Co máme dělat? 

Dnes bude řeč o kotvách, duši, lásce a zapomětlivosti. Pojďme se zaposlouchat do výzvy devatenáctého verše šesté kapitoly:

6:19 „Máme ji (naději) jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou…

Hlavní sloveso zní „máme“. Autor se vrací do jednotícího jazyka a sám sebe zahrne do výzvy „máme“. Vy, my a já taky. Připomíná sobě i nám, co máme. Jako když instruktor v autoškole mladé řidičce po projetí křižovatkou připomene „máme i blinkry“ nebo mladému divochovi, který vletěl do zatáčky: „máme i brzdu“.  Slovo máme potřebujeme slyšet ve chvíli, kdy jsme zapomněli, že máme. Když jednáme, jako bychom neměli. Značná část našeho duchovního života spočívá v rozpomínání se na to, co je o nás pravda, co máme a na co zapomínáme. 

Jerry Root, přední světový odborník na C. S. Lewise, v této souvislosti vypráví svůj zážitek s filmem „Zápisník jedné lásky“. Děj se odehrává v domově pro seniory. Starý muž chodí k jedné dámě a předčítá jí ze zápisníku příběh.  Je to romantický příběh o nepravděpodobné lásce, která si navzdory všem překážkám najde cestu. V průběhu filmu nám postupně dojde, že příběh, který předčítá, je jejich příběh. Žena trpí ztrátou paměti. Ztratila svou identitu. Její muž jí čtením společného příběhu připomíná, kým je. V jednu chvíli si žena vzpomene. Na tváři se jí objeví výraz pochopení. Mají jen pár minut, kdy mohou být vědomě spolu. Promluví si o dětech a zatančí si. A pak najednou ženinu mysl opět obestře mlha a ona od sebe s křikem v šoku odstrčí cizího chlapa, který se na ní lepí.

Jerry Root uvažuje nad tím, že síla tohoto příběhu spočívá v tom, že odráží náš vztah, který máme s Bohem. Jsme Bohem milováni. Ale zapomínáme na to. Ztrácíme identitu zakotvenou v něm a v důsledku toho se chováme zmateně. Slyšíme příběh, ale nevztáhneme si ho na sebe. Odháníme od sebe toho, kdo nás miluje. Opíráme svou identitu o pomíjivé věci, menší než my, načichlé přítomností, protože jsme zapomněli svou identitu odvozenou od velkého příběhu o nás a Boží lásce. Dnešní výzvu „máme“ přijímáme stejným způsobem. Někdo nám s láskou čte náš společný příběh. Připomíná nám pravdu o naší identitě, protože trpíme ztrátou paměti.

„Máme naději jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou, která vchází až do vnitřku za oponu, kam kvůli nám vešel náš předchůdce Ježíš, který se na věčnost stal veleknězem podle řádu Melchisedechova.“

Máme naději, která je kotvou naší duše. Naděje je symbolizována piktogramem kotvy. Toto propojení pochází právě z dnešního verše. Autor se opírá o zkušenost lidí s loděmi a kotvami. Na hladině moře plave loď a chce zakotvit. Spustí kotvu po laně. Kotva klesá k hladině a pak se zanoří do neviditelného podmořského světa. Klesá hlouběji, až se dotkne dna. Loď se pohybuje tak dlouho, dokud se kotva nezachytí o něco pevného na mořském dně. Lano se napne. Loď přestává být zmítána větrem a vlnami. Je ukotvena. Na této zkušenosti autor ilustruje princip ukotvenosti lidské duše. Duše, nitro člověka, jeho vědomí je jako loď. Pluje za svými cíli a posláním. Občas je zmítána vlnami, větrem, proudem, hnána do nebezpečí. Někdy je potřeba zastavit, přistát, zakotvit, a proto má loď duše kotvu. Je součástí bezpečnostního systému. Musí být pevná a spolehlivá. Také klesá do vnitřku za oponu. Spouštíme ji skrze hladinu, bariéru, oponu, do neviditelného duchovního světa Boha. Nevidíme, čeho se zachytí, ale máme naději, že něčeho ano. Proč?

Proč bychom měli? 

O co se opírá naše naděje? V předchozí části od třináctého verše čteme o Bohu, který existuje za hranicemi našeho běžného vnímání. Přesto přemýšlí, jak dát lidem sám sebe zažít jako toho, o kterého se mohou opřít. Mluví o přísaze a zaslíbení. Hledá něco nepohnutelného, o co by se kotva lidské duše mohla zachytit. Proto vypráví velký příběh lásky. O Ježíši, který se stal naším veleknězem. On prošel za oponu, ponořil se pod hladinu.

Kdo jsme? 

Jsme ti, kdo zapomínají, že naše duše má kotvu. Ztrácíme ze zřetele, že jsme milováni. Proto Bůh stále dokola vypráví náš příběh a čeká na chvíle, kdy se nám po tváři rozlije úsměv pochopení a přejití. V tu chvíli sami sebe objevujeme v něm. Svůj domov a svou identitu. Rozpomeneme se na to, že máme kotvu. Naše duše pak nemusí být bezmocně zmítána proudy, větry a vlnami. Můžeme spočinout, zastavit se, zklidnit, uvolnit své napjaté svaly a ukotveni v něm odpočívat. 

Jak na to? 

Jak aplikovat dnešní výzvu? Řešením zapomnětlivosti, a tedy kotvení v Bohu v praxi může pomoci trénink paměti, vnější připomínka a návyk. 

1) TRÉNINK PAMĚTI: Dnešní výzva nám připomněla, že naše duše má kotvu. Nabídla naší fantazii obraz, ke kterému se můžeme vracet a který si dobře pamatujeme. Právě naše paměť je zrádná.  Naše vědomí v průběhu dne navštěvuje různá místa, soustředí se na bolest, na radost, plánuje, truchlí, vyčítá si, bojí se, stará, vzdychá a vymýšlí. Často jsme strženi proudem toho, co zrovna prožíváme. A právě v tyto chvíle je nám připomenuto: Jako ten instruktor řízení života poté, co člověk profičí závratnou rychlostí den, nebo se motá v kruzích, řekne: Hej duše, víš, že máš kotvu? Noříš ji do Boží hlubiny v pevné důvěře, že dole se zachytí za něco, co je větší a pevnější než ty sám. Zachytíš se. Ukotvíš. Ježíš dno prozkoumal, sám prošel jako tvůj předchůdce. To je silný obraz vypálený v naší mysli. Trénink paměti odkazuje k duchovním disciplínám, kdy se učíme zpaměti oddíly z Písma, žijeme s Biblí a jejími obrazy. 
Jen si zkuste zopakovat větu: Má duše má pevnou bezpečnou kotvu. 

2) VNĚJŠÍ PŘIPOMÍNKA: Další duchovní disciplínou, která nás kotví, je pohled na symboly, obrazy a ztvárnění právě toho, co je důležité. V kanceláři mi visí obraz pastýře. Každý den se na něj dívám, kotví mě k tomu, co je podstatné. Někdo nosí kříž nebo kotvu, kámen. Jste obklopeni věcmi, které k vám mluví. 

Víra v praxi: Jsme jako loď hnaná proudem, větrem a vlnami. Posádka naší duše občas trpí občas ztrátou paměti. Zapomněli, že mají pevnou a bezpečnou kotvu, kterou mohou využít. Výzva zní, hej duše, máme kotvu. Spouštíme ji do Božího neznámého neviditelného světa v naději, že se zachytí něčeho pevného, co nevidíme.