Nové jméno zaplacené krví je znakem nového života.

„Mé jméno se dostalo do hledáčku ve všech městech široko daleko. Je na mě vypsána tučná odměna. Informuje o tom plakát s mým obličejem a mým jménem doplněný velkým nápisem WANTED. Není úniku. Kam se hnu, vidím svou vlastní tvář. Každé malé dítě se bojí mého jména. Když rodiče vypráví příběhy před spaním, je po mně pojmenována každá druhá záporná postava. Mé jméno nese zlý kojot, který rozeštval smečku, zvrácený náčelník i hloupý bandita, ze kterého si všichni dělají legraci. Jsem vinen. Rozhodně ano. Tak proč mě ještě nezatkli? Na co všichni čekají? Přestože si tu svobodně vykračuji mezi domy, jsem uvnitř spoután vinou. Šerifa jsem viděl dnes ráno, díval se na mě pronikavým pohledem, ale neřekl ani půl slova. V bance jsem si normálně vyměnil zlatá zrnka za peníze. Přestože jen kousek ode mě v průvanu vlálo oznámení, které přede mnou všechny varovalo. V baru mi nalili whisky, v obchodě prodali sušené maso na cestu. Lidé ví, kdo jsem. Vědí, co jsem provedl. Šerif mě nezatkl. Bratr z kmene mi neprohnal krkem vrhací nůž. Vypadá to, jako by všichni něco čekali. Možná na soudce, který má prý brzy přijet vlakem z východu. Musím zmizet. Začít od začátku. Nemohu vydržet tu nejistotu, ty vyčítavé pohledy a němá obvinění. Mé jméno je nenávratně očerněno. Sbalím si vak, osedlám koně a pojedu někam, kde se při zvuku mého jména lidem nezježí vlasy hrůzou na hlavě. Odjíždím hlavní třídou, všem na očích. Tak trochu čekám, že mě nenechají odjet, že už mě někdo zastaví, třeba střelou do zad. Vypadá to že nic. Nechají mě odjet. Vyjedu z města. Ohlédnu se. Žádní pronásledovatelé. Třeba si dávají na čas. Budou mě stopovat a zbaví se mě tajně po cestě, aby to vypadalo jako nehoda.

Jedu sám doširoka otevřenou, mírně zvlněnou polopouštní krajinou. Fouká silný protivítr. Jakoby mě chtěl zbrzdit v mém útěku. V hlavě se mi postupně objevují všechna obvinění. Lhal jsem. Vyprávěl jsem o sobě příběhy, které se nikdy neodehrály. Zdvojnásobil jsem ve svém líčení velikost medvěda, kterého jsem porazil. Mám na svém náhrdelníků několik trofejí, které jsem si nevysloužil poctivě. Nezastal jsem se kamaráda a přidal se na stranu těch, kteří ho pomlouvali. Dokonce jsem přidal i pár vtipů na jeho účet. Uhodil jsem svou maminku, která se zlobila, když zjistila, že jsem hladil po zadku sousedovic děvče. Podváděl jsem při zkoušce z léčivých rostlin. Když jsem jel okolo černého otroka krvácejícího na zemi, tak jsem ani nezastavil, abych se podíval, jestli žije. Vybíjel jsem si zlost na zvířatech a zabíjel spoustu bizonů zbytečně. Opustil jsem svou ženu a syna a odjel do vesnice bílých mužů, ke kterým mě táhla ohnivá voda. Rozmlátil jsem piano v saloonu, protože pianista hrál stále dokola nechutně pomalou písničku. Jo, abych nezapomněl, tak jsem vykradl banku, protože došly peníze na ohnivou vodu. Jo a zabil jsem pomocníka šerifa a jeho bráchu, ženu a pár dalších chlápků.

Ano, jsem vinen. Mé jméno je pošpiněno. Každý příběh, který slyším, je čistou vodní hladinou, na které se odráží má tvář. Příběh se zrádcem, lhářem, pyšným hamounem a vrahem. To vše jsou příběhy o mně. Když do vody příběhu v hněvu hodím kámen, vlnky rozbijí mou tvář, ale dále šeptají mé jméno. Když se po chvíli uklidní, zase hledím do své vlastní tváře. Viny se nezbavím i když bych hladinu čeřil od rána do večera. Ano, čeká mě soudce, přijde brzo. Musím odjet.

