Dnes se v příběhu nebudeme posouvat dál. Pokusím se pouze shrnout to, čeho jsme zatím byli svědky. První dějství příběhu o Jákobovi, Josefovi a jeho bratrech rozehraje složité rodinné drama. Ani jedna postava se nezachová úplně správně, zároveň každou z postav do jisté míry chápeme. Bible není pohádka s jasnou dělící čáru mezi hrdiny a bídáky. Podobá se spíše postmodernímu příběhu, který naivní představy o hrdinech a padouších nabourává. Hrdina Noe se opije a nahej se válí ve stanu. Hrdina Mojžíš je vrah a má problém se sebeovládáním. Hrdina Petr nezná sám sebe a nezná se ke svému příteli atd. Bible je realistická. Pokud bychom si chtěli držet představu Bible jako pohádky, museli bychom ji hodně zcenzurovat a během výkladu přitáhnout za vlasy. Jako ty Popelčiny nevlastní sestry, které si chtějí uřezat prsty, aby se vešli do titěrného střevíčku.  Ale proč bychom to dělali? Bible, tak jak je, tak lépe odráží naši vlastní zkušenost s námi samotnými i se světem ve kterém žijeme. 

První dějství respektuje složitost lidských vztahů a rodin. Mohli bychom v hodnocení příběhu skončit u toho, že se všichni provinili ale že vlastně všechny chápeme, ale to by nás neposunulo dál. Pouhé konstatování a relativizace atmosféru v rodině nespraví. Je nezbytným odhlédnutím od sobecké naivity, ale samo se může stát stejnou pastí. Když mi někdo vypráví svůj příběh a já ho potom výstižně rozeberu a shrnu zavládne mezi námi na chvíli ticho a pak se většinou druhý ozve a řekne „no a co s tím?“ Cestou, kterou generace příběhů před námi prošlapali je odpuštění a usmíření. A prvním krokem na cestě k odpuštění je vědět co, odpouštím, přiznat křivdu, ukázat prstem a říct, tohle bylo špatně. 

Kdo je za co zodpovědný?

Navzdory tomu, že je to tak složité a propletené, aby mohlo dojít k odpuštění musí se alespoň část rodinné minulosti rozplést. Nejlepším nástrojem pro rozplétání takovýchto příběhů, se kterým jsem se setkal je přiřknutí zodpovědnosti. Na pocity studu a rozlišení viny je totiž potřeba jít racionálně. A to z toho důvodu, že se mohu cítit vinen i když jsem nic neprovedl. Nástrojem pro rozplétání zamotaných křivd je zodpovědnost. Jsem zodpovědný za to, jak se chovám k sobě a k druhým. Jsem zodpovědný za své reakce, emoce, pohledy a slova. To vše je moje. A nejsem zodpovědný za to, jak se ke mně chovají druzí lidé, jak se chovají druzí k sobě a mezi sebou. 

Táta Jákob

Otec Jákob je zodpovědný za to, že miluje jednoho syna více než ostatní a dává to všem najevo. To je jeho zodpovědnost. Ano rozumíme jeho důvodům, osobní zkušenosti, stáří i lásce k Ráchel. Ale na nic z toho se nemůže vymluvit. Je to pochopitelné, ale neomluvitelné. On je zodpovědný za to, že dělá okamžitou interpretaci snu a okřikne Josefa. On je zodpovědný za to, že Josefa posílá do nebezpečí za bratry. Je zodpovědný za to, že jako hlava rodiny není v kontaktu s tím, co se mezi jeho syny odehrává. To je jeho zodpovědnost, a tedy pokud Bůh nevidí významné polehčující okolnosti i jeho vina.

Bratři

Josefovi bratři jsou zodpovědní za své reakce vůči Josefovi. Jejich hněv nezpůsobil Josef. Tak mocný není. Je to jejich osobní hněv. Oni jsou zodpovědní za to, jak s ním naloží. A oni ho nejprve dlouho neřeší nechávají ho probublávat. To je jejich zodpovědnost. Josefovi bratři jsou zodpovědní za to, že neřeší maličkosti v životě. Svůj hněv na otce si navíc vybíjí na Josefovi.  Mají je oba tak provázané, že ublížením Josefovi ubližují otci. To je jejich zodpovědnost, a tedy pokud Bůh nevidí významné polehčující okolnosti i jejich vina.

Josef

Josef je zodpovědný za to, co říká a dělá. Je zodpovědný za své mlčení. Za to že se neumí ohradit. Je zodpovědný za své provokativní jednání vůči bratrům. Není schopen dívat se na situaci z perspektivy druhého. To je jeho zodpovědnost, a tedy pokud Bůh nevidí významné polehčující okolnosti i jeho vina. 

První obtíž pro určení křivdy je zmatek při posuzování zodpovědnosti. Pomůckou je logicky a racionálně se nad zodpovědností zamyslet. Podle jednoduchého pravidla, já jsem zodpovědný za své chování, myšlení, emoce a prožívání. V tom je moje svoboda a moje důstojnost. Nejsem zodpovědný za to, jak se ke mně druzí chovají, jaké mají emoce a jak se chovají mezi sebou navzájem. To je jejich zodpovědnost a svoboda. Vinen mohu být jen za to za co jsem zodpovědný. Druhou obtíží je uvědomit si tzv. deficitní křivdy. 

