Vyprávíme si příběhy lidí, kteří se intenzivním způsobem setkali s Bohem. V Bibli jich máme dochovanou pestrou sbírku. Muži i ženy různého věku v různých dobách. Ti zbožní i ti pochybné existence. V určitou chvíli se jim intenzivně zjevil Bůh. A ten zážitek je změnil. Ale je nikdy nezměnil úplně celé. Příběhy čteny v kontextu se bytostně brání magické interpretaci. Nechtějí, abychom v nich viděli zázračný způsob proměny života od neštěstí k absolutnímu štěstí. Takové změny neexistují. Setkání s Bohem změnilo lidskou přítomnost, nakoplo je k něčemu, dalo jim výzvu do života, nasměrovalo je, ale v mnohém zůstali stejní. Jejich svědectví máme k dispozici ve formě příběhu, který se do nás může obtisknout. Příběhy druhých se stávají našimi vlastními. 

Hagar na poušti

Když Sára viděla, že se syn Egypťanky Hagary, kterého Abrahamovi porodila, Izákovi posmívá, řekla Abrahamovi: Vyžeň tuto otrokyni i jejího syna, neboť syn této otrokyně nebude dědicem spolu s mým synem Izákem! Abraham byl z toho velmi skleslý: byla to záležitost jeho syna. Bůh však Abrahamovi řekl: Nebuď skleslý kvůli chlapci a své otrokyni. Poslechni Sáru ve všem, co ti říká, protože v Izákovi bude povoláno tvé símě. Syna otrokyně také učiním národem, protože je tvým potomkem. Abraham vstal časně ráno, vzal chléb a měch vody a dal to Hagaře. Položil jí to na ramena a poslal ji s dítětem pryč. Odešla a bloudila v pustině Beer-šeby. Když voda v měchu došla, odložila dítě pod jedno křoví. Odešla a posadila se naproti opodál na dostřel luku, neboť si řekla: Nebudu se dívat na smrt toho dítěte. Tak seděla naproti, pozvedla hlas a plakala. Bůh uslyšel hlas chlapce. Boží anděl zavolal na Hagaru z nebes a řekl jí: Co je ti, Hagaro? Neboj se, protože Bůh slyšel hlas chlapce tam, kde je. Vstaň, zvedni chlapce a pevně ho drž za ruku, protože z něj učiním velký národ. Tu jí Bůh otevřel oči a uviděla studnu s vodou. Šla, naplnila měch vodou a dala chlapci napít. Bůh byl s chlapcem, když vyrůstal. Usadil se v pustině a stal se velkým lukostřelcem. Bydlel v Páranské pustině a matka mu vybrala ženu z egyptské země. 

Genesis 21:9-21

Příběh, který vám budu vyprávět jsem doplnil obrazy. Jejich autorem je současný malíř Richard McBee, který se ve své tvorbě specializuje na biblické, hlavně starozákonní příběhy. Budu vám navíc vyprávět příběh z pohledu anděla. 

Dramatická scéna

Potkávám ženu, která dospěla na konec svých sil. Je mladá, krásná, mohla by žít ještě mnoho let, ale dospěla do hořkého konce. Vidím ji zhroucenou a plačící v pustině. Slzy jí stékají po tvářích, zarudlý obličej je zkřiven bolestí, má popraskané rty, loupe se jí kůže. Přiblížím se k ní, cítím hloubku její bolesti. Z vrásčité tváře vyčítám, že její život byl sérií tragédií a neúspěchů. Chci jí pomoci, ale nemohu se jí dotknout, jsem jen pozorovatelem. Zkouším na ni mluvit, ale nereaguje. Můj hlas k ní nepronikne. Stojím a bezmocně pozoruji. Najednou z dálky uslyším zasténání. Rozhlédnu se po okolí a uvidím sto metrů vzdálený keř a pod ním drobnou postavu. Přesunu se k ní. Je to chlapec na prahu dospívání. Vypadá vyčerpaně, má propadlé tváře a zavřené oči. Jen občas pootevře ústa a zasténá. Patří ti dva k sobě? Očividně ano, mají podobné rysy v obličeji. Proč tedy nejsou spolu? Jak se sem vůbec dostali?

