Interpretace

Člověk se nachází v meziprostoru, ve kterém mu nezbývá nic jiného než se modlit. Je úplně na dně, bezmocný, sám, deprimovaný, zmítající se mezi životem a smrtí. Nemá tušení, jak se situace vyvrbí. Ve vnějším světě oporu nenachází, a tak se obrací do svého nitra a v něm upne svou pozornost k Bohu. Modlitba překlenuje největší myslitelnou propast mezi tím, kdo je nejníž, v podsvětí, k tomu, kdo je nejvýš, v nebesích. Jonáš se nemodlí jen vlastními slovy, používá slova starého žalmu. Díky němu věří, že jej Bůh slyší. Tělo je omezené, ale Duch v modlitbě svobodný. Když se Jonáš ujistil, že má Boží pozornost a otevřel komunikační kanál mezi ním a nebesy, pokračuje v modlitbě. 

Uvrhl jsi mě do hlubiny, doprostřed moří, obklopil mě proud, převalily se přese mne všechny tvé příboje a tvé vlny.

Jonáš 2:4

Jonáš popisuje svůj zážitek. Vypráví to, co se odehrálo. Je zajímavé, že svůj příběh začíná Božím hozením do vody, a ne někde dřív, třeba svým útěkem. Ale dobrá, ať si začne, kde uzná za vhodné. Popis události má tři roviny. Rovinu reálnou, poetickou a interpretační. Verš je jako provázek spleten ze tří pramenů. 

Na reálné rovině Jonáš popisuje to, co zažil svými smysly. Vzpomíná, jak ho obklopila voda, převalila se přes něj vlna, jak si s ním voda dělala, co chce. Mohl by k tomu dodat, že cítil slanou vodu, štípala ho v očích až se zalykal, dusil atd. Zkrátka, sami si vzpomeňte, jak jste někdy na pláži vkročili do velkých vln a co to s vámi dělalo. Vzpomeňte si, jestli jste se někdy topili. Jaké to bylo? 

Druhá rovina je jazyková, poetická. Není to humpolácké vyprávění v hospodě, ale modlitba, báseň, možná píseň, bravurně vložena do dramatického příběhu. Jonáš popisuje hlubiny, srdce moře, proudy, příboje a vlny. Neřekne jen spadl jsem do vody, ale použije pestrou škálu synonym k popisu moře. Je to krásný text. Navíc si zase půjčí obrazy z žalmů. První rovina, první provázek - reálná rovina vycházela ze smyslové zkušenosti. Druhá rovina toho, co Jonáš říká je poetická, jazyková,  a vychází z jeho schopnosti zážitek předat druhému. 

Třetí rovina je interpretační, výkladová. Jonáš jednoznačně přisoudí aktivitu Bohu. Bůh vrhá, respektive zavrhuje. Slovo může znamenat obojí. Jonáš cítí fyzicky hozený i vnitřně odvržený. Jde o Boží moře, vlny a příboje. Za všechno, co se Jonášovi děje, může Bůh. Tak Jonáš konstruuje svou větu:  Jonáš je pasivní a Bůh aktivní; Jonáš je hozen, Bůh hází; Jonáš je zavržen, Bůh zavrhuje. Tato rovina Jonášovy řeči nevychází z jeho smyslové zkušenosti. Není to tak, že by moře mělo jinou chuť a podle toho Jonáš poznal, že to bylo Boží moře. Dokonce rovinu reality tato interpretační rovina popírá. Kdo hodil Jonáše do vody? Bůh? Ne! Námořníci, na Jonášovo přání. Proč tedy Jonáš vykládá, že to byl Bůh? Kde se bere Jonášova interpretace Božího děje? Je to otázka víry, ne zkušenosti. Jonáš věří, že to byl Bůh, protože věří v Boha bouří, v Boha, který je zodpovědný a osobně ho pronásleduje jako rodič vzpurného chlapce, který běží směrem k silnici. Věří, že Bůh byl ten, kdo ho skrze ruce námořníků vrhnul do vody. Neviditelná ruka Boha pracující za chováním lidí i za projevy přírody. To je Jonášova víra, ne jeho smyslová zkušenost. A příběh mu dává za pravdu. Vždyť je celý postaven tak, že Boží prsty vidí všude. 

