Vzpomeňte si, čí hlas jste dnes nebo včera slyšeli? Co říkal? Možná jste slyšeli hlas partnera, jak vám za něco děkuje, vyznává vám lásku, nebo vás kritizuje. Možná jste slyšeli projev politika. Pustili jste si oblíbeného youtubera, zajímavý podcast. Slyšeli jste názory svých kolegů v práci, kteří se nad něčím rozčilovali. Vyslechli jste rozhovor dvou lidí u vedlejšího stolu. Slyšeli jste, jak vám děti sdílí své zážitky. Někdo vám radil, přednášel vám, nebo vyprávěl svůj příběh. Slyšíme spousty hlasů. Doléhají k nám z vnějšího světa. Jako vlny vytrvale omílají břeh moře, tak zvukové vlny rozechvívají naše sluchové buňky. Převádí se na elektrické impulzy, a tím se stávají součástí nás samotných. Některé si dokonce uchováme v paměti. Zvláště hlasy blízkých lidí jsou pro nás důležité. Vybavíme si zvuk jejich hlasu, skoro jako bychom je opravdu slyšeli. Občas se mi stává, že když znám hlas nějakého autora a pak čtu jeho knihu, tak úplně slyším tón hlasu, kterým to říká. Paměť je úžasná. Co ale dál děláme s hlasy, které jsme slyšeli? Mimo jiné se stávají součástí našeho přemýšlení. 

Lidské myšlení je v podstatě dialogem různých postav a hlasů. Můžeme si tak svou mysl představit romanticky jako rytíře kolem kulatého stolu, nebo méně romanticky, jako poradu pracovního týmu. Jaké situace mohou v takovém týmu, respektive v našem myšlení nastat?

DVĚ STRANY – Jen si vzpomeňte, kdy jste se naposledy rozhodovali. Jedna část vás říkala argumenty pro a druhá část argumenty proti.  Možná vás pak i napadlo napsat si plusy a mínusy do dvou sloupečků na papír a rozhodnout se podle toho, co je důležitější. Takto jsme se například s manželkou rozhodovali ohledně stěhování. 

ABSOLUTNÍ SOULAD – Mohu být v souladu, všechny hlasy mi říkají totéž. Jen si vzpomeňte, jak jste byli zamilovaní. Celá vaše bytost toužila po druhé osobě. Na poradě vaší duše nikdo nevznesl námitky a pochybnosti. Bylo to jasné. Toužili jste jen a jen po tom, být s druhým. Chtěla to vaše vůle, vaše emoce, myšlenky se točily jen okolo milovaného. Soulad. Kritický hlas se ozval až později, poté co už pouto mezi vámi a vašim milovaným bylo vybudováno. 

DIKTATURA – Mohu být válcován jedním hlasem a neslyšet jiné. Takový hlas může být třeba hlasem strachu, kritiky, nebo hněvu. Převezme kontrolu, ostatní umlčí a rozhodne se po svém. Je to tým, ve kterém je jedna velmi výrazná osobnost, která vše určuje. Málokdo se proti ní postaví. 

Dvě strany, soulad, diktatura a mnoho dalších situací nastává v dialogu naší duše. A do tohoto kontextu zaznívá výzva: 

Židům 12:25 – Hleďte, ať neodmítnete toho, kdo mluví. 

Hlavní sloveso výzvy „hleďte“ už známe. Směřuje naši pozornost právě teď určitým směrem. Varuje nás, abychom něco důležitého nepřehlédli, vlastně v tomto případě spíše nepřeslechli. Jedna ze situací, které mohou v dialogu mé duše nastat je, že odmítnu určitý hlas. Jiné hlasy ho přehluší, přetlačí. Povídají si a nepustí ho ke slovu. Nebo ho rovnou uzemní. Příklad: mé aktivní já navrhne: co kdybychom šli běhat. Na to se ozve moje líné já, mě se nechce. A pracovité já, musíš ještě něco napsat. A zábavné já, co kdybychom si pustili seriál. Rozumné já řekne, je tam moc horko. Tím smetou hlas aktivního já. Ono se zastydí a zmlkne. Přemýšlíte podobně? 

