Velké dějinné události mění pohled na to, co je normální. Ve zpětném pohledu vynikají hříchy, kterých si předtím nikdo nevšímal, byly totiž považovány za normální. Zrušilo se otroctví. Svět postupně prohlédl a viděl to, co předtím jen někteří – otroctví je špatné. Kvůli ekologické krizi nám najedou neekologičnost předchozích generací připadá jako vážný prohřešek. Nebo na osobní rovině, člověk se stane křesťanem, ohlíží se zpět a vidí kolik věcí, které považoval za normální, je špatných. Jsme součástí globální společnosti. Kdoví, co všechno nám zpětně odhalí jako hřích. Jsme stvořeni tak, že se učíme skrze zážitky! 

Nestává se běžně, že bych ještě ve středu nevěděl, jestli bude v neděli bohoslužba nebo ne, ale tento rok se to stalo už poněkolikáté. Za poslední měsíce jsem zrušil řadu velkých akcí, v diáři jsem si víc mazal, než psal. A nejsem sám. Do diářů píšeme věci s otazníkem. Dá-li stát. Umožní-li nám to ministr zdravotnictví a epidemiologický vývoj. Prostě uvidíme. Nějak to bude. Když tak se to zruší. Za půl roku? Netuším, co bude. To jsou věty, které by před rokem nedávaly smysl. Ťukali bychom si na čelo, kdyby takto někdo nad diářem mluvil. Mluvíme jinak, protože přemýšlíme jinak, vždyť se změnily okolnosti, nad kterými nemáme moc.  A možná naše nová mluva pravdivěji odráží naši víru. 

Jakubova teze

Otevřeme oddíl z Jakubova dopisu. Jedno z hlavních témat, kvůli kterému Jakub celý dopis píše, je lidská řeč. Byl na ni citlivý. Slyšel, jak si lidé slovy ubližují, uráží, zraňují, jak jsou na sebe v církvi hněviví a zároveň znal úžasnou uzdravující a proměňující moc jazyka „modlitba víry zachrání nemocného“ (5:15). Vyzývá k pomalé mluvě, která nejprve naslouchá (1:19); k ukočírované mluvě, která nejprve přemýšlí a pak mluví (1:26); k řeči konzistentní a nerozporuplné (3:10). Varuje před nebezpečím jazyka a přirovnává ho k ohni. Ve čtvrté kapitole aplikuje tyto principy do tří oblastí – hádky, souzení a plánování. A právě na část o plánování se dnes podíváme. Má čtyři body, podíváme se na ně postupně. 

1) Přirozený stav věcí. (Jk 4:13) Nuže nyní vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat“. Jakub se obrací k určitému typu lidí. Oslovuje člověka podnikavého, plánovacího – můžeme si ho pro naše účely pojmenovat homo consilius, člověk plánovací. Dva lidé se domlouvají. Otevírají diáře. Co budeš dělat zítra? Kdy máš čas? Co máš v plánu? Jakou máš vizi pro svou firmu? Kam směřujete jako škola? Kde se rozšíříte? Jaké máte krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle pro svou firmu, rodinu, sami sebe? Kde bys chtěl být za pět let? Pokud nejsme zrovna v osobní, duševní a vztahové krizi, tak plánujeme poměrně dost dopředu. Když jsem si poprvé do diáře psal událost, která bude za dva roky, cítil jsem se důležitě. I za takovou dobu se se mnou počítá. Mé budoucí, ještě neexistující, já už má svou důstojnost. Někdo ho považuje natolik žádoucí, že ho pozval na konferenci. Hustý. To je přirozený stav homo consilius. 

2) Slepé místo. Jakub si všímá slepého místa. Naslouchá nejen tomu, co lidé říkají, ale i tomu, co neříkají. Za větami, které slyší, cítí zrádnou sebejistotu. Nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. Homo consilius zapomněl na svou pomíjivost. Tedy, nezapomněl asi. Kdybyste se ho přímo zeptali, odpoví že jasně. Ale spontánně nemluví, jako by žil s každodenním vědomím vlastní smrti. Řeč postrádá horizont. Mluví a plánují, jako by věděli, co bude zítra a za rok a deset let. A Jakub argumentuje, jak jinak než Biblí: Jste pára, která se na chvíli ukáže a pak zmizí. Odkazuje na starozákonní příměry proroků i žalmistů vyjadřující pomíjivost člověka (Ž 39:6, Jz 13:3).