Životní cesta

Děj mě zavede třicet let dozadu. Budu přihlížet k několika zásadním momentům ze života této ženy (jako anděl si to mohu dovolit). Vidím řeku Nil, palmy, rákosí a po cestičce běží malá holčička. Má na sobě bílé šatičky. Dlouhé černé vlasy spletené do copu. Hraje si s dětmi na břehu řeky. Je veselá a plná života. STŘIH. Dívka je starší a vidím ji ve skupině pracujících žen. Ve tváři má něco tvrdého. Oči hledí do prázdna. Celá je zatnutá a ramena má ohnutá. Vypadá podobně jako ostatní ženy. Nosí vodu. Hněte těsto. Udržuje oheň. Automaticky, bez radosti, jako stroj. STŘIH. Vidím dospělou ženu ve skupině otroků a otrokyň. Všichni stojí téměř nazí v řadě ve velké síni egyptského paláce. Obchází je důstojně oblečený muž ověšený zlatými šperky. Ukazuje prstem na vybrané otroky, osloví je jménem a oni vystoupí z řady. Je to faraonův správce, který vybírá otroky, kteří budou předáni jako dar vzácnému hostu. Zastaví se, ukáže na mladou ženu a řekne Hagar. Hagar udělá krok vpřed, sehne se, posbírá si pár kusů oblečení, zakryje se a je odvedena pryč.

STŘIH. Hagar spolu s dalšími otroky, předměty a zvířaty opouští faraonův dvůr. Za zády nechávají luxusní paláce a přichází do zaprášených beduínských stanů. Hagar stojí tváří v tvář větrem ošlehanému starci s pronikavýma očima. Abrahám. Chvíli si ji prohlíží, podívá se ji na zuby, zatahá za vlasy, pohlédne jí do očí a nakonec přiřadí pro práci v ženském stanu. Nechápe, kam se to dostala. Všichni jí přijdou zarostlí, smradlaví a odporní. Nerozumí jedinému slovu, které ti kočovníci říkají. Nedokáže ani odlišit jedno slovo od druhého. Jen se snaží z gest porozumět tomu, co má dělat. Pomalu si zvyká na rytmus života ve službách pána Abrahama. STŘIH. Ozbrojení Egypťané přivedou do tábora překrásnou statnou ženu. Ta obejme pána Abrahama a rozpláče se. Stráže zavelí, že se všichni musí bez otálení sbalit a zmizet. Abraham zakřičí příkazy otrokům. V táboře začne shon. Uprostřed chvatného balení se poprvé potkají Hagar s paní Sárou. Hagar vycítí, že toto je paní, kterou je potřeba poslouchat. Abrahámova manželka. Pokorně skloní hlavu a Sára ji přikáže, ať jde zabalit kuchyňské nádobí. 

STŘIH. Paní Sára, si Hagar zavolá a svěří ji úkol. Půjdeš k mému muži, budeš s ním spát a dítě, které se ti narodí, bude moje. Hagar slyšela o těchto zvycích. Nic z toho, co měla, nepatřilo jí samotné, dokonce ani její tělo. Byla součástí rodiny, kmene. Potřebovali dítě, a tak poslechla. Pravidelně chodila za svým starým pánem do stanu, dokud její tělo nezačalo vykazovat známky změny. Myslela si, že nastane nejkrásnější období jejího života. Radovala se z těhotenství. První věc, která se jí v životě podařila. Pod srdcem bije nový život. STŘIH. Všechno se hroutí. Sára dává Hagaře příkazy, ale Hagar jí odsekává. Hagar je drzá a Sára arogantní. Atmosféra ve stanech zhoustla konfliktem. Ponižování, manipulace, šikana. Sára se těhotné Hagar vysmívá, dává ji těžké úkoly a pak se směje, když jí to nejde. Hagar to nemůže vydržet a utíká pryč. Bezhlavě, bez zásob vybíhá z tábora. Nemá žádný směr, plán ani jasný cíl. Musí prostě utéci. Po několika hodinách chůze jí dochází, jakou chybu udělala. Zabloudila, zmateně se rozhlíží a neví, kam jít. Těhotná žena uprostřed pouště. Tehdy se jí poprvé v životě zjevuje anděl, říká jí, ať se vrátí a pokorně podřídí paní Sáře. Také jí dodá naději a slíbí, že z chlapce bude velký národ. STŘIH. Hagar je zpět v táboře, má sklopený zrak a pokorně, mlčky, útrpně snáší ponižování, a to, jak se po ní Sára vozí. Pod zavřenými víčky jí ale stále cuká tvrdost, odpor a nenávist k paní Sáře. STŘIH. Hagar rodí chlapce. Sára přihlíží, ale potom mlčky odchází. Tohle dítě nikdy nepřijme. Řekla sice, že bude její, ale nebude. 

