Jestliže jsem minule v posledních slovech knihy uviděli otevřený konec, dnes v nich uvidíme happy end. 

Ale ještě předtím mám pro vás úkol. Zkuste si představit, jak byste namalovali karikaturu sebe sama. Nejen vnější vizuální, ale i vnitřní, karikaturu vašeho srdce. Není to vůbec jednoduché, že? Karikaturu mohu namalovat, jen když poznám sám sebe v pravdě a mám odvahu přehnat výrazné rysy. Ty rysy, které z pravidla popíráme: Já přece nemám tak velký nos, nejsem tak moc pyšný, tak ješitný, nejsem tak moc na peníze. Karikatura dělá přesný opak toho, co děláme my přirozeně, když věci bagatelizujeme. Karikatura je naopak zbytní a přežene to, co je pro nás typické. Je to těžký úkol. Je mnohem  jednodušší kreslit karikaturu druhého než sebe… Jak to souvisí s Jonášem? 

Nevím, jak to s Jonášem jako historickou postavou bylo a nebylo. Na to jsou větší experti než já, které to zajímá a baví studovat. Božím slovem je mi tento příběh tak, jak je napsán a nepotřebuji se pídit, co to bylo za rybu, kde byla ta bouře, kdy se to odehrálo a jestli vůbec. Ale přesto jedno pozorování z tohoto ranku si neodpustím. Jediný, kdo mohl příběh sepsat byl sám Jonáš. Znal sám sebe. Jedině on věděl, co se v příběhu odehrálo. Vždyť Jonáš byl celou dobu sám. Neměl kolem sebe žádného spolupracovníka; někoho, s kým by to, co zažívá, sdílel. Hezky to kontrastuje s Ježíšem. Ježíš nemusel vůbec nic napsat, protože žil otevřený život. Žil s lidmi, sdílel s nimi své myšlenky, zážitky a emoce. Prosil je, ať jsou s ním, když mu bylo špatně. A oni si tak dobře zapamatovali jeho život, že byli schopni o něm napsat čtyři evangelia. Kdyby postava Jonáše příběh sama nesdílela, tak se o něm nikdy nedozvíme. Happy end spočívá v tom, že aby mohl být příběh sepsán, musel Jonáš nakonec vystoupit ze své pasivity a exkluzivity a vrátit se z pouště do města mezi lidi. 

Na konci příběhu tak máme člověka, který příběh vypráví. Sepíše svou zkušenost ve formě krátké povídky a v ní sám ze sebe udělá karikaturu. Proč karikaturu? Protože to je žánr knihy. Všechno je extrémně velké, přehnané, symbolické. Všechny Jonášovy vlastnosti, o kterých jsme mluvili, jsou zbytnělé, přehnané. Postavy ostatních jsou naopak naivně prostinké, jednoduše správné, jakoby v pozadí. Jonáš vystupuje do centra jako karikatura zbožného člověka. Už jsme si zkusili, že nakreslit karikaturu vlastní duše není vůbec jednoduché. Pokud se to Jonášovi povedlo, příběh ukazuje, že ano, tak je to důvod před ním smeknout. Pojďme se zamyslet nad určitými hypotetickými podmínkami, které člověk musí splnit, aby byl schopen vytvořit vlastní karikaturu. 

1. Vidím pravdu a dovedu si ji přiznat. Vše, co Jonáš napsal, si musel přiznat. Ano, byl jsem zbabělec, sobec, zavíral jsem oči a utíkal pryč před Bohem a před lidmi. To znamená, že musel v určitou chvíli života přestat utíkat a zavírat oči, jinak by si to nebyl schopen přiznat. Až z nadhledu, zpětně viděl svůj život.

