo dítě, díky tomu má s mamkou možnost více komunikovat a mají téma k hovoru. Vnímá z její strany mnohem větší blízkost i vůči sobě. Sblížení, které přebilo minulé křivdy a nedostatek. Podobných příběhů bychom mohli vyprávět mnoho. To, co mají společného je to, že ze strany rodičů vnímali deficitní křivdu, a to co je nejvíc trápilo byla ztráta vztahu a nejistota, která z toho pramenila. Odpuštění se pak zdá být snadným a přirozeným krokem.  

Josef se dlouho objímá se svým otcem a pláče. Je to dojemný moment. Jestli kdy Josef zpochybňoval tátovu lásku, jestli mu, kdy vnitřně vyčítal, to, jak se k němu zachoval, tak teď je všechno smazáno. Možná právě o této situaci mluví Šalamoun a později Petr, když tvrdí, že láska přikrývá množství hříchů. (Přísloví 10:12, 1. Petr 4:8) Přítomná láska má mnohem větší váhu než minulé křivdy. 

Příběh dopadl dobře. Josef otce pozval do svého života a on na to reagoval pozitivně. Ujistil ho o své lásce a došlo k odpuštění i usmíření v jeden moment. Ale nemuselo to tak být. Známe spousty příběhů, kde se člověk snaží navázat kontakt, prožít blízkost, ujistit se o lásce druhého a ono to nejde. Potom opravdu k odpuštění sblížením nemůže dojít.