STŘIH. Z chlapce je vulgární, zlobivý nezvladatelný puberťák. Posmívá se mladšímu bráškovi. Rvou se. Rodinná krize vrcholí. STŘIH. Noční scéna. Sára naléhá na Abrahama, aby se Hagary a jejího zlého syna zbavil. STŘIH. Je brzo ráno. Abraham vloží Hagaře na záda zásoby vody a jídla a posílá oba do pouště. Nikdo se s nimi neloučí. Všichni ještě spí, zatímco ona odchází. STŘIH. Hagar jde pouští, zlobí se na Sáru a Abrahama a na celý svět. Vyčítá si, že byla příliš hubatá, sprostá a nepoddajná, že nedokázala využít druhé šance, kterou od Boha měla, že se nezměnila, zlobí se na syna, že se posmíval Izákovi. Je naprosto frustrovaná. Celý život se snažila a stejně to bylo smrtelně málo. STŘIH Dochází jídlo. Dochází voda. STŘIH Odkládá syna pod jediný stín v okolí a opouští ho. 

Když tu teď vidím ležet Hagar na poušti, cítím ohromnou lítost. Tragický život. Zlobím se na Abrahama, že podlehl své ženě. Zlobím se na Sáru a její zákeřnost, svéhlavost a tvrdost. Pláču nad světem, kde umírají děti. Ti dva tu leží, daleko od sebe, mají v sobě tolik potenciálu a teď tu umřou žízní. Chci zakrýt slunce a přinést vodu. Hagar otevírá ústa. Nakloním se k ní, ať mi neunikne nic z toho, co chce říct. Slyším větu: ať nevidím smrt toho dítěte. Je to prosba, modlitba nebo obhajuje své rozhodnutí opustit syna? Nevíme, hebrejský text může být přeložen různě. 

Jak mohu zasáhnout?

Stojím nad ní a nevím si rady. Začala mluvit. Ale ke komu? Rozhlížím se okolo. Nikde nikdo. Nikdo ji neslyší. Jen já. Ale já jsem v jiné dimenzi a nemohu k ní proniknout. Náhle v sobě uslyším hlas Boží. „Chci, abys byl mým poslem. Dám ti příležitost se jí ukázat a promluvit k ní. Co bys jí řekl? Máš k dispozici jen slova. Můžeš říct pár vět. Pak zase zmizíš.“ Skvělé. Mám radost. Můžu zasáhnout, jen přemýšlím jak. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc jsem z toho zmaten. Dochází mi, že slova jsou velmi omezená. Jak chcete slovy něco ovlivnit, když před vámi na poušti leží vyčerpaná žíznivá žena. Co jí chcete říct? Chtěl bych změnit celou situaci. Zakrýt slunce, připravit stín. Ona potřebuje pomoc prakticky a ne slovy. Slova nestačí. Ale dobře, smířím se s tím, že mohu jenom mluvit. Je to lepší, než zůstat skryt za oponou. Chvíli se rozmýšlím a pak začnu mluvit. Nemám to všechno připravené dopředu, nevím, kam mě má řeč zavede. Ale vím, kde začít a pak se uvidí. 

Co je ti, Hagaro? – Začnu otázkou. Možná neodpoví, ale to nevadí. Oslovím ji a vyjádřím svůj zájem. Abrahamovi, Sáře a ostatním v táboře byla ukradená, nezajímá je její osud, vyhnali ji. Ano, uznávám, že Abrahamovi jí bylo líto a nechtěl to udělat, ale nakonec to udělal.  Vyjádření zájmu už samo o sobě bude pro Hagar něco jiného a nového. Kdo se jí kdy ptal na názor, na to, jak jí je a co se v ní děje. A přitom je čistý zájem projevem lásky. A tak se ptám. Co je ti Hagaro? Hagar otevírá oči. Otázkou jsem jí zaujal. Vidí zájem. Neodpoví slovy, ale ve tváři vidím strach. Už komunikujeme, navážu a řeknu druhou věc.  