Druhou obtíží je uvědomit si deficitní křivdy

Většinou si dobře uvědomujeme aktivní křivdy. Druhý aktivně dělá něco, čím nám ubližuje. Josef mohl velmi zřetelně vnímat nenávist ze strany svých bratrů. Když mu nadávali a uráželi ho, tak mu mohlo být vcelku jasné, že tohle je něco nepříjemného. Mnohem těžší na uvědomění jsou křivdy deficitní. Tedy křivdy, kterých se na nás někdo dopouští tím, že nic neudělá, například něčemu nezabrání, nebo nám nedá to, co bychom potřebovali. Rozpoznat takovouto křivdu, definovat ji, ukázat na ní prstem vyžaduje daleko větší odstup a nadhled. 
Jazykově souvisí pojem křivda s přídavným jménem křivé. Slovo křivd-da vzniklo jako antonymum slovu pravda. Tak jako křivou čáru poznám pouze pokud ji porovnám ve své mysli s rovnou čárou, tak křivdu mohu pojmenovat pouze pokud mám v hlavě představu toho, jak by to mělo být správně. Představte si člověka, který vyrůstá v rodině kde se nikdy nikdo nikoho nedotýká. Neobjímají se, nemazlí, nepohladí. Vyrůstá s dojmem, že tak to je, to je správné a normální. Nikdy by se nevztekal a neřekl já chci abyste mě objímali. Na to nemá náhled. Teprve později v životě, když prožije doteky, vidí jiné rodiny a zjistí že doteky patří k životu a jsou vlastně nezbytné, najednou se ohlíží zpět za svou rodinou, a to co viděl jako rovné najednou popisuje jako křivé. Stala se mi křivda, protože porovnává věci ne s tím, čím jsou, ale s tím, jak by mohli být. Proto je tak těžké uvědomit si křivdy deficitní. Malý Josef, dokud byl doma těžko řekne tátovi, tati ty jsi mě nenaučil se bránit proti bratrům, rozmazloval jsi mě a neudělal jsi ze mě chlapa. Takto se může na výchovu dívat až ze zpětného pohledu. 

První obtíž pro určení křivdy spočívá v tom, že není vždy jednoduché rozlišit zodpovědnost. Druhá obtíž spočívá v tom, že pro definici křivého potřebujeme porovnání se správným a ideálním. 

Silné stránky

Ať ale nekončíme ve svém pohledu na rodinu jen negativně. To by nebylo fér. Na každé rodině je řada hodnotných věcí, které jsou zdrojem růstu, zralosti a pozitivní změny. I každá z postav příběhu dělá i něco pozitivního. Každý z nich má svou silnou stránku. Bratři dobře vycítí, že se mají stáhnout. Odejdou pryč aby uvolnili napětí v rodině. Je vidět, že si v sobě díky Bohu nesou příběhy svých předků a zachovají se v jákobovském a izmaelovském duchu. Dále jsme u nich viděli kvalitativní posun od Kaina. Sice mají Kainovskou touhu zabít, ale zároveň se navzájem dovedou zastavit, zamyslet, přibrzdí svůj impulz a vymyslí jiné řešení. Uvidíme, že právě jejich schopnost dialogu a schopnost fungovat jako skupina se dál v příběhu ukáže jako důležitá. Bůh si tedy použije jak jejich hříchu, tak jejich dobrých vlastností pro jejich dobro, záchranu světa a svou slávu. 

Josef má své krásné sny. Možná jim úplně nerozumí, stejně jako jim nerozumí jeho rodina. Ale jsou to záblesky budoucnosti, které jsou před ním. A Josef díky nim bude mít ambice se snažit. Josef je dále od mládí citliví na to, co je správné a co je špatné. To, co mu přijde zlé přináší to otci. Bůh si použije jak jeho hříchu a nezralosti, tak jeho dobrých vlastností pro jeho dobro, záchranu světa a svou slávu.

Jákob toho ve svém životě zvládl hodně. Z uprchlíka se stal bohatý mocný muž s velikou rodinou. Své děti vychoval do dospělosti, a i když nebylo vše ideální, stali se z nich schopní lidé. Jákob vybojoval mnohé. 

První dějství příběhu je pestrou směsicí silných stránek a slabostí jednotlivých postav. Všichni z rozehraného dramatu odchází poznamenáni. Jákob prožil velkou ztrátu a truchlí. Josefovi bratři budou mít výčitky svědomí a Josef bude žít v otroctví. V dalších dvou dějstvích příběhu věnuje vypravěč pozornost Josefovi a tomu jaký je život v důsledcích křivdy a jak se připravuje na odpuštění a usmíření. Bylo by samozřejmě zajímavé stejně detailně sledovat i život ostatních aktérů dramatu, ale ti jsou nám teď skryti. 

Jak se Josef vyrovnal nezdravou rodinnou dynamikou, ve které vyrůstal a s traumatickou událostí, která ho tvrdě zasáhla? Stane se z něj zlý a zahořklý člověk s disfunkčními vztahy? Stane se z něj křehoučký citliví jedinec, kterého vyděsí sebemenší šustnutí? Nebo z něj bude silný mladý muž, do kterého bychom nikdy neřekli, že si prošel traumatem? To uvidíme v dalších dějstvích příběhu.