3) Doporučení. Místo toho byste měli říkat: Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to nebo ono.  Jakub nezůstane u kritiky, dá doporučení. Je praktik. Dá příklad věty, která bude přesněji, pravdivěji vystihovat realitu. Mluvte tak, aby bylo jasné, že jste denně v kontaktu se svou smrtelností, s horizontem ležícím před námi. To je řeč zbožného člověka, který ví, že Bůh je Bůh a on je člověk. Ví, že nemá vše pod kontrolou. Nejenže to ví, on to i vtěluje do své řeči. Klíčové slovo je Pán. Obsah tohoto slova je to, co umožňuje křesťanům žít radostně, pokojně a stabilně tváří v tvář horizontu. Vždyť je to milující Pán, který pro nás trpěl. Onen pán není vzdálený politik, co si hrabe pro sebe, ani nevyzpytatelný osud, není to krutý bůžek trápící stvoření, je to náš Pán Ježíš. Bude-li Pán chtít není ekvivalentem věty: no, záleží, co si tam nahoře zase vymyslí za nařízení. 

4) Odhalený hřích. Vy se však chlubíte ve své chvástavosti. Každé takové chlubení je zlé. Kdo tedy umí činit dobré, ale nečiní, má hřích. Jakub ukázal na problém, nabídl řešení, ukázal k PÁNU JEŽÍŠI a teď když už lidé ví, co mají, tak mají sílu unést i jeho další slova – je to hřích. Protože slovo o hříchu mohu slyšet a přijmout jen v kontextu jasného přijetí a milosti a odpuštění, to přichází první. Už to není homo consilius, ale homo superbus člověk pyšný. Věta prohlášena bez horizontu smrti a Boha je věta vychloubačná a chvástavá a tedy hříšná. Cože říkáme si, není to příliš tvrdé? Prostě jsem to tak plácl. Všichni tak mluví. A tady by Jakub právě s tebou polemizoval. Tvé mluvení odráží tvé myšlení a má velikou váhu.  Ty, biblickým myšlením ovlivněný člověk, přece znáš pravdu, nejsi naivní, horizont smrti na tebe kouká ze všech stránek Bible. Jak je možné, že tvá pomíjivost a pokora před Bohem není poznat z tvé řeči před druhými. V tom případě nemluvíš pravdu. Tvoje řeč postrádá hloubku. To je i význam onoho dodatku: Kdo tedy umí činit dobré, ale nečiní, má hřích. Pro Jakuba není rozdíl mezi činěním a mluvením. Mluvení je součást akce, činu. Pokud víš, co je pravdivé a neřekneš to, máš hřích.

Fantazie

Představte si Jakuba, mladšího bratra Ježíše, nyní už staršího pána, významnou osobnost v Jeruzalémské církvi. Neví, že brzy zemře mučednickou smrtí. Jednou takto po bohoslužbě prochází mezi hloučky povídajících si mladších židovských křesťanů. Vypráví si, sdílí se, plánují, co budou dělat tehdy a tehdy, jak jdou obchody, domlouvají schůzky, běžný rozhovor po bohoslužbě. A Jakub jde od jednoho hloučku k druhému a naslouchá jejich jazyku, něco se mu nezdá, nesedí. Po chvíli mu to dojde, přeběhne mu mráz po zádech. Vždyť oni mluví, jako by nebyli na bohoslužbě, vůbec nemluví s perspektivou smrti a horizontem Boha. Neuvědomují si, že tu zítra nemusí být. A tak má další neděli kázání na téma homo consilius a homo superbus o lidech plánovacích ohrožených pýchou. Je to pro ně nepříjemný zážitek. Ošívají se, ale přemýšlí a řeknou si, že možná k nim Boží Duch skrze hnidopišského slovíčkaře Jakuba opravdu promluvil. A Jakub cítí úspěch, tak použije tuto událost jako příklad do rozepsaného dopisu pro celou církev. A tím se dostáváme k nám… 

