Zkoušeli jste někdy pobrat do ruky spoustu různých předmětů? Já ano. Jednou jsem se vracel ze svatby. Zaparkoval jsem před domem. Auto bylo plné věcí. Měl jsem v něm balíček s výslužkou, kytaru, tašku, batoh, oblek na ramínku a krabici s výtečnými víny. Těšil jsem se, že si jedno z nich otevřu jen co přijdu domů. Vyhodnotil jsem, že všechny věci poberu najednou, abych nemusel chodit nadvakrát. Vypadal jsem jako vánoční stromeček. Když jsem zabouchl kufr auta, urvalo se ucho u papírové krabice s lahvemi vína a všechny čtyři se roztříštily na parkovišti. Voňavé víno se rozlévalo do všech stran. Samozřejmě jsem se naštval na svou vlastní hloupost. Neuznal jsem své vlastní limity toho, co jsem schopen najednou unést. Jsme omezení. Máme jen dvě ruce. Máme omezenou kapacitu naší mysli. Pořád se rozhodujeme, co držet a co pustit. Když chci přijmout něco nového, musím něco starého pustit. To je jedna z výzev, před kterou stojí malé děti s plnou náručí hraček. Ale nejen oni. Hovořil jsem s dívkou, která zvažovala, že začne chodit s chlapcem. Jednou z překážek vztahu bylo to, že jí bylo jasné, o kolik tím přijde kamarádek a volného času. Aby mohla obejmout milého, musí si nejdříve uvolnit ruce a pustit to ostatní. Tato představa pro ni byla děsivá. Do tohoto kontextu našich omezení zaznívá dnešní výzva. 

10:35 Neodhazujte tedy svou smělou důvěru... 

Co máme dělat?

Touto výzvou autor plynule navazuje na výzvu předchozí. Ta spočívala v tom, aby si čtenáři vzpomněli na to, jak se Boží milost prolnula s jejich silou ve chvíli utrpení. Čtenáři si zážitek společného úspěchu v krizi vybaví.  V přítomnosti v mysli zrekonstruují, znovu se do něj vrátí a stanou se těmi, kterými byli kdysi. Tím se tady a teď nastaví k vytrvalosti. A právě v tu chvíli jim autor řekne „neodhazujte tedy svou smělou důvěru“. Dostane je do stavu, kdy si připomenou svou sílu a vytrvalost v minulosti s jakou důvěřovali Bohu. A řekne jim, ať se této důvěry jen tak snadno nevzdávají. Neodhazujte ji jako přebytek minulosti. Držte si ji. Nezapomínejte na to, kým jste byli a co jste zvládli. Jsme omezení v tom, co jsme schopni podržet jak fyzicky, tak mentálně a musíme tak neustále volit to, co pustíme. Autor do našeho rozhodovacího procesu vstupuje. A zlehka nám pomůže nastavit si hierarchii hodnot. Protože o to tu jde. Volíme, co je důležitější, užitečnější, hezčí, co držet a co ne. Autor varuje, abychom nepouštěli smělou důvěru v Boží milost odůvodněnou Kristovou obětí.
 

Proč bychom ji neměli odhazovat?

Jak se nás autor snaží přesvědčit? … která má velikou odplatu. Krásná pragmatická odpověď jako ušitá na nás. Je to výhodné. Když mám plný mobil aplikací a už se mi tam nic nevejde, podle čeho se rozhoduji, co vymažu? No přece podle toho, co se mi může v budoucnu hodit. Když jsem začal jezdit autem, vymazal jsem si vlakové aplikace. Do té doby byly prioritou, ale najednou byly odsunuty na druhou kolej. Už se nebudou hodit. Autor argumentuje stejně. Bude se ti to ještě hodit, když si ji ponecháš, dostaneš na konci odměnu. Jiné věci klidně můžeš pustit, ale tahle má potenciál. 

Kdo jsme?