Neboj se... zareaguji na její emoci. Nepotřebuji slova pro to, abych poznal, co se v ní právě teď oehrává. Stačí vidět obočí, oči, tvář a napětí v mimických svalech. Vidím ve tváři strach. Nevím přesně, čeho se bojí. Možná o svůj život a o život chlapce. Nemá budoucnost, čelí smrti a konci. Bojí se. Reaguji na ni, na její strach, aby viděla, že si ho všímám. Že mě zaujala její tvář. Není mi to jedno. 

... protože Bůh slyšel hlas chlapce tam, kde je. – Chci ji dál říct něco pravdivého. Něco, o co se může opřít. Slovo neboj se totiž nemohu nechat jen tak viset v prázdnu. Musím ho něčím podepřít. Proč by se neměla bát? Bůh mi ukázal, že situaci pozorně sleduje. Má zájem. Ví, co se děje. Slyší hlas chlapce i matky. Zasahuje do děje skrze mě právě teď.  Teď to, jak tu jsme, je Boží odpověď na vaši modlitbu. Důraz na přítomnou pravdu a zakotvení v realitě je něco, co by právě teď mohlo strach zmírnit. A tak se s ní podělím o to, co je přítomnou pravdou. 

Vstaň, zvedni chlapce a pevně ho drž za ruku... Dochází mi čas, chtěl bych jí říct, ať udělá něco konkrétního. Ať něco změní. Chci ji ukázat směr, co by se teď dalo. Zároveň vidím, že tu je vyčerpaná a bezmocná. Má velmi omezené možnosti toho, co teď může udělat. Rozhlédnu se po scéně. Co by se dalo změnit. Je mi líto chlapce, proč jen je od něj máma tak daleko. Pokud bych mohl na situaci změnit jednu nejmenší možnou věc, aby se scéna zlepšila, tak bych chtěl, aby máma přišla k němu a aby byli spolu. Jsou to jen desítky metrů. To by mohla zvládnout. Nejmenší možné změny jsou realistické a jsou prvním krůčkem k větší změně. Dají se udělat teď v přítomnosti. Respektují limity. Nevím, co bude dál, jsem jen anděl. Ale tohle by situaci mohlo trochu zlepšit. A tak jí dám jednoduchou, splnitelnou výzvu. 

... protože z něj učiním velký národ. Přemýšlím chvíli, kde má vzít sílu k tomu, aby za ním šla. Přece jen potřebuje nejen směr (co má dělat), ale také nějaké palivo. Palivem pro lidské konání je naděje. Bez naděje nevstanu ráno z postele. Musím mít naději, že můj pohyb, moje práce, cokoliv, co dělám, má nějaký smysl. A tak ji chci dodat naději. Vzpomínám si na slib, který jí vyřídil předchozí posel. To by jí mohlo dodat naději a sílu k tomu aby se zvedla a přišla k chlapci. Nevím, jak to bude, co se stane, ale tohle není konečná. ... vaše budoucnost je otevřená. Bude z něj velký národ. 

Slyšela mě. Pomalu se zvedá a rozhlíží se. Trefil jsem se. Najednou vidím, jak se pohledem zaměří na něco za mými zády. Oči se jí rozšíří a v obličeji se objeví úsměv a odhodlání. Ohlédnu se a za sebou vidím studnu. Cože, co tam dělá studna? Bůh má ale smysl pro humor. To jsem ani já anděl nečekal. Zase jsi mě překvapil, Bože. Hagar nahmatá prázdný, vysušený měch na vodu, zvedá se a jde nabrat vodu. Napije se sama. Opláchne si obličej. Potom znovu naplní měch. Přetéká čistou vodou, všude na zem z něj crčí voda. Je jí tam tolik. Posilněná Hagar jde ke svému synu. Bere ho do náruče, kolíbá ho a nechává pít z měchu. Dívám se na tento výjev a mám radost. Svět uprostřed své divokosti, zvrácenosti, hříšnosti a krutosti umí vykreslit i nádhernou scénu. Poušť se mění v oázu. Vzdálenost mezi lidmi je překlenuta. Odehrává se tu něco krásného. Vím, že už mě nevidí, zase jsem zmizel, ale stálo to za to. Budou žít. Otevřela se jim budoucnost. Vrátí se do Egypta. Z chlapce bude lučištník, mocný muž a časem otec, a z Hagary babička. Povstanou z nich všechny arabské kmeny, tolik lidí dnes žije kvůli nim. Stačilo tak málo. Zájem, pravda, nejmenší možný úkol a naděje. Všechno ostatní už šlo samo. 

