Josef se rozhodl pomstít svým bratrům i otci. Stín jeho rozhodnutí ale dopadá na celou rodinu. Josef má v plánu poslat jednoho bratra pro Benjamína a rodinu do té doby nechat hladovět. Prozatím dá bratry na tři dny do vězení. Příběh visí na vlásku. Josef se stal extrémně nebezpečným. Jeho stín se jako temné mračno stahuje nad vyhladovělou rodinou. Co bude dál? Otevřela se mu rána. Je to velmi akutní. Bolí to. Zlobí se. Jako by se mu zhroutilo to, co tak dlouho s Boží pomocí vybudoval. Tlustá čára za minulostí se rozpadla. Josef opět stojí před volbou. Má dvě možnosti, řešit minulost, nebo napnout všechny psychické síly, zapnout všechny obrany duše a minulost pro sebe pohřbít a uzavřít. Tím by zároveň potrestal bratry, otce a odsoudilk hladu celou rodinu. Neexistuje jiná cesta. Buďto to řešit bude nebo ne. Z dalšího příběhu uvidíme, že Josef tři dny využije snad nejlépe co může, ale pojďme si v tomto díle pohrát s alternativní realitou.

Co kdyby Josef během těch tří dnů nebyl v kontaktu se svou bolestí? Co kdyby ty tři dny strávil u počítače, s lahví pálenky, ponořen do práce, nebo na výletě s dětmi. Našlo by se spoustu způsobů, jak zavřít oči před realitou deroucí se do mysli. Myslím, že by to ty tři dny vydržel. Znám sám sebe, vím že dokážu odkládat nepříjemné věci i o dost déle než jen tři dny. To nutně neznamená že je to špatně. Něco odkládáme, protože ještě nepřišel pravý čas. Ale když potom čas nastane je odkládání devastující. Důvod, proč zařazuji tuto epizodu z alternativní reality, je abych podtrhnul význam a nesamozřejmost Josefova řešení situace. Abych opět zvýraznil, že Josef stál na křižovatce. Nějak se rozhodl, ale mohl se rozhodnout jinak. A mnozí z nás jsme se na jeho místě rozhodli jinak. Všimneme si v příběhu dvou Josefových pokušení, která se mu během oněch tří dní nabízí: Pokušení držet se Boží řeči z minulosti a pokušení špatného rozlišení potřeb. 

Pokušení držet se Boží řeči z minulosti

Josef už se dlouho vyhýbal své minulosti. Zapomněl a oddělil se od rodiny. A zároveň své oddělení a zapomenutí vnímá jako Boží cestu pro svůj život. Vždyť svého syna pojmenovává „Bůh mi dal zapomenout“. Pokaždé když syna oslovuje, probouzí, napomíná a zve ke stolu, tak si připomíná, jak moc je rád, že zapomněl. Jeho syn je věčnou připomínkou jeho úspěšného zapomenutí. Ovšem nyní už jednoduše zapomínat nelze. Bratři se ukázali. Josef stojí před volbou, jestli se vzdá toho, co přijal od Boha v minulosti kvůli tomu, co mu Bůh dává v přítomnosti. Bude se dál zuby nehty držet toho, co už od Boha přijal? Nebo uvěří Josef tomu, že se Boží řeč k člověku během času může měnit? Pokud by se Josef držel toho, co vnímal jako Boží výzvu v minulosti, stala by se mu v přítomnosti řečí pokušitele. Ano Boží hlas se v čase mění! Tak jako Bůh o pár kapitol dál řekne Jákobovi, že nemá váhat a má jít za Josefem do Egypta, přestože to sám Bůh jeho předkům zakazoval. Izák nemá jít do Egypta, protože Bůh se o něho v době hladu postará i mimo Egypt. Teď se však Boží řeč pro rodinu mění. Jákob má jít do Egypta. A po čase v Egyptě se Jákobovým potomkům země Egyptská změní v zemi, ze které jim Bůh dává vyjít. Zůstat na místě a setrvávat v tom, co jsem od Boha přijal znamená, že se mi Boží řeč minulosti stává pokušením. Místo do kterého jsem kdysi vešel na Boží pokyn se stává místem ze kterého mám na pokyn stejného Boha nyní vyjít. A tak Josef musí opustit představu Boha, který mu dává zapomenout a zdůrazňuje jeho oddělení a musí přijmout Boha, který ho vede ke sblížení. Námi vnímaná Boží řeč se v čase mění a pokud ne, stává se Boží řeč řečí pokušitele. Samozřejmě ne Boží řeč týkající se podstaty evangelia, spíše jde o to co jsme my sami pro sebe přijali jako Boží výzvu v životě.

Pokušení, že nepozná co potřebuje.

