V jádru třetí kapitoly knihy Jonáš se nachází kázání, které zve k pokání. Ironie knihy jej však nevloží do úst zbožného proroka, ale pohanského diktátora. To nám nesedí, není nám to příjemné. Jitří to náš pocit pro spravedlnost. Chceme se učit a přijímat napomenutí od těch, kterých si vážíme, od těch, co na to morálně mají, a ne od našich největších nepřátel. Zlobíme se: “Nemohl si k nám, Bože, promluvit skrze někoho milejšího?” Ale holt se nedá nic dělat. Bůh k nám promlouvá ústy nepřítele; v knize Jonáš, stejně jako v našem životě. Zve nás k hladu, který krizi udrží, k pohledu vzhůru, k ideálu, k rozlišení viny a ke změně. Čím je vládní nařízení, formulované jako kázání, zakončeno? 

Kdo ví, snad se Bůh odvrátí a slituje, odvrátí se od svého planoucího hněvu a nezahyneme.Jonáš 3:9

Z této věty přímo čiší pokorná naděje. Pokora je vyjádřena v tom, že člověk tváří v tvář Bohu neuvažuje magicky, něco udělám a ono se to stane. Ale uvažuje v kategorii přání, snad, doufám, možná. Je to vyjádření naděje, která se opírá o Boží charakter. Konkrétně o Boží schopnost a ochotu se slitovávat. Bůh, který umí litovat, Bůh, který umí zaplakat, Bůh, který umí mít soucit se světem, Bůh, který světu rozumí. Rozumí lidské bolesti, lidskému hříchu, lidské zvrácenosti. Král věří ve slitovného Boha. Ovšem Boží slitování není jen tak samo o sobě milostivé. Král věří, že se Bůh může odvrátit poté, co se oni sami odvrátí od své zlé cesty. Král věří v Boha, který se přizpůsobuje lidem, vstupuje s nimi do dialogu a odráží jejich vlastní chování. Lidé se odvrací od své zlé cesty a Bůh se odvrací od hněvu, který vůči nim měl. Na zemi se obrátí lidé a v nebi se obrátí Bůh. Ne magicky, ne automaticky, zde je právě patrná ona pokora vyjádřená ve slově snad, možná. Je to asi tak, jako když dítěti přinesete dárek nebo ho pozvete na výlet a doufáte, že zareaguje pozitivně, nebo když pozvete na rande manželku a doufáte, že přijme a bude z toho mít radost. Jsou to vztahové situace. Situace, kdy nemáme páku na druhého, nemanipulujeme ho, pouze nabízíme něco pozitivního. A druhý je svobodnou bytostí, která může přijmout nebo odmítnout. Setkávají se tak dvě svobodné bytosti v dialogu; král a jeho město s všemohoucím vládcem. Kdoví, snad se odvrátí a slituje, když jsme se odvrátili my. Královo kázání je završeno velmi pozitivně, nadějně. Stojí to ostrém kontrastu s Jonášovou výzvou.

Jonášova výzva byla především negativní, pouze ohlašoval soud. Ninivští od něj nedostávají žádnou podmínku, žádnou šanci. Nebyli ani vyzváni k pokání. Jediné, co zaznělo, bylo období čtyřiceti dní, které lidé mají jako čas, čas milosti.  U Jonáše pozitivní aspekt kázání čteme mezi řádky, u krále je vyjádřen naprosto jasně. Jak je možné, že Jonáš nemá naději pro druhé? Není se co divit, vždyť Jonáš nemá naději ani sám pro sebe. Ani pro sebe nežádá Jonáš milost, neprosí Boha v bouři o život, neobrací se k Němu s důvěrou v to, že se Bůh obrátí. Ne, Jonáš raději pro sebe volí smrt. Je mu to jedno. Nechce milost, nemá naději ani pro sebe, ani pro druhé. Ale král ano. Král Ninive má naději pro sebe, a proto dovede ve svém kázání dodat naději i druhým. Snad se Bůh slituje nade mnou, snad se Bůh slituje i na Vámi. Ukazuje víru na Boží soucit. Kde se o něm dozvěděl? To netušíme.  

Jsme lidmi naděje. Víme, že jestli je tu něco, na co se můžeme spolehnout do budoucna, tak je to Boží charakter zjevený v příbězích minulosti. Bůh se v minulosti zjevil jako slitovný. O to opíráme svou víru, v Boha, který se může slitovat.  Nepřistupujeme však k Bohu mechanicky, magicky, karmicky, že to, co já udělám na zemi, se samo o sobě automaticky odrazí v nebi, že se má touha splní, když budu dost věřit. Nemodlíme se Buď vůle má jako na zemi, tak  v nebi. Ne, vstupujeme s Bohem do vztahu. Vztahu vzájemné svobodně darované lásky. Kdoví, jak Bůh zareaguje na naše pokání. On nás volá, my reagujeme v pokání. Další krok je na něm, máme vša naději, vždyť Bůh je slitovný. 

Co myslíte? Splní se královo přání? Chcete, aby se splnilo, aby byli Ninivští zachráněni? V textu je několik klíčů, podle kterých můžeme klidně pokání Ninivských zpochybnit. Věří v boha, obrací se k němu, ale text nám opakovaně pro jejich boha používá obecné jméno bůh, zatímco Jonáš se vztahuje k Hospodinu, Bohu smlouvy. Bude to stačit? Druhá věc, co je motivuje k obrácení, je strach. Mají to přikázáno od panovníka, že se mají postit a obrátit k Bohu . Bude se takové pokání ze špatné motivace počítat? Pořád se jedná o Ninivské, kteří izraelskému lidu pořádně zavařili, válčili spolu;  jde o bytostné nepřátele. Navíc jim ani milost nebyla nabídnuta. Bůh řekl, že bude Ninive zničeno a Boží slovo přece platí. Nechá se obměkčit? Jak to dopadne? Není to vůbec jasné, text nás nechává v napětí. Jak chcete, aby to dopadlo? Jak chcete, aby Bůh naložil s vašimi nepřáteli? Toužíte po tom, aby se nad nimi slitoval?

Modlitba: Pane Ježíši, Ty jsi přišel na tuto zem s obrovskou touhou, aby všichni lidé byli spaseni, aby všichni našli Boha. Dal jsi jméno našemu hladu, naší prázdnotě, naší žízni a řekl jsi nám, že toužíme po Bohu a my jsme uvěřili, že navzdory svému hříchu se můžeme obrátit k Tobě a být Tebou přijati. Ve vzájemném vztahu jako dvě svobodné bytosti, které se z lásky oddávají jedna druhé. Ty nás voláš a my na Tvé volání reagujeme. Prosíme, Pane, dej nám milost být jako ninivský král, mít naději jak pro sebe, tak pro druhé. Nechceme být jako Jonáš, který nedokázal kázat nadějně ani pro sebe, ani druhým.