Tomu, kdo vítězí, …. dám bílý kamének a na tom kaménku napsané nové jméno, které nezná nikdo, než ten, kdo je dostává.‘  Zjevení 2:17

We don´t need no education zpívá skupina Pink Floyd v reakci na přísný systém vzdělávání, které lilo do člověka informace. Tvarovalo ho do přesného tvaru, just another brick in the wall - aby byl jen další blbou cihlou ve zdi. Nic proti cihlám. Sama tato píseň je důkazem, že to není tak jednoduché všechny lidi vytvarovat podle své představy. Lidé totiž nepřijímají jazyk a myšlení těch, kdo je učí, jen pasivně, ale aktivně, kreativně. Vytváří a přizpůsobují jazyk a tím i své myšlení.

Jen si vzpomeňte, jak si děti hrají s jazykem. Spojují slova, která znají, vytváří nová spojení, hrají si s jazykem, tvořivě, fantazijně. Jaké novotvary jste vymýšleli sami a tradují se jako rodinné historky? Jaká slova vytvářely vaše děti a vnoučata? Nedají se totiž naprogramovat, nalít do nich slova. Část ano, ale i oni sami jsou aktivními aktéry ve vlastním jazykovém rozvoji. I to je součást Božího otisku v nás… 

Prvními kněžími byli Adam s Evou. Spolu byli Božím obrazem, služebníkem, reprezentantem, tvarem Boha na zemi. Jejich chrámem byla velkolepá zahrada. Spojovala divokost a nespoutanost přírody a Boží, a tedy i lidský, řád. Později postavený chrám odrážel tuto myšlenku: byl vyhotoven obrazy květnatých, palmových a andělských motivů, byl tam sedmiramenný svícen symbolizující strom života. Byla to zlatá zahrada s krychlí místa Boží přítomnosti. Tam sloužili v Božím lidském řádu kněží. Chrám byl vzpomínkou na ráj. Člověk – Adam, Eva jako první kněží sloužili Bohu a světu v zahradě. K této službě dostali seznam úkolů. Tyto úkoly se navíc kryly s jejich základními potřebami, a tak je nic vnitřního neblokovalo v tom, aby úkoly pečlivě, rádi a svědomitě plnili. Jedli, milovali se, rozšiřovali zahradu, hlídali zahradu, podmaňovali svět a poznávali ho. U posledního úkolu, nebo potřeby chcete-li, bych s vámi rád dnes zůstal. Je to jeden z mých nejoblíbenějších. 

Genesis 2:19 Hospodin Bůh vytvořil ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. A jak člověk každou živou duši nazval, takové bylo její jméno.  

Člověk žije a do jeho existence, tam v té zahradě, se postupně blíží něco nového. Vidí tvar a pohyb, cítí vůni nebo zápach, slyší zvuk, a když ten objekt přijde blíž, tak se ho dotýká - kůže, srsti, peří, šupin. Je to zatím neforemná hmota, těžko odlišitelná od okolního světa. Co je to? Člověk pozoruje, obchází, dotýká se a nakonec, nebo možná na začátek, vydechne a ve výdechu sevře hlasivkové svaly, pohne mimickými svaly. Z úst se vyloudí zvuk, hlásky, slabiky. Ucho je zaslechne a naznačí v mozku konturu nového nervového spojení. Člověk s pohledem upřeným na tvar, i když teď už ne na tvar, na živou poznanou bytost, ještě několikrát zopakuje zvuk, který vytvořil, posílí nervové spojení, slyší ho, zapamatuje si ho a najednou má vztah. Až ho zítra potká u jezírka v březovém hájku, potkají se jako staří známí. Medvěd, no jasně. Po nějaké době, když už člověk dovede dost dobře rozpoznávat jednotlivé tvary ve svém okolí – medvěda, papouška a berušku – tak k němu Bůh přivádí tvar, který ho dost vykolejí. Vypadá jako on a není to on. To je žena, pojmenuje člověk tuto novou realitu, se kterou se setkává a která je jeho vazbou. Pojem, který používá, vlastně vyjadřuje jeho samého, ale jiného (muž iš – žena išša). Je k němu přivedena, aby úkoly plnili spolu, navzájem se doplňovali v tom, jak budou vidět realitu světa kolem sebe. 