Večer sedím u ohně. Vítr se utišil a oheň jasně září. Úzký proužek dýmu stoupá kolmo k černé obloze. Možná si říkáte, že jsem neopatrný, že mě může kdokoliv přepadnout. Ale víte co? Jestli mě stopují, tak mě stejně dříve nebo později najdou. Tak proč se aspoň nezahřát, nezahnat chmury a neochránit se před divokou zvěří teplem a krásou ohně? K večeři pojídám kusy sušeného masa. Jsou slané a chutné. S jejich chutí a vůní se mi otevírají staré zasuté vzpomínky. Vzpomínky na mámu, která také sušívala dlouhé kusy masa. Vybavuji si vůni stanu, kde se maso houpalo nad mírným ohněm. Postupně měnilo barvu ze světlé zarudlé po sytě tmavou. Proud smutných vzpomínek se rázem přeruší. Smysly vycvičené dlouhými pobyty v divočině zaznamenaly nepatrné změny a spustily poplachovou reakci mého těla. Někdo se blíží. Upřeně hledím do tmy. Nemá cenu se bránit. Stejně už mě dávno uviděli. „Jen pojďte blíž a přisedněte si,“ řeknu do tmy k neviditelným návštěvníkům. Do světla ohně se přikolébá ohromná postava. Není to člověk, ale obrovský bizon. V sedě se nade mnou tyčil jako hora. I kdybych se postavil, převyšoval by mě v kohoutku o celou stopu. Dívá se mi do očí a pak se s těžkým žuchnutím položí naproti mě z druhé straně ohně. Jsme tam spolu. Já sedím. On leží. Velký, důstojný bizon a já, malý uprchlík. Plameny rozehrávají hru světla a stínů na našich odlišných tvářích.

Noc ubíhala. Hvězdy putovaly po obloze. Pozdě v noci se mezi nimi objevil i měsíc. Ani nevím, kdy jsem usnul. Probudil mě chlad a vlhkost rosy. Oheň dávno dohořel. Slunce zbarvilo východ do růžova a bizon zmizel. Zastesklo se mi po něm. Byl tak starý, tak moudrý, v jeho očích se odrážela hloubka noční oblohy. Zůstal jsem zase sám. A přesto jako by se ve vzduchu stále vznášela jeho přítomnost. Jako by si krajina pamatovala jeho stopu. Uklidil jsem tábor a pokračoval ve svém útěku od lidí, od minulosti, od svého jména a své tváře. Jel jsem prérií. Monotónní krajina neměla dostatek podnětů, které by zaměstnaly mou mysl, a tak jsem se znovu pohroužil sám do sebe. Moje pozornost se stále vracela ke včerejší noci, jako by byly mé myšlenky přitahovány silou gravitace onoho zážitku. Mělo to nějaký význam? Vím, že se má mysl snaží dát do slov to, co se událo. Rozvzpomínám se na to, co jsem při setkání s ním prožíval. Nejdříve byla moje vina stále silnější a silnější, styděl jsem se a bál a pak, když už jsem myslel, že to nevydržím, najednou bolest polevila. On tam zůstal celou dobu. Zůstal sedět se mnou v mé bídě a vině. Stud se postupně rozplýval, tak jako mlha v záři jitra. Poznal mě, v duchu jsem mu vyprávěl celý svůj život bez příkras a on neutekl, ani mě nezničil. Zůstal se mnou. Jaká síla! Jaká láska! Vždyť já sám už bych dávno před sebou utekl, nebo se v hněvu zničil.