Čteme dál: je totiž třeba vytrvalosti, abyste vykonali Boží vůli a obdrželi zaslíbení. Neboť ještě velmi, velmi krátký čas, a ten který má přijít, přijde a nebude otálet… Jsme ti, kteří neustále žijí s větším či menším vědomím vlastní konečnosti. Konec je blízko, Kristus si pro tebe přijde. Právě vědomí konce dodává člověku svobodu pouštět nepotřebné věci. Zjišťujeme tak, že smělá důvěra v Kristovu finální milost není jen něčím, co se nám bude hodit do budoucnosti. Ne, je to něco, co už teď dnes pomáhá při našem rozhodování se v tom, co je podstatné a co není. Co nechat a co pustit. Během posledních staletí se hodně změnil postoj lidí k tomu, co považují za dobrou smrt. Středověký člověk považoval za dobrou smrt tu, na kterou se připravil. Byl u zpovědi. Vyřešil své záležitosti s druhými i s Bohem. Dobrá smrt byla ta, o které člověk věděl. Když se dnes zeptáte lidí, jak by si přáli zemřít, dozvíte se úplný opak. Chci umřít ve spánku, v klidu tak, abych to ani nevěděl, že umírám. Je to důsledek toho, jak zavíráme oči před smrtí. A přitom právě vědomí smrti a konce a Boží milosti v něm nám každý den pomáhá rozlišovat, co držet a co pustit. Co je důležité a co méně. 

Jak na to?

Jak aplikovat dnešní výzvu? Omezené zdroje, počet dvou rukou, limitovaný čas, kapacita mysli, paměti, pozornosti vyžadují, že musíme volit, co je důležitější a co méně důležité. Pokud tuto volbu neuděláme, tak dopadneme stejně, jako když jsem se snažil pobrat všechny věci z auta. Autor nám dává radu pro naše rozhodování. Je tu něco, co neodhazuj, nech si to při sobě. 

Představte si, že hrajete za hrdinu v počítačové nebo deskové hře. Hrdina se pohybuje nějakým prostředím, jeskyní, lesem, městem, bludištěm a plní své úkoly. Po cestě sbírá předměty a ty si ukládá do své tašky nebo je drží v ruce. Ve hře máte omezené možnosti, kolik toho můžete pobrat. Dejme tomu, že můžete vzít čtyři předměty. První čtyři automaticky zvednete. Když narazíte na pátý předmět, čeká vás rozhodnutí, co pustit a co nechat. Máte dýku a najdete meč. Volba je jasná, dýku odložíte a vezmete si lepší zbraň. Představte si, že narazíte na svitek. Je na něm napsaný příběh. Je to kouzelný svitek. Svitek vítězství. Svitek milosti. Uděluje vám přístup k Bohu. Můžete ho použít v závěrečné fázi hry, abyste došli k cíli a poté, co projdete branou smrti, abyste byli vzkříšeni. Kdo by si ho nevzal? Když jste ho poprvé našli, zaradovali jste se a uložili ho mezi svou výbavu. Časem však narazíte na další opravdu cool předměty. Truhlu s penězi. Světelný meč. Mocný plášť. Snubní prsten. Korunu. Jsou to věci, které se vám mohou velmi dobře hodit pro vaše aktuální situace ve hře na život. Najednou svitek působí trochu nadbytečně. Jeho efekt je příliš vzdálen. Stojíte tu a zvažujete: v jedné ruce svitek a v druhé předmět, po kterém toužíte. Právě v tuto chvíli k vám přistoupí bezejmenná neznámá postava autora listu Židům. Řekne: neodhazuj tento svitek, svou smělou důvěru. Vzpomeň na blížící se smrt, na konec hry. Budeš ji potřebovat. Nevyměňuj ji za nic na světě. A navíc, nebude se ti hodit jen někdy v budoucnu, už teď můžeš využít funkci tohoto svitku, který pomůže rozlišit, co vzít do ruky a co nevzít. Když ho odhodíš, budeš paralyzovaný stát a rozhodovat se, co vzít do ruky místo něj. Nebudeš mít žádnou hierarchii hodnot, budeš brát věci náhodně, pocitově, bez vědomí konce a na konci budeš litovat, že jsi svůj svitek odložil. Neodhazujte smělou důvěru. 

Věčnost v bedně: Jsme limitováni v tom, co všechno můžeme zvládnout, unést a podržet v rukách, v paměti a ve vědomí i jako rituál v životě. Vždy je něco, co musíme pustit a otruchlit. Vzdát se určité příležitosti. Víra v praxi: Je to naše smělá důvěra v Kristovu milost, která nám pomůže nejen na konci hry na život, ale už teď tváří v tvář blížícímu se Kristu pomáhá rozhodnout, co je podstatné a co ne. Neodhazujte smělou důvěru.