Tato kněžská role nám lidem zůstala a i její úkoly, včetně úkolu pojmenovat. A do dnes to děláme, pojmenováváme svět okolo nás: procesy v něm, nově objevené prvky, hvězdy, nové lidi. Učíme se logicky přemýšlet, vytvářet vazby mezi pojmy, konkrétně i abstraktně uvažovat. Pojmenováváme a oslovujeme druhé lidi. Každý den, když mluvíte a vztahujete se ke světu jazykem, jste jako kněží, kteří mají za úkol a zároveň jako potřebu svět popsat, pojmenovat, uchovat a předat dál. Naše pojmenovávání světa a reality okolo nás je postiženo hříchem. Nemluvíme pravdu. Nemyslíme přesně. Myslíme si, že všechno, co nás napadne, je správně. Druhé pojmenováváme a používáme k tomu slova ponižující, urážející. Navíc dnes necháváme lidem i dětem takovou svobodu, aby si jazykově a myšlenkově vytvářeli svůj vlastní svět. Je pak mnohem těžší se domluvit, protože nemáme jazyk, který by byl společný. Jako bychom příliš uvěřili té písni od kapely Pink Floyd a rezignovali na to dávat myšlení lidí nějaký řád. Je to jako s tou zahradou, mísí se v ní divokost a zároveň řád, obojí je potřeba - ve výchově, v našem myšlení, ve vyučování  dětí. Tedy naše pojmenovávání světa je postižené hříchem. Tím pádem vlastně děláme falešnou, hříšnou bohoslužbu. Jak pak máme vědět, kdo jsme jako lidé, když jsme o sobě slyšeli mnoho zlých poselství, nevíme, co si myslet o sobě a o světě. Žijeme v chaosu, kde si každý vytváří realitu svého světa.

Jak už to bývá, poslední kniha Bible bere téma začátku Genesis a dorozvine ho, řekne nám, že nakonec to bude Ježíš, kdo nás pojmenuje. Dá nám bílý kamének s naším jménem, učiní nás sloupem v chrámu a na něj napíše své jméno a Boží jméno a jméno města. Naše nové jméno bude odvozeno od Ježíše, tak jako jméno ženy bylo odvozeno od muže. A já budu konečně pravdivě vědět, kdo jsem, budu úplně poznán a pojmenován výstižně a s láskou a s milostí.

Jak vypadá každodenní bohoslužba? Žijeme s představou, že jsme Božími kněžími, jejichž úkolem je sloužit Bohu jazykem a pojmenováním světa? Jak do této představy zapadají naše věty typu: Ty vole, jdi do prdele. Co to tam sedí za debila. Za všechno můžou ti Rusáci, Číňani a Američani. No víš, ona je to taková kráva. Seš jak tvůj otec, dopadneš stejně jako on. No, on je úplně šíblej. Ach, ti nevěřící jsou úplně mimo. A co věty, kterými pojmenováváme sami sebe: Jsem blbej, nanic, neschopnej, k ničemu, blázen.... hříšnej, to jo, to můžu říct, to je totiž pravda, ale musím k tomu dodat omilostněný hříšník… ale ostatní ne … Přijde vám to jako jazyk kněží, Božích reprezentantů pojmenovávajících svět? Kde je naše úcta k lidem, jejichž pravé jméno je odvozeno od jména Ježíš! 

Výzva: Všímejte si svého jazyka, myšlení. Jak pojmenováváte druhé lidi ve své hlavě? Jak pojmenováváte sami sebe? Jaká jména a nálepky dáváte druhým a sami sobě? Jak pojmenováváte svět okolo sebe? Jste formování světem a jazykem lidí okolo sebe a cihlou ve zdi, nebo formováni Božím slovem a budoucím sloupem v chrámu Boha? 

Modlitba: Ježíši, prosíme, formuj naše myšlení a náš jazyk, chceme být poslušnými žáky ve tvé jazykové škole, věříme ti, protože jsi se s námi spojil a po sobě nás pojmenoval. Amen.