Jak jsem se vzdaloval od svého nočního společníka a uvědomoval si význam oné noci, bylo mi stále více smutno. S každým krokem mé srdce těžklo. Jako by se neviditelné spojení mezi námi vzdáleností zeslabovalo. Natahovalo se jako čerstvé lýkové lano. Nemohu dál utíkat. Toužím ho vidět. Obrátil jsem svého koně, který se na mě zmateně podíval. Kopl jsem ho do slabin a ostrým cvalem jsme vyrazili nazpět. Na místě, kde včera ležel, jsem začal prohlížet zem. Taková hora svalů musí zanechat zřetelné stopy. A taky že ano. Jeho stopy by dovedl sledovat i slepý chlapec. Navíc jakoby otisk jeho přítomnosti nebyl jen na zemi ale v celém prostoru, který před pár hodinami obýval. Jel jsem několik dalších minut po jeho stopách. V krajině přede mnou se zdvihal travnatý kopec s malou skálou na vrcholu. Stopy vedly nahoru. Z vrchu bude určitě dobrý výhled. Když můj kůň vybíhal do svahu, docházela mi určitá podivnost oné skály. Pak mi to došlo, nebyla to skála ale můj bizon. Naplnila mě zlá předtucha. Dojel jsem tryskem nahoru a seskočil vedle něj. Ve vzduchu poletovalo hejno much. Bez bázně přistávaly na nehybném těle. Obešel jsem ho z druhé strany a uviděl množství různých ran. Rohy byly odříznuté nožem, oči vyloupnuté, břicho rozpáráno, bok rozerván od kulek a z hlavy trčelo několik šípů. Jaká zrůdnost zabila toto šlechetné zvíře? Jak zavržení hodný čin! Poklekl jsem a rozplakal se hněvem, bezmocí a odporem. Zhroutil jsem se a cítil se znovu jako malý, opuštěný chlapec. Chtěl jsem mu být aspoň takto nablízku. Ani jsem si nevšiml, že všechno mé oblečení postupně nasáklo jeho krví.

Můj kůň se začal bezstarostně popásat v okolí. Nepoznával jsem sám sebe. Cítil jsem, že mám slzy na krajíčku. To je pro mě nová zkušenost. Neplakal jsem snad nikdy. Nepláču u dojemných příběhů, které si vypráví staré ženy. Neplakal jsem, když mi zabili matku ani když se mi stýskalo po mé ženě a synu. Proč mám teď slzy v očích? Udržel jsem se. Ani slza neukápla. Přispěly k tomu i dvě ženy, které se blížily do kopce. Stará a mladá indiánka. Zastavily se opodál a upřeně mě sledovaly. Nevěděl jsem, co říci, jak vysvětlit to, čemu jsem sám nerozuměl. Nechtělo se mi mluvit, tak jsem jen znakovou řečí naznačil otázku a ukázal prstem na tělo bizona.

Mladá žena začala vyprávět. „Nad ránem se krajinou hnala skupina po zuby ozbrojených jezdců. Řítili se semknuti v pevné formaci skupiny s jasným posláním. Když vyjížděli na kopec, postavil se před ně obrovský bizon. Zkusili se mu vyhnout, ale on jim vyběhl naproti a zastoupil jim cestu. Ještě několikrát změnili směr, ale vždy na něj narazili. Nikdy jsem neviděla, že by bizon takto cílevědomě bránil v cestě jezdcům. Když si nedal pokoj, tak se na něj vrhli. Neútočil zpět. Jen hrdě stál na vrcholu kopce. První kulka s ním ani nehnula. Nestačila na to, aby ho skolila. Vypadalo to, že ji ani necítil. Teprve když vyprázdnili všechny své zásobníky, bizon padl. V mužích se rozhořel hněv, jako když hodíš pochodeň do suchého lesa. Vrhli se na bizona s noži, mačetami a oštěpy.“ Mladá žena sklopila zrak a odmlčela se. Stará žena pátrala pohledem v mé tváři a pak promluvila. „Tvoje tvář se křiví jak látka, kterou žvýkala kráva. Vím, že jsi k němu měl zvláštní pouto.“ Odhodlal jsem se a nechal promlouvat svá ústa. „Stará matko, krásná sestro, včera večer mě toto šlechetné zvíře navštívilo u mého ohně. Celou noc jsme spolu beze slov hovořili. Naslouchal mému příběhu trpělivě, tiše a věrně jako nikdo předtím. „A víš i kdo byli ti ozbrojení muži?“ Zeptala se mladá žena. Této otázky jsem se bál. „Pronásledovali mě.“ Zněla má odpověď. „Proč?“ Vyhrkla. Mlčel jsem. Ticho se prohlubovalo. Neměl jsem sílu mluvit. Vzrůstající napětí prolomil až hlas staré ženy. „Tvé tělo mluví, i když tvá ústa mlčí. Tvá záda se ohýbají pod břemenem viny. Tvůj mělký dech je dechem prchajícího tchoře. Obličej je plný potlačeného studu. Ruce vědí jak krást a pohled očí je pohledem vraha.“ Nebylo kam uhnout, její slova mířila přesně. „Ano, jsem lhář, zloděj i vrah. Dokonce jsem zbytečně zabíjel i zvířata.“ Mladá žena se na mě podívala s nenávistí a odporem. „Odplivla bych si, kdybych tě potkala za jiných okolností. Zasloužíš si být skalpován, za živa stažen z kůže a ponechán na pospas divoké zvěři, ke které jsi sám neměl úctu.“ „Ano, to vše by si zasloužil a mnohem víc, ale velký bizon ho ochránil.“ Promluvila stará žena. Pak se obrátila ke mně a dodala. Slyšel tvůj život i s jeho temnou stranou a rozhodl se tě nechat žít, a tak musíme i my. Jdi a pohřbi ho. Potom naslouchej větru a přijmi nový život.“

