Mám naději, že se jednou vděčně ohlédnu.

Zápasím o naději

Když si občas prolistuji seznam členů a hostů našeho sboru a vybavím si, čím žijí, tak na mě padne beznaděj. Vidím veliké množství problémů, potíží, hříchů, nemocí a konfliktů, které mezi námi jsou. Když k tomu pak přidám zkušenosti z pastoračních setkání z lidmi z jiných církví a sborů, tak se počet ještě znásobí. A jsou dny a týdny, kdy je těžké mít naději, zvláště po setkání s lidmi, ze kterých beznaděj čiší. Já sám proto potřebuji kázat o naději sám sobě, zvláště když zápasím s beznadějí, únavou a cynismem. 

Zápasíme o naději

Žijeme v době beznaděje. Moderní svět byl velmi optimistický, co se týkalo dlouhodobého rozvoje techniky a společnosti. Dnes však mezi lidmi převládá beznaděj. Projevuje se mimo jiné v námětech filmů, v depresích a dalších poruchách životního smyslu. Jedna z věcí, kterou můžeme mít jako křesťané navíc, v čem můžeme být jiní a přitažliví, je právě naděje. Pokud ji tedy máme, nejen jednoduše, naivně, ale hluboce. A právě k takové naději vás chci pozvat tímto kázáním.

Žalm 42 

Jako zdroj našeho přemýšlení o naději jsem vybral Žalm 42. Uvedu jej jedním citátem. Richard Sibbes, puritánský kazatel na začátku sedmnáctého století, napsal knihu o 42. žalmu. Uvádí jí slovy: „Žalmy jsou anatomií duše zbožného člověka žijícího ve světě, kde se mísí utrpení s krásou, a které odhalují jeho nitro druhým lidem. Pokud by se Bible připodobnila k tělu, tak by žalmy mohli být jejím srdcem, jsou plné tolika prožitků, vášní a touhy. V jiných částech Bible Bůh mluví k nám, ale v žalmech mluví svatý zbožný člověk k Bohu a my se k němu můžeme přidat.“ 

Pro předního zpěváka. Poučný žalm synů Korachových.
Jako laň prahne po proudící vodě, má duše prahne, Bože, po tobě!
Po Bohu, po živém Bohu, žízní duše má: Kdy už půjdu a spatřím Boží tvář?
Ve dne i v noci jsou mi slzy pokrmem, když mi říkají: "Tvůj Bůh? Kde je?!"
Duše mě opouští, když na to vzpomínám, jak jsem se zástupy chodíval,
do Božího domu se s nimi ubíral se zvučným jásotem a písní chval, když o svátku se zástup radoval.
Proč jsi sklíčená, duše má, proč jsi ve mně tak ztrápená? Spolehni (čekej, doufej, měj naději) na Boha
- ještě mu budu děkovat, on je můj Bůh, má záchrana!
Duše má je ve mně sklíčená, proto na tebe vzpomínám v kraji Jordánu a Hermonu, na vršku Micaru.
Hlubina se ozývá hlubině ve hluku tvých peřejí, všechny tvé vlny a tvé příboje se valí přese mě.
Ve dne kéž Hospodin svou lásku ukáže, v noci kéž jeho píseň se mnou zůstane – tak zní má modlitba k Bohu mého života!
Zeptám se Boha, skály své: Proč jen jsi na mě zapomněl? Proč kvůli nepřátelským útokům mám chodit ve smutku?
V kostech mě drtí výsměch nepřátel, když mi říkají: "Tvůj Bůh? Kde je?!"
Proč jsi sklíčená, duše má, proč jsi ve mně tak ztrápená? Spolehni na Boha
- ještě mu budu děkovat; on je můj Bůh, má záchrana!