A autor oslovuje mě, mé nejvnitřnější já, které je zodpovědné za to naslouchat svým poradním hlasům a nakonec se rozhodnout. Vyzývá mé já, které je svobodné od všech hlasů, není ani jedním z nich.  A říká mi, že je tu hlas, který nemám odmítat. Naslouchej mu, říká. Ne abys hned smetl ze stolu, to, co ti říká. Čí je to hlas? Je to hlas mých rodičů? Mého kazatele? Partnera? Vlivného učitele? Hlas strachu nebo snad rozumu? Ne. Z kontextu kapitoly je patrné, že se jedná o hlas Ježíše. Hlas Ježíše jsme nikdy neslyšeli fyzicky. Zvukové vlny vydané jeho hlasem nerozechvěly mé sluchové buňky. Ale rozechvěly buňky a srdce jeho učedníků. Ti slova zapsali. Já slova čtu, a tak se Ježíš sám stává jedním z hlasů v mé mysli. Obsah toho, co říká, se opírá o Božím Duchem oživená slova Bible. A osoba, která mluví, má Ježíšovu lásku a jeho charakter. Hleďte, ať neodmítnete toho, kdo mluví. Je v tobě, protože znáš jeho slova zapsána v Bibli a znáš i jeho charakter. Je pro tebe blízkou osobou. Neodmítni jeho hlas, ale zkus mu dát šanci. To, jak autor výzvu formuluje, tak předpokládá, že je v nás silný drive hlas Ježíše odmítnout. Smést ze stolu to, co říká. 

Proč bychom neměli odmítat toho, kdo mluví?

Text odpovídá: Neboť jestliže neunikli oni, když odmítli toho, který k nim promlouval na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, kdo mluví z nebes. 

Proč nemáme odmítat? Text poskytuje dva argumenty.
1) Protože jsou hlasy, kterým nelze uniknout. Mohu je utlumit, přehlušit, ale neuniknu jim. Třeba takový hlas svědomí. Mohu si ho omlouvat, potlačovat, ohýbat, nebo se neustále nechat bavit, abych na to nemusel myslet. Ale stejně mě jednou dožene. Až mě v životě zastaví nemoc nebo krize, budu sám a v tichu, znovu se hlas ozve. Nebo hlas hněvu, který ve mně bobtná a bobtná, já ho neřeším, potlačuji, stydím se za něj, odmítám ho a pak mě jednou dožene. Vybuchnu tak, že to až není hezké. Těm hlasům, které odmítám, neuteču.
2) Protože je to hlas, který je v hierarchii moci, blízkosti a důvěryhodnosti nejvýše. Nenasloucháme jen hlasu člověka nebo sami sobě, ale hlasu samotného Boha. Hlas, který k nám přichází z nebe. Z místa, které je ve všech ohledech nad námi. Je to místo nadhledu, věčné perspektivy a moudrosti. Hlas Ježíše odmítáme proto, že je jiný než náš. Jen si vzpomeňte, Bůh nám říká, že jeho myšlení není jako naše myšlení. Ježíšův hlas se mi tedy musí často jevit jako cizí, nejasný. A i proto jsem v pokušení ho odmítnout. Moje první reakce na většinu toho, co mi Ježíš říká, je „ne“. 

Kdo jsme?

Jsme těmi, kdo slyší mnoho různých hlasů a mají v sobě různá pnutí. Všem hlasům nasloucháme a přijímáme je, žádný z nich neumlčujeme. Vždyť je to část nás samotných. A navíc nevím, jestli to není hlas Ježíše. I hlas svého strachu vyslechnu, něžně obejmu, utěším, vezmu na vědomí a zeptám se ostatních, jestli k tomu něco nemají. Protože by bylo nezdravé považovat všechny myšlenky za sobě rovné. I hlasy v našem nitru mohou mít určitou hierarchii. Dnešní výzva nám připomněla, že v rámci hierarchie, kterou mají hlasy v mé duši, chci já zodpovědně přijímat a naslouchat hlasu, kterým ke mně mluví Ježíš. A poznám ho podle toho, že je to hlas v souladu s Boží řečí a taky je dost pravděpodobné, že když tento hlas zazní, já budu mít tendenci ho hned odmítnout. Protože ke mně přichází jakoby z jiného světa.