Co máme dělat?

Dnes máme příležitost aplikovat jednu z mých nejoblíbenějších výzev listu Židům. Je to pozvání, které je tak krásné, reálné a hmatatelné, jako když vám blízký člověk poté, co jste ho zklamali, otevře náruč a pozve vás do svého obětí. Čtvrtá kapitola verš 16 zní: "…Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti“

Zastavíme se u jednotlivých slov výzvy. 

TRŮN – Výzva v naší fantazii vyvolá představu velkolepého trůnního sálu. V jeho středu na vyvýšeném místě stojí Boží trůn. Celý prostor je navržen tak, aby ukazoval ke svému středu, k trůnu. Je tím prvním, co upoutá naši pozornost. Tady už nás nemůže nic rozptylovat. Téměř fyzicky na sobě cítíme tíhu slávy krále. Prohlubuje pocit naší vlastní maličkosti a bezvýznamnosti. Je nemyslitelné nadále udržovat iluzi, že naše ego je centrem světa. Trůn svým umístěním a slávou demaskuje a překoná hluboce zakořeněný egocentrismus. Nenechává nás dlouze přemýšlet nad námi samotnými. Natolik nás přitahuje, že nemohu zůstat zakřiven do sebe v sobecké sebelítosti.  

MILOST – Trůn milosti. Milost je souhrnný pojem pro všechno dobré, potřebné a nutné, co si nemůžeme vzít, přivlastnit, zajistit a koupit sami. Prostor milosti se otevírá za hranicemi našich limitovaných schopností. Jsem limitován v tom, že nemohu sám smýt svou vinu a odpustit si. Pro odpuštění překračuji hranice svého já a vstupuji do nejistého světa milosti, která může přijít a nemusí. Tam už to není na mně. Jsem limitován v tom, že ne vždy mohu sám sebe nebo druhého uzdravit. S touhou po uzdravení překračuji hranice svého já do prostoru, kde jen milost může zasáhnout.  Až jednou překročím hranici smrti, ztratím kontrolu a vstoupím do prostoru milosti. Milost je prostorem, kam vstupuji a uznávám svou bezmoc, limity a závislost na milosti Boží, kterou nemám pod kontrolou. 

Trůn milosti je kontextem výzvy. Samotná výzva zní PŘISTUPME. Je to pozvání k přiblížení se právě k tomuto trůnu. Přistupování vyžaduje pokoru v tom, že vědomě vstupuji do oblasti, kde nemám věci pod kontrolou a nic z toho, co se tu odehrává není především o mě. Při vstupu k trůnu milosti tak musím nejdříve vystoupit ze sebe, ze svého běžného života, který je charakterizován právě tím, že mám věci pod kontrolou a že jsem středem svého světa. K trůnu milosti navíc přistupujeme opakovaně, pravidelně. Opakováním se přicházení stává rituálem, návykem a součástí nás samotných. Protože podle zákonitostí růstu a zrání našich těl, cokoliv, co opakujeme, tak se posiluje. Posiluje se pokora, kontakt s realitou našich limitů a Boží slávy. 

Všechna tři pozorování vedou k jednoznačnému závěru. K trůnu milosti nejde přistoupit sebevědomě, pyšně a s hlavou hrdě vztyčenou. Fyzicky to není možné. Naše přirozené přistupování k zahanbujícímu trůnu milosti bude velmi opatrné, nesmělé, nervózní, nejisté. Budeme mít stažený žaludek, bude se nám chtít čůrat. Jen si vybavte, jak se cítíte, když máte před náročným setkáním, zkouškou, o kterém nevíte, jak dopadne. Právě proto najednou výzva PŘISTUPTE S DŮVĚROU zní dost radikálně a zároveň potřebně. Přistupte s důvěrou, směle, odvážně, svobodně a s radostí. Doufám, že vám to taky přijde nemožné, ale než se podíváme na otázku „co jsme zač, že takto můžeme přistoupit“ tak zodpovíme otázku "proč“? 

Proč bychom to měli dělat?

