"Odpuštění je jako hození kamene výčitky na dno hlubokého jezera, místo do tváře protivníka plné lítosti."

Na široké lesní cestě se víří oblaka prachu. V jeho středu právě probíhá zápas na život a na smrt. Není to vyrovnaný boj. Od prvního momentu je jasné, kdo bude vítězem. Chudák svišť na své odpolední procházce potkal mladého mlsného chřestýše. Zaslechl chřestění a ohlédl se. To už bylo pozdě. Přímo za ním se jako vysoká borovice tyčila hlava mohutného hada. Poslední, co ve svém kratičkém životě viděl, byla otevřená tlama, ostré jedovaté zuby a hadí jazyk. Chřestýš pro jistotu ještě několikrát zaútočil, aby mu kořist neutekla z talíře, jako se to už jednou stalo. Prach se usadí a had se chystá slupnout svačinku. Tu se náhle otřese zem. Já nebo vy bychom si chvění nevšimli, ale had je spjat se zemí a dovede rozpoznat její drobné otřesy. Podívá se směrem, odkud se vibrace a zvukové vlny šíří, a spatří na cestě skupinu dvojnožců. Znovu začne výhružně třást ocasem. Přiblíží se k vetřelcům. Zadupání se ozve podruhé. Chřestýš se nezalekne a opět se přiblíží. Třetí zadupání, silnější než ta předchozí. Had je rozčilen, kdo si to dovoluje na něj, největšího z chřestýšů, které zná? Ještě několikrát si protivníci vymění zadupání za výhružné chřestění. Když se had přiblíží jen na několik malých krůčků od dvojnožců, je jeho život rázně ukončen silným tupým nárazem. Další kameny, které dopadly na jeho svalnaté tělo, už necítí. Přes mrtvé tělo chřestýše se přeneslo třináct stínů. Pohlédly na něj, ale dlouho se jím nezdržovaly a pokračovaly v cestě. Za sebou nechávaly mrtvolu hada, který nepochopil sedm varování.

Stíny vrhalo dvanáct mladých lidí a jejich učitel, kterému všichni říkali Moudrý bizon, ačkoliv byl znám ještě pod mnoha jinými jmény. Stíny se prodloužily a ti co je vrhali se na své pouti zastavili, aby se posilnili a načerpali sílu z večerního rozhovoru a nočního odpočinku. Jedli v tichu, nikdo nepromluvil ani slovo. Každý žvýkal svou kukuřičnou placku. Po večeři se rozešli na krátkou procházku, každý jiným směrem. Mají poslední možnost se zahloubat před večerním rozhovorem s Moudrým. Tento týden se učí tichosti a naslouchání. Každý den ráno společně naslouchali Moudrému. Celý den putovali v tichu a večer společně hovořili. Dnes ráno mluvil Moudrý bizon o odpuštění. Vyprávěl příběh o ženě, které bylo odpuštěno, ale neproměnilo jí to, aby se sama stala více odpouštějícím člověkem, a tak jí podruhé odpuštění uděleno nebylo. Všem dvanácti žákům začaly okamžitě vířit myšlenky jak hejna splašených ptáků. Jeden se naštval. Druhého zaplavil pocit viny. Třetí si připomněl několik nepříjemných zážitků, které už byly dávno zapadány listím času. Teprve v průběhu dne se jejich myšlenky postupně ustálily a nabrali tvar konkrétních vět. Každý ví, co bude večer sdílet s ostatními a jakou otázku Moudrému položí.

Oheň jasně září a do dálky paprskovitě vrhá třináct dlouhých stínů. V rovinatém řídkém lese se světlo i stín šíří do veliké dálky. Jen letící sova by si mohla všimnout, že jeden stín je v porovnání s ostatními mnohem delší. Lidé u ohně hovoří pomalu a rozvážně tak, jak je to Moudrý bizon naučil.

Tichá vánek promluvila jako první. „Už čtyřikrát mě za poslední dobu rozhněval Ostrá sekera. Uráží mě a posmívá se mi. Je jízlivý a krutý. Všimla jsem si, že nejsem sama. Často si dělá podobnou legraci z ostatních holek. Mám mu odpustit? Otázka zůstala viset ve vzduchu. Moudrý bizon ji chvíli převaloval v mysli. Pak promluvil a odpověděl na otázku Tiché vánek svou vlastní otázkou: „Slyšel Ostrá sekera z tvých úst promlouvat smutek a hněv, který máš v srdci? Ví, jak záseky jeho slov zranily tvé nitro?“. „Ne, Moudrý, nikdy jsem mu to neřekla,“ zazněla odpověď“. „Ostrá sekera to musí slyšet, aby se poučil. Pokud v jeho očích zahlédneš slzu lítosti, s radostí mu odpustíš. Posloužíš tak jemu i sobě. Ty budeš volná od svého hněvu a on bude vědět, jaké rány působí jeho slova.“