V této staré písni zbožný člověk svléká vrstvy své přetvářky, úsměvů, povrchních vět, dokonce určitých zbožných řečí a ukazuje nám sám sebe v nahotě své duše. Obrací se na tři strany, do tří vztahů k různým posluchačům. Zpívá svou modlitbu před svými posluchači k Bohu, před Bohem k posluchačům a před Bohem a posluchači zpívá k sobě samému. Dává to celé písni určitý rytmus – zpívá Bohu, druhým, sobě, Bohu, druhým, sobě. Proč se obrací k Bohu? Protože věří, že u něj najde pomoc. Proč k sobě? Protože sám sebe potřebuje povzbudit v důvěře v Boha. Proč k lidem? Protože nechce, abychom byli překvapeni zkouškami, těžkostmi a problémy, jako by se nám zbožným dělo něco překvapivého, neobyčejného, jako bychom vypadli z Boží náruče, byli zapomenutou postavou v Božím příběhu. Chce nám ukázat naději, o kterou se on sám opřel. 

Představte si člověka jako horského turistu, který má v batohu na zádech vak s vodou. Z něj vede hadička k ústům. Tak aby turista mohl doplnit tekutiny a načerpat energii, aniž by sundával batoh. Je to praktické zařízení, které však má jednu nevýhodu, a to že turista nevidí, kolik šťávy mu v batohu zbývá. V jednu chvíli tak pije, ozve se chrčivý zvuk a zjistí, že tekutina došla. S nadějí je to podobné. Máme ve své duši její zásobu, která nám dává sílu na to vstát ráno z postele a vést aktivní život. Ovšem někdy se zdá, jako by docházela, chvíli srkáme a potom slábneme a umíráme. Kde naději doplnit? Co nám radí žalmista? Zaměříme svou pozornost především na refrén žalmu. 

Výchozí situace 
(v 6.) Proč jsi sklíčená, duše má, proč jsi ve mně tak ztrápená? 

Výchozím stavem žalmu je trápení duše. Znamená to, že autor ví, jak se daří jeho vlastní duši, je s ní v kontaktu. Ví, jak se má. Takovýto kontakt vůbec není samozřejmý. Jsou lidé, kteří nevědí, jak se mají ve své duši, nikdy se jí sami nezeptali. Tito lidé hlad své duše možná uhasili fyzickým jídlem. Její žízeň utopili v alkoholu. Její nářek přebili zábavou. Její hlas přehlušili zbytečnými a povrchními rozhovory o ničem. Předpokladem života nás zbožných lidí je, že víme, jak se máme uvnitř, nasloucháme svému tělu a jeho nemocem, bolestem a steskům i své duši a jejím trápením a smutkům, tématům, která se v ní objevují. Jak zpívá Karel Plíhal v jedné své písni „Zavřu se do sebe na osm knoflíků. Budu si lebedit před světem ukrytý, ať si mně nadávaj', ať do mě buší, trošku si promáznu mozkový závity, provětrám svědomí, dofouknu duši.“

Praktické aplikace: Až si budete dělat svou osobní modlitební chvíli, tak si nejprve zkuste odpovědět na otázku: „Jak se má moje duše?“. Pokud to pomůže vašemu soustředění a přemýšlení, tak si odpověď i napište. Teprve potom vstupte do modlitby. Až budete chtít s nějakým člověkem přejít na hlubší rovinu rozhovoru, tak se ho zkuste zeptat „Jak se má tvá duše?“. 

Aktivní řešení 

Žalmista ví, jak se má jeho duše, pojďme se podívat na to, jakým způsobem tuto situaci řeší. 

1) Káže své duši - Spolehni na Boha! 

Zpívá své vlastní duši. Už ví, jak se má a teď vede vnitřní rozhovor před Bohem a druhými lidmi. Použité slovo se dá přeložit jako spolehni, doufej, měj naději, vytrvej v čekání na Boha. Jedním slovem můžeme říct, že káže naději. A to je zápas, který každý z nás vedeme. Naděje v Boha nepřichází sama od sebe k nám a nenaplní nás. Bude dost situací v životě, kdy mi nezbyde, než kázat naději sami sobě, kázat neúnavně, neúprosně, vytrvale a mocně, protože jinak podlehneme sami sobě, své přirozenosti, lžím, hořkosti, beznaději a cynismu. Potřebuji povzbudit a vyzvat sebe sama, že má cenu čekat na Boha. Není to pasivní čekání, nepleťme si to se založenýma rukama, takové čekání může být plné naší aktivity, snahy, posunu. 