Aplikace

Dá-li Bůh. Bude-li Bůh chtít. Dá-li Pán. Jsou věty, které se vytratily z mluvy mnoha křesťanů. Jazyk je totiž zrádný, při opakování ztrácí ostrost a význam. Vrací se nám do úst ve stáří. Starý člověk nemá jistotu, jak dlouho tu bude. Horizont smrti se přiblížil natolik, že zaplnil téměř celé zorné pole, je nepřehlédnutelný. Skrze zážitek stáří jej Bůh naučil mluvit a myslet a plánovat pokorněji. Ale co my, mladší, můžeme se to naučit? Určitě, Jakub píše právě nám, kteří to ještě neumíme. Světový globální zážitek nás mění, mění naši řeč i naše myšlení. A možná tak i naše srdce naučí pokoře.

Byli jsme podobní starozákonnímu králi Nebukadnesarovi, který se rozhlížel po svém panství, kochal se sám sebou a svým výtvorem. Jeho pyšné srdce se projevilo v pyšném myšlení a to vyšlo najevo ve chvástavé řeči „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“  Jak jsme to dělali? Z naší řeči byla slyšet pýcha, spoléhání se na vybudovanou společnost. Řekl jsem si, půjdu nakupovat do Kauflandu a věřil, že tam Kaufland ještě za týden bude a bude mít slevy. Pojedu na dovolenou a věřil, že mě tam letadlo doveze, pustí přes hranice, nalejí dobré pití a nikdo mě nebude obtěžovat. Přišlo nám to normální, běžné. A teď se ohlížíme a vidíme, jak ze všeho toho na nás hledí pýcha. Na Nebukadnesara padla krize, Byl vyhnán pryč od lidí, pojídal rostliny jako dobytek, jeho tělo bylo skrápěno nebeskou rosou, až mu narostly vlasy jako peří orlům a nehty jako drápy ptákům. Potom pozvedl zrak vzhůru, za horizont vlastní existence, vlastního ega, smrtelnosti tam do míst náležících Bohu a rozum se mu vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení.  Dostal zpět to, co měl a tentokrát si toho vážil, protože věděl, co to znamená.  Bůh zážitkem duševní krize změnil jeho myšlení a mluvení. Žil a mluvil s vědomím horizontu smrti a Boha, nejen vlastního ega. Pokorná řeč proměněného člověka. 

Výzva

Lidé při pohledu na horizont vlastního konce i konce lidí reagují různě. Jeden začne zběsile budovat pomníky sám sobě v budovách, knihách, dětech. Druhý život promarní v zábavě: Vždyť co, po nás potopa, užívej si. Třetí bude dělat vše proto, aby vytvořil iluzi věčného mládí. Ti všichni raději k horizontu nehledí. Ale my křesťané ne. Vždyť onen horizont, to místo, kde se nebe dotýká země, není jen děsivou černou dírou polykající život, ale krásnou září našeho Pána. Dovedeme radostně užívat života a smysluplně pracovat, sloužit druhým, dokonce plánovat. 

A tak plánujte, mějte vize, sněte, usilujte, dávejte si cíle, i za ztížených podmínek, proč ne. Otevírejte se budoucnosti v radostné službě Bohu a druhým. Homo consilius nebyl problém sám o sobě. Problém byla pýcha a té jsme si všimli v lidské řeči. Ať je z vaší řečí patrný horizont vaší smrtelnosti, horizont Boha. Mluvte tak, jako byste opravdu věřili, že Bůh je Bůh a vy ne. Nejde nám jen o prázdná slova Dá-li Bůh. Toto je možné jen, když naše pyšné srdce, my homo superbus spolu s Nebukadnesarem a Jakubem pohlédneme v našich plánech až k horizontu, k velikému Bohu, k našemu Pánu. Potom budou z našich úst vycházet pokorná slova Dá-li Bůh a jiná. A jestliže se takto změní naše řeč i kvůli nastálé situaci, možná se i celé nebe s námi bude radovat. A možná se nám vrátí to, co jsme předtím měli a čeho jsme si nevážili.