Po chvíli ticha a společného pohledu do plamenů si slovo vzala Polní kvítí. „Co mám dělat, Moudrý? Rozkvetlá větvička byla moje kamarádka, ale Tichá vánek mi pověděla, že mě mezi ostatními pomlouvala a vynášela má tajemství. Prozradila jim mé tajné místo ve skalách i jméno chlapce, který se mi líbí. Přišla jsem za Větvičkou a zlobila se na ní. Ona se ale urazila a řekla, že nejsem její kamarádka. Mám jí odpustit?“ I tentokrát si Moudrý bizon dával s odpovědí na čas. Jako by si otázku prohlížel ze všech stran a k tomu stihl ještě sledovat tváře všech dvanácti žáků. Potom také odpověděl otázkou: „Co myslíš slovem odpustit?“ „No abychom zase byly kamarádky.“ Vyhrkla okamžitě Polní kvítí. Moudrý bizon se usmál. „To by bylo krásné jako jarní háj s polním kvítím a rozkvetlými větvičkami, ale není to ve tvé moci. Na kamarádství jsou potřeba vždy dva. Oba musí chtít, a ten kdo zrazuje a ani neprojeví lítost, přátelství ničí. Milá dívko, zkoumej své srdce. Jestli je ochotné a dostatečně silné Rozkvetlé větvičce znovu důvěřovat. Odpusť jí teprve, až uvidíš slzy lítosti v jejích očích.“

Když podruhé Moudrý bizon laskavě odpověděl, začalo naráz mluvit pět žáků. Zmateně se rozhlédli. Nevěděli, kdo má přednost. Moudrý bizon pokývl na Ostrou sekeru a vyzval ho k řeči. „Moudrý, co mám dělat? Moje matka je mnoho zim nemocná. Téměř neopouští příšeří stanu. Křičí, když něco potřebuje, nadává, když nemá chladný čaj a teplou přikrývku. Pije ohnivou vodu a srší okolo sebe oheň. Často na ní křičím zpátky. Ona je pak smutná. Proudy slz tečou po jejích tvářích, jako dva vodopády. Omlouvá se, ale další den jako by nic nevěděla a vše začíná od znova.“ Moudrý bizon odpověděl: „Je od tebe laskavé, že se o ní staráš. Promluv o tom se svým otcem, bratry a se staršími ve vesnici. Máš větší břímě, než můžeš sám unést. Bude lehčí, až se o něj podělíš s dalšími. Potom pochopíš svou maminku i její nemoc a dostaneš sílu odpouštět.“

Rozkvetlá větvička seděla stažená do sebe. Možná si říkáte, že přemýšlela o tom, z čeho jí obvinila Polní kvítí, ale není to tak. Byla pohlcena svým vlastním příběhem. Vyrušilo jí až když z úst Moudrého bizona uslyšela své jméno. „Rozkvetlá větvička má příběh, který se dere na povrch jako pramen hledající cestu z jeskyně. Otevři ústa a nech jej vytéct ven na světlo. Pocítíš takovou úlevu, jako když po dlouhé cestě sundáš těžký náklad ze svých zad.“ Mladá žena promluvila a všichni poprvé v životě slyšeli příběh z dětství Rozkvetlé větvičky, ze kterého je mrazilo v zádech. Když skončila své vyprávění, zůstala ve vzduchu viset nevyřčená otázka. Jak odpustit těm, kteří jsou už po smrti a nikdy neuznali svou chybu a neprojevili ani špetku lítosti? Moudrý bizon se na ni podíval. V jeho výrazu bylo plno lásky a něhy. „Milá Rozkvetlá větvičko, udělala jsi dnes velký krok směrem k odpuštění. Tvá bolest se začala odplavovat. Odpouštěj dál, dokud neodpustíš úplně.“

Bylo ticho. Po posledním příběhu už nikomu nepřišlo vhodné mluvit. Moudrý bizon vytáhl z torny mrtvého chřestýše. Žáci netušili, kdy se pro něj stihl vrátit. Věděli však, že má své tajné cestičky po světě. Chřestýš ležel zkroucený okolo ohně. Moudrý bizon nechal obraz zmrzačeného hada působit na mysl svých žáků a teprve po chvíli promluvil. „Had slyšel sedm varování a sedmkrát by dostal milost a mohl žít. Ale v jeho zubech, jazyku i mysli bylo příliš mnoho pýchy a zla. Proto jsme se museli ochránit. Jestliže šestkrát tvůj spolupoutník vystřelí otrávený šíp slov do tvého srdce a uzná chybu, odpustíš mu. Místo toho, abys kámen výčitky hodil po něm, nech jej klesnout na dno hlubokého jezera odpuštění. Ale vyhněte se obloukem těm, kteří nechtějí litovat svých činů a nedbají vašich varování.“