2. Jsem natolik stabilní sám v sobě, že mohu to nejhorší ze sebe sdílet s druhými. Jedna věc je přiznat si něco sám pro sebe a druhá věc je to veřejně s někým sdílet. Namalovat karikaturu sebe je první krok, ale ještě ji někomu ukázat to vyžaduje odvahu. To může jen člověk, který bytostně ví, že je mu odpuštěno, že je přijat Bohem. Nemusí se stydět vypadat před druhými lidmi jako blbec. Protože kdo z nás by chtěl, aby náš příběh lidé tisíce let rozebírali, smáli se mu a řešili, jak jsme byli úplně blbí a nemožní, jak jsme se to hrozně chovali, jaké jsme to měli myšlenky. Možná Jonáše vedlo k tomu, že příběh nakonec sepsal to, že příběh není primárně o něm, ale o Bohu, který trpělivě z karikatury člověka dělá zralého člověka. Jen ten, kdo je stabilní sám v sobě a ve vztahu k Bohu, může druhému o sobě sdělit to nejhorší.

3. Udělám z toho umělecké dílo. Z ošklivého a hříšného Jonášova života se stává umělecké dílo, krásná kniha, šperk mezi starozákonními příběhy. 

Jonáš se spolu s Boží pomocí vymanil ze svých kruhů a je nám schopen a ochoten o nich napsat své svědectví. Proto si myslím, že příběh dopadl dobře. Doufám, že tímto završením budeme schopni Jonáše vnímat jako pozitivního hrdinu. Jako toho, kdo nás neskutečně přesahuje v tom, co zvládl. Smekneme před ním jako před dalším hrdinou víry, který nám odhalil karikaturu sebe, aby ukázal na Boží charakter. 

Moje poslední výzva v této sérii: Sdílejte své životy. Zvláště vy, kteří máte tendenci se skrývat před druhými do samoty, uzavřenosti, možná i hněvu. Napadají vás myšlenky na smrt. Ve vašem životě se odehrávají velké příběhy emocí, katastrof, výzev a zodpovědnosti. Je pro vás těžké vymanit se z pasivity. Zkrátka jste byli v něčem Jonášem. Jonáš volí způsob, jak sdílet svou zkušenost s druhými skrze karikatuidní povídku s náznaky animované pohádky. Vy možná přijdete na jiný formát, jak sdílet své vlastní vnitřní dobrodružství s Bohem. Nemusí to být svědectví v neděli při bohoslužbě. Jonáš si text příběhu taky pořádně propracoval. Není to spontánní svědectví někde na podiu. Tak i vy zkuste hledat způsoby, jak vtělit svůj vlastní zážitek, svůj vlastní příběh do něčeho. Vpište ho do povídky, do textu písně, namalujte do obrazu, vtělte do básně, tance, nějakým způsobem. Možná si řeknete, že nezažíváte tak veliká dobrodružství jako Jonáš, ale není to tak. Váš život je obrovské dobrodružství. Záleží jen na tom, jak se na své všední zážitky díváme. Vždyť jakýkoliv můj sebemenší únik před zodpovědností, je útěkem do Taršíše; jakákoliv ztráta a následná lítost je mým zážitkem, který je podobný Jonášovi a rostlině. Zažíváme velké příběhy každý den. Záleží jen, jak se na svůj život díváme. 

Vyprávějte… vždyť vaše životy jsou stejně dobrodružné jako Jonášův. I vám se Bůh ve vašem příběhu odhaluje nejen pro vás, ale i pro druhé. V tomto jste prorokem. Jen vy můžete odhalit tu část Božího srdce, kterou vám Pán Bůh zjevuje.

Děkuji vám, kteří jste doposlouchali a dočetli Jonášova zamyšlení až sem. Pokud jste měli takovou výdrž, máte můj obdiv a jsem vděčný, že jsem vám mohl posloužit. Mám radost z toho, že jsme se společně mohli zanořit do jednoho z nejkrásnějších a nejpropracovanějších příběhů Starého zákona. Budu rád, když mi napíšete, která část příběhu vás oslovila, v čem si s  Jonášem rozumíte, nebo v čem byste některé části příběhu vykládali jinak. Když si teď ještě jednou čtu knihu, napadají mě spousty dalších věcí, které by se daly říct, ale nechci rybník vylovit najednou, necháme si tam něco pro budoucí potřebu. Budu opravdu rád za nějakou zpětnou vazbu, reakci, otázku, doplnění...