Při pastoračních rozhovorech si často připomínám, že emoce jsou nakažlivé. Vím tak, že beznaděj, kterou občas prožívám tváří v tvář hřešícímu člověku nebo krizovému manželskému páru, je ve skutečnosti odraz jejich vlastní beznaděje v mém nitru. Jejich naděje nebo beznaděj se přenáší na mě, v závislosti na tom, jaký příběh vypráví. A já musím vědět a kázat své vlastní duši, že to, co prožívám, je odraz jejich beznaděje a že to nemá vůbec co dočinění s reálnou šancí na změnu. Kážu tak své duši, naději a vedu sám sebe, abych se zachoval nadějně (dal druhou šanci, modlil se, znovu se sešel, povzbudil), i když naději zrovna necítím. 

Praktická aplikace: Napište si kázání sami pro sebe. To kázání může mít jednu větu, jeden odstavec nebo klidně celou stranu. Klidně to může být kázání o pár slovech „naději slož v Hospodina“ „spolehni na Boha“. Výzva: Zachovej se nadějně, i když naději nemáš, to je to nejnadějnější, co můžeš udělat.

2) Vzpomíná - Duše má je ve mně sklíčená, proto na tebe vzpomínám 

Ve dvou verších mluví žalmista o svých vzpomínkách. Nejdříve ho vzpomínky rozrušují, protože vidí kontrast mezi dobrou minulostí a těžkou přítomností: Duše mě opouští, když na to vzpomínám, jak jsem se zástupy chodíval, do Božího domu se s nimi ubíral se zvučným jásotem a písní chval, když o svátku se zástup radoval. Ovšem na tuto skleslost duše reaguje opět vzpomínkami. Duše má je ve mně sklíčená, proto na tebe vzpomínám v kraji Jordánu a Hermonu, na vršku Micaru. 

Můžeme si všimnout vztahu mezi pohledem do minulosti a budoucnosti. Pohled do budoucnosti je naděje, ale ta je někdy obtížná. Budoucnost může být zastřena, když současná krize zastírá můj pohled a moje současná bolest naději blokuje. Ovšem pohled zpět do minulosti je jednodušší a jasnější. Stačí se podívat na pár fotek nebo přečíst několik zápisů v deníku. Mohu si vybavit Boží působení v mé minulosti, které zjevilo Boží charakter, opřít se o něj, a to doplní naději do zádového vaku, ze kterého mohu dál čerpat alespoň na jeden další krok. Žalmista se řídí klíčovým principem: to, co bylo, může být díky Bohu, který je. Budoucnost je garantována Božím charakterem. 

Praktická aplikace: Vzpomínejte s vděčností na Boží působení ve svém životě, na to dobré, co od něj máte. Život ve vděčnosti při pohledu do minulosti vám dá sílu na další krůček do budoucnosti. Možná ne na dalších deset let dopředu, ale k jednomu kroku a to stačí. Jak se zpívá ve staré písni: „víru dej pro jeden krok“. Více naděje někdy nedostaneme, ale to stačí.

3) Modlí se k Bohu - Ve dne kéž Hospodin svou lásku ukáže, v noci kéž jeho píseň se mnou zůstane - tak zní má modlitba k Bohu mého života! 

Žalmista se modlí k Bohu a prosí, aby s ním byl. Drží se naděje, věří, že Bůh bude s ním. Opírá se o to, že Boží příběh ještě neskončil. Naděje je stále živá, protože Bůh ještě neudělal tečku za jeho příběhem. Stále se tedy ještě něco může stát. Mohu mít naději. Když byl Noe v arše, Bůh ještě neskončil. Když byla Sára neplodná, Bůh ještě neskončil, když byl Josef ve vězení, Mojžíš na útěku od faraona, Izraelci ve slepé uličce u moře, Samson podveden a oslepen, Rút ovdovělá, Jóbovy děti mrtvé, Jonáš v břichu ryby, Pavel s ostnem ve vězení, Ježíš uložený do hrobu – Bůh ještě neskončil to, co začal! Jsou to poloviny příběhů. Bůh je suverénní vládce a jednou udělá tečku za naším příběhem a teprve potom bude vidět jeho smysl. Proto se mohu modlit, obracet k němu a mít naději. Ještě se něco bude dít, a to, co se stane, je v rukou všemocného dobrého Boha. 