Sestoupil jsem pod kopec, kde byla půda méně kamenitá a začal jsem kopat hrob. Ženy mě chvíli pozorovaly a potom se v tichosti vytratily. Tři dny a dvě noci jsem hloubil v zemi a vytahoval z ní těžké kameny. Ruce jsem měl rozedrány do krve a záda spálená od slunce. Mrtvé tělo páchlo, lákalo všechny mouchy a mrchožrouty z celého okolí. Každou chvíli jsem musel opustit hloubenou díru a se zbraní v ruce chránit tělo svého mrtvého přítele. Třetí den večer bylo hotovo. S pomocí koně jsem tělo stáhl do jámy a zahrabal. Mohylu z kamení jsem nechal neoznačenou. Žádná slova by nedovedla popsat význam smrti mého bizona. Na památku jsem si vzal několik jeho chlupů, svázal je do oháňky a připevnil si je na náhrdelník. Vidíte? To je ona. Připomíná mi pouto, které zůstalo živé. Ve chvíli, kdy jsem si dal ruce v bok a přehlédl své dílo, vzedmul se vítr a přivál sebou hlas. Nejprve jsem jeho slovům nerozuměl, ale po chvíli pozorného naslouchání jsem v něm zaslechl dvě slova, která se stále opakovala. Rozhlédl jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Poznal jsem, že je to mé nové jméno. Znak nového života, který mi byl darován. Teprve nyní se v mém nitru rozhostil opravdový mír. Za celý svůj život jsem nic takového necítil. Vítr, který mi přinesl nové jméno, zároveň odnesl výčitky, hněv, stud i vinu. Nasedl jsem na koně a jako svobodný člověk jsem se vydal na cestu. Vítr jsem měl v zádech. Dodával mi na rychlosti a můj odpočatý kůň mě nesl zpět k vám. Stojím tu teď před vámi, abych napravil to, co jsem napáchal, a vyprávěl příběh o lásce a proměně, příběh o velkém bizonu a svém novém jméně. Budu vyprávět všude, kde jsem škodil – v bance, v saloonu a klidně i ve vězení, kde už na mě čeká cela s mým jménem a dozorce si brousí zuby na slavného padoucha.

Pár týdnů na to přijel do městečka na kovovém oři soudce z východu. Přijel kvůli mně. Sešli jsme se nejprve v soukromí. Byl to vážný důstojný muž v dlouhém hnědém plášti, trochu nahrbený ale s hlubokýma očima, bujnými vlasy a dlouhým vousem. Mluvili jsme o mé vině. Přiznal jsem se ke všemu. Když jsem skončil výčet hříchů, na chvíli sklonil hlavu a zavřel oči. Pak je otevřel a jak zvedal hlavu, aby se mi podíval do tváře, zavadil pohledem o můj náhrdelník s bizoní vzpomínkou. Tváří se mu přehnal stín bolesti a smutně se usmál. Můj případ uzavřel s tím, že jsem úplně nový člověk a trest už byl odpykán. A tak jsem se mohl nakonec vrátit i k vám, do své rodné vesnice, ke své rodině a s hlubokou omluvou vám vyprávět příběh o malém uprchlíkovi a novém jménu, které dostal od Velkého bizona.