Josef byl v situaci, kdy se mu otevřeli staré rány. Stál opět na křižovatce. Jak teď naloží s bouří emocí, která v něm je. S hněvem na bratry, se vzpomínkami, které se derou na povrch. Sny. Svlékání. Násilí. Prodej. Nakonec musel vědomě nebo nevědomky dospět k otázce: co teď potřebuji? Protože se nějak zachoval. Byl motivován k určitému chování. Co by se stalo, kdyby nepoznal, co potřebuje? Říkáte si že je to banalita? Že přece víme, co potřebujeme? Odpověď je ne. Nevíme. A slovo „potřebuji“ je jedno z velmi často komunikačně zneužívaných slov. Pojďme si to na Josefovi ukázat.

Co Josef prožíval během oněch tří dnů? Nevíme, text mlčí, ale jeho symptomy by klidně mohli být: nemůžu spát, tlačí mě to na hrudi, jsem sevřený, mám zatnutou čelist, vybuchuji hněvem na děti, bloumám v myšlenkách, mám průjem, nemůžu se soustředit… Dovedete si to představit. Josefovi není dobře a nabízí se otázka: Co potřebuji? Co je důvodem mých problémů? Co mi pomůže? 

A odpověď by mohla být: No třeba si potřebuju dát panáka obilné pálenky. Potřebuju si skočit za holkama do harému a upustit páru. Potřebuju si provětrat hlavu a zaběhat si. Potřebuju dobrodružství, třeba se vydám s faraonem na lov lvů do pouště. Potřebuju pořádnej stejk. Samozřejmě možnosti si vymýšlím. Ale chápete princip. Cokoliv, co Josef doteď dělal, když potřeboval úlevu protože nemohl spát, nebo se mu svíral žaludek se teď nabízí jako možnost. Možná by nad tím ani nepřemýšlel a stejně jako vy nebo já si řekl. Potřebuju to a to. A přitom by vůbec nerozuměl tomu, co opravdu potřebuje. Spletl by si vnitřní potřebu s konkrétním uspokojením dané potřeby a s úlevou, kterou mu může přinést i něco jiného. Jako by seděl na špendlíku a cpal do sebe prášky proti bolesti, pil alkohol, koukal na porno, hrál hru, sledoval videa, řezal se nebo se přejídal, jen aby špendlík necítil. Klidně by mohl tvrdit sobě i okolí, potřebuju to, je mi zle. A přitom by jeho slovo potřebuji bylo mylné. Nepotřebuje prášky proti bolest, potřebuje se zvednout a vytáhnout si připínáček ze zadku a nechat se uzdravit. Podobně i Josef v následujících dne potřebuje čas na přemýšlení ohledně bratří, potřebuje prostor na odpuštění. Potřebuje být v kontaktu s Bohem a se svou bolestí. Potřebuje vzpomínat a možná plakat a zuřit. Dovede to? Rozpozná, že to je jeho potřeba? Že to je teď Boží výzva která před ním leží? 

Ze života

Dívka, která má před svatbou veliké pochybnosti, jestli si má svého přítele vzít. Ale raději myšlenky zaplaší. Sleduje seriály, hraje hry, vypudí jakoukoliv vážnou myšlenku. Nereaguje na signály, které jí dává její tělo, nesleduje své emoce, všechno otupí. Přece to teď nebude řešit. Po měsíci se s manželem rozvádí. Měla naslouchat sama sobě a využít vzácný čas krize lépe. Jako muž, který tvrdí že potřebuje hrát na počítači, protože se nedokáže na nic jiného soustředit, pomůže mu to se odrereagovat a nebýt agresivní na ději. A přitom by potřeboval spánek. Kdyby se vyspal jeho korigování emocí by bylo výrazně lepší. 

Josef strčí bratry do basy a má pár dní čas. Co s ním udělá? Známe ho, protože známe sami sebe. Tušíme, že se okolo něj točí minimálně dvě veliká pokušení. 1) Pokušení že nerozpozná v bratrech Boží řeč, která je jiná než Boží řeč v minulosti. 2) Pokušení že nerozpozná to co doopravdy potřebuje a bude přebíjet symptomy místo toho, aby řešil zdroj problému. 

Aplikace

Jak to máte vy? Zkuste chvíli sledovat sami sebe jak často a v jakých souvislostech používáte slovo potřebuju. Jste v kontaktu se svým tělem? Přemýšlíte nad tím, co je vaše hluboká potřeba a co je potřeba která souvisí s navyklím způsobem uklidnění? Jsou chvíle kdy naše oddalování problémů a neporozumění našim potřebám nemá vážné důsledky, naopak může být pomocí. Ne vždy je vhodné všechno řešit hned. Josef měl roky prostor na to naučit se bratry neřešit. Ale teď přišla výzva, dozrál čas a v tuto chvíli by mělo poflakování katastrofické důsledky. Stejně katastrofální by bylo kdyby si Josef popletl řeč svého těla a řekl si že potřebuje klid a neřešit minulost. 

Dnešní zamyšlení bylo alternativní realitou. Josef oběma pokušením nakonec odolal. Využil čas velmi dobře, snad tak jak nejlépe uměl. Jak? Na to se zaměříme příště.