Výhled 

Všimněte si změny, která je v refrénu písně. Proč jsi sklíčená, duše má, proč jsi ve mně tak ztrápená? Spolehni na Boha – ještě mu budu děkovat, on je můj Bůh, má záchrana! Žalmista začíná u toho, že mluví ke své duši a nakonec vyjádří naději do budoucna, kde už sám vystoupí v jednotném čísle. Na začátku jsou tu v něm jakoby dvě postavy, on, který něco chce rozumem a jeho duše, která prožívá něco jiného, a nakonec je tu jen jeden člověk, celé já dohromady vděčné Bohu. Toto platí ve více oblastech krizí: jsem roztěkán, hádám se sám ze sebou, mám v sobě různá pnutí… chci nehřešit, ale nedokážu to… chci chtít to, co je správné, ale zjišťuji, že nechci… miluji i nenávidím jednu osobu… podléhám beznaději a zároveň doufám… to je rozpor, který v sobě má každý člověk zápasící o naději. Nakonec však budou tyto rozpory slazeny a já: budu vděčný Bohu. To je naděje, kterou žalmista má. 

Pojďme si před závěrečným bodem shrnout to, co jsme zatím v žalmu všechno zahlédli. Žalmista ví, jak se má jeho duše a není to dobré, došla mu naděje. Na vzniklý stav se rozhoduje aktivně reagovat: káže své duši, aby měla naději, vzpomíná na minulost a modlí se k Bohu, který je jeho nadějí.

Závěr

Existuje rozdíl v tom, jak pojímáme naději v běžné konverzaci a jak o ní mluví Bible. Naděje v pojetí světa je vyjádřením touhy po něčem dobrém, co je však velmi nejisté. Například: Mám naději v to, že táta přijde brzo z práce domů. V to, že budu šťastný. Že mi všechno vyjde. Že nezkrachuje firma. Že mě nevyhodí z práce. Že si najdu partnera. Budu žít do stovky let v plné síle a zemřu ve spánku. Že se moje vzpurné děti vrátí k Pánu. Je to typ naděje vyjádřený v hodu mincí nebo kostkou, buď ano, nebo ne. Tato naděje rozděluje svět na optimisty a pesimisty, ale nemá vlastně s Boží nadějí, o které mluví Bible, nic moc společného. 

V biblickém pojetí je naděje chápána jinak, dokonce v něčem úplně opačně. Naděje není jen touha po něčem dobrém v budoucnu, co neovlivním a je to nejisté, ale je to touha a jisté očekávání něčeho dobrého v budoucnu. Žalmista tu neříká, že má naději, že všechno dopadne tak, jak by si přál a že on bude šťastný, ne řekne své duši: Budeš mu vděčna. Když Bůh dokončil stvoření, řekl „je to velmi dobré“ až dokončí, díky Ježíšově oběti, nové stvoření, řekneme společně „je to velmi dobré“. Nakonec se ohlédneme za životem, za příběhem, za tím kopcem, temným údolím, bažinou, kterou teď v životě procházíme, ohlédneme se a budeme Bohu vděční. Uvidím, že jsem nevypadl z Boží náruče, že mi dal sílu, že mistrně zakomponoval mé hříchy, neschopnosti a nezralosti do příběhu a že to bylo součást velikého plánu suverénního vládce vesmíru. Až jednou Bůh udělá tečku za mým životním příběhem a já zemřu a pak se probudím v jeho přítomnosti viditelně očištěn a proměněn krví Ježíše Krista, tak se společně ohlédneme a řeknu, bylo to velmi dobré, jsem ti ,Bože, vděčný a rozezvučí se nová píseň chval. To je naděje, o kterou se můžeme opřít, je garantována charakterem Boha, s nímž jsme vstoupili do smluvního vztahu.

Bratislava 9. 4. 2017