Proč bychom měli s důvěrou směle přistupovat k trůnu milosti? Text odpovídá: „abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v praví čas.“ Slyšíme tak námi oblíbenou pragmatickou argumentaci. Dělej to a to a budeš z toho něco mít. Jednou se ti to bude hodit. Získaná milost nám pomůže v pravý čas. Peter Scazzero v knize o emocionálně zralé zbožnosti vypráví o zkušenosti s životem v drsných podmínkách Ameriky. Kdy občas náhle přicházely tvrdé sněhové bouře. Teplota klesla, sněžilo a foukalo tak, že člověk neviděl na krok před sebe. Často se stalo, že lidé zabloudili a umrzli na prahu svého domu. Netušili, že stačilo udělat ještě tři kroky a byli by v teple. Lidi se proto naučili být na takové bouře připraveni. Mimo jiné na farmách mezi budovami měli natažené provazy. Když přišla bouře a zastihla je, tak se stačilo chytnout provazu a jít po něm až do bezpečí. Takový pohyb po laně byl mnohem jistější než kráčet slepě bouří. Naučený a zažitý způsob důvěrného a smělého přístupu k Bohu je jako podobné lano. Svět je krutý, je v něm spoustu bouří, to je realita. Bůh bouře neutišuje, a pokud ano, tak jen v mizivém procentu případů. Nemá to zkrátka v povaze. Respektuje realitu světa. A přitom do něj vnáší něco nového. V pravý čas, právě kdy je to nejvíce potřeba, můžeme důvěrně vstoupit do prostoru, kde Bůh je středem a kde nemám věci pod kontrolou. 

Kdo jsme? 

Třetí otázka zní, kdo jsme, že můžeme takto přistoupit? Text odpovídá. Jsme ti, kteří přijali Ježíše jako svého velekněze. O Ježíšově velekněžské roli vypráví celá pátá kapitola. Ve výzvě light si ji můžete přečíst. Velekněz je zástupcem lidí před Bohem. Stojí před Bohem spolu s lidmi jako jejich mluvčí, zástupce. To je jediný důvod, proč já jako člověk mohu přicházet s onou smělostí. Jen proto, že jsem se ujistil, že vedle mě je velekněz Ježíš.  Stojí na mém místě, se mnou, rozumí veškerému mému studu.  Plně soucítí.  

Krize a životní bouře některé lidi k Bohu přiblíží a jiné oddálí. A jeden z faktorů, které rozliší, je to, jestli se člověk naučil pravidelně, opakovaně po boku soucitného velekněze Krista přistupovat směle k trůnu milosti nebo ne. 

Jak na to?

Jak tuto výzvu aplikujeme? Děláme to například, když přicházíme k Večeři Páně. Při ní uznáváme své limity, potřebu očištění, obnovení, nasycení i komunity, pokorně se skláníme, činíme pokání a radostně s důvěrou a smělostí přijímáme odpuštění. Jindy si takový smělý přístup k Bohu představujeme v kontextu chvály a uctívání. Co můžeme udělat teď? 

Uděláme si dnes malé cvičení sestávající ze třech pohybů, které můžete udělat kdekoliv teď jste. 

1) První pohyb vyjadřuje stav našeho přirozeně nesmělého přístupu k trůnu Boží milosti. Stojíte na kraji trůnního sálu celí nervózní, nevíte, co bude. Tam všichni začínáme. Skloňte si hlavu, nakrčte ramena. Zkuste si ve svém těle vybavit a zahrát na něm stud, strach a nervozitu. Někteří lidé, kteří tento trůn zahlédli, tak se dokonce v děsu zhroutili na zem, ale to nemusíte. Díváte se dolů. Zachytili jste stud a strach? 

2) A do toho slyšíte výzvu „přistupme směle k trůnu milosti“. Představa, že se teď narovnám a hrdě pohlédnu dopředu, je dost děsivá. Ale slyším výzvu v množném čísle a zaznívá ne od trůnu, ale z úst vedle mě. A tak se podívám vedle sebe a tam řada dalších lidí. Stejně schoulených jako já. Můžeme to vyjádřit pohybem hlavou doleva a doprava. Mezi postavami zahlédneme i našeho velekněze Ježíše, povzbudivě se na tebe podívá. 

3) Podruhé slyšíme výzvu „přistupme směle k trůnu milosti“. A protože víte, že nejste sami, tak se opatrně narovnáváme, napřimujeme záda, zvedáme hlavu. Vybavte si v těle odvahu, smělost. Odvážíme se pohlédnout vzhůru, kde si představujeme střed Boží slávy a jeho trůn a vykročíme tváří v tvář neznámé milosti. 

Tímto pohybem od zkrouceného studu přes posílení se vztahu s Kristem až ke smělému napřímení se ve vztahu k Bohu vyjadřujeme poslušnost dnešní výzvě. To byla modlitba našeho těla. Zkuste si ji ještě párkrát zopakovat. Hlavu dolů, do boku a vzhůru. 

Víra v praxi: dnes jsme si vyzkoušeli pohyb naší duše, ducha i těla od studu ke smělosti. Věčnost v bedně: Zjistili jsme, že Boží trůn není vzdálen. Je dosažitelný naší vírou a Božím slovem probuzené fantazii.