Jakou to má výhodu? Kromě toho, že je to pravda? V čem to Jonášovi pomůže vnímat situaci jako Boží děj, Boží chaos, Boží vlny? Když si král David vybírá v jednu chvíli ve svém životě trest za svůj hřích, dostane od Boha na výběr tři možnosti: sedm let hlad, tři měsíce nepřátel a tři dny mor. David na to říká: „Je mi velmi úzko. Nechť tedy, prosím, padneme do rukou Hospodinu, neboť jeho slitování je nesmírné, jen ať nepadnu do rukou lidských.“ (2. Samuelova 24:13-14) David si může vybrat jaký chaos na něj přijde. A vybírá si ten, který má v rukou Bůh. Protože pokud je to Boží chaos, tak přestože se mu to jeví jako chaos a bolí to stejně, tak je tu naděje. Vždyť Bůh je slitovný. Jestliže je chaos přisouzen Bohu a Bůh je slitovný, potom je naděje. Naděje garantovaná charakterem Boha. Chaos není jen chaotický. Jonáš je v srdci chaosu, neznáma, zla. Je na tom opravdu zle a má před sebou volbu. Přiřknout to, co se děje, Bohu nebo ne.  Říct větu: Spadl jsem do vody, voda se přese mě přehrnula, je to nanic. Nebo může to, co se děje, přiřknout Bohu tak, jak to dělá: Tvoje příboje, tvoje vlny. Ať tak či tak, zle mu bude stejně. Nic se nezmění ve vnějším světě. Ale jeho pohled na děsivou příšeru a vodu, která ho obklopuje, bude jiný. Jestli je to chaos, osud, nemám to pod kontrolou ani já, ani nikdo jiný. Ale jestli je za tím vším Bůh, pak to sice nemám pod kontrolou já, ale on ano. A já znám Boží charakter, a to je úlevné. Nadějné. Boží vlna je stejně slaná jako vlna osudu, Boží vlna je stejně zničující jako vlna osudu, ale Boží vlna má cíl, směr a důvod. Ten je garantován Božím charakterem a směřuje vždy k tomu, co je dobré. Vše se děje k Boží slávě. 

Jak si my vykládáme svět okolo sebe? Jak vyprávíme o svých zážitcích? Všechny naše zážitky, pozitivní, negativní, traumatické, jsou spleteny jako provázky ze tří pramenů. Mají reálnou rovinu, toho, co se fakticky stalo. Mají rovinu jazykovou, kterou první rovinu uchopíme do slov a vzpomínáme na ni, třeba pomocí básně, písně, deníčku nebo povídky, vypravování. A mají také rovinu interpretační. Co si o tom myslíme? Jak si to vykládáme? Komu, co přisuzujeme? Nemůžeme se tomu vyhnout, do jazyka vždy vtělíme svou víru. Co se změní, když chaos a bouře okolo nás přisoudíme Bohu? Na bouři se nezmění nic, na naší bolesti se nezmění nic. Je to stejně slaná vlna, stejně blbá karanténa, ale přitom kdesi v hloubi naší duše je to jiné. Bůh garantuje to, co se děje svým charakterem. Raději padnu do rukou Božích než do rukou osudu, než do rukou lidí. Raději budu vnímat vše, co se kolem mě děje, jako projev Boha než projev osudu. Vždyť Bůh je slitovný. My sice nemáme situaci pod kontrolou, ale on ano. A to je velký rozdíl. 

Modlitba: Pane Ježíši, když si učedníci lámali hlavu nad důvody pro nemoc člověka, řekl jsi jim, že to nebyl ani hřích rodičů, ani jeho vlastní, ale že je to proto, aby se ukázala Boží sláva. I my často chceme znát důvody, pídíme se po příčinách a nenacházíme je. Zvláště obklopeni chaosem a zmatkem, nevíme, kde nám hlava stojí a co se děje. Ty jsi však náš pohled nasměřoval ne k důvodům, ale k budoucnosti, ke smyslu. To, co se děje, směřuje k Boží slávě. Jestli je, Pane, pravda to, čemu jsi věřil Ty a Jonáš, že Boží prsty jsou ve všem a že působí neviditelná ruka Boží, potom se s důvěrou spoléháme na to, že vše směřuje k Boží slávě. Přestože je nám zle, voda Tvých vln je stejně slaná jako voda vln osudu, je tu rozdíl, směřujeme ke Tvé slávě, a to nám dává naději. Sláva Tobě!