Odraz příběhu dnes 

Hagar se intenzivně potkala s Bohem – ve chvíli zoufalství skrze prostředníka na sobě pocítila Boží zájem, ze setkání nabrala naději, rozhodla se udělat nejmenší možnou změnu a otevřely se jí oči a viděla zdroj vody, o kterém dosud neměla tušení. A my jsme byli vtaženi do příběhu. V její kůži jsme měli šanci zažít to stejné. Jako by nám nechala cestu z drobečků, kterou můžeme následovat. Příběh nás zachytí v našich slepých uličkách, na naší poušti a v našem zoufalství. Kdy si nevíme rady, nevidíme budoucnost. Jsou způsobeny jak hříchem a nezralostí druhých, tak tou naší. Zlobíme se na druhé i na sebe, ale končíme v beznaději. Student, který si neví rady se školou. Mladá žena, která má vztahové trable. Ten, kdo se trápí v závislostech. Ti, kteří prožívají finanční nejistotu, jsou zoufalí ze svých dětí atd. 

Proti samotě, do které nás zoufalství uvrhuje, Bůh dnes postavil setkání. V místě zoufalství dochází k rozhovoru. Setkání dodá naději, ukáže směr a zázračně dodá sílu. 

• ZÁJEM – Je tu někdo, kdo má zájem, kdo se ptá. Bůh přichází se zájmem. Ptá se, co ti je a sleduje emoce. Co je ti, Petře, co je ti, Jani, co je ti, Martine? Vyjádří zájem. Všímá si strachu, možná hněvu, úzkosti, zklamání… čehokoliv, co se nám v odpovědi na jeho zájem zračí ve tváři. Nic nevyčítá, nepřidává tíži viny, ale vyjádří pravdu. Bůh ví, vidí, slyší tvé modlitby. Posílá mě sem teď. 
• SMĚR – NEJMENŠÍ MOŽNÁ ZMĚNA – Ze zájmu vychází otázka, co nejmenšího můžeš právě teď udělat, aby se situace změnila. Už se něco změnilo. Někdo má zájem. Už to je jiné, ale jedna věc, kterou můžeš udělat ty. Ne změnit celou scénu. Ale jeden pohyb, vezmi někoho za ruku. Odlož sklenku. Nadechni se zhluboka. Někdy jsme zahlceni celým balíkem problémů – ve vztahu, nevím, za jaký konec to vzít, fyzicky jsem rozpadlý, kde začít. 
• NADĚJE – osobní setkání, které dodá naději. Povzbudí, že tvá budoucnost je díky Bohu vždy otevřená. Anděl se opřel o slova předchozího anděla. My se opíráme o mnohá další slova Bible. 
• ZDROJ – Vidí zdroj vody. Vidět totiž není jen tak. Naše vidění je do velké míry určováno naší myslí, hodnotami a emocemi. Nevidíme svět jako takový, vidíme to, co potřebujeme. Člověk bez naděje nevidí řešení. I kdyby to řešení bylo přímo před ním, neuvidí ho. Naděje předchází vidění. Otevření vnitřních očí předchází otevření těch fyzických. Proto Bůh nejdříve dodává naději a potom otevírá oči a my až žasneme nad řešeními, která jsme předtím neviděli. 

Ze zoufalství se natahuji k druhému. Bez blízkého setkání není naděje. Bez naděje nevidím směr ani zdroj, který mi je k dispozici. Setkání se je postaveno na zájmu 

Závěr

O mnoho let později se na podobném místě za podobných okolností setkává Ježíš a zoufalá žena. Jde sama ke studni s vodou v největším vedru, aby se vyhnula ostatním lidem. Je odvržená a vyčleněná, s pohnutým osudem. Kdo ví, čím vším si s muži ve svém životě prošla. Opakuje stále stejné chyby, je zacyklená. Dochází k setkání u studny. Tam se v Ježíši setká se zájmem, s pravdou i nejmenším možným úkolem, který změní její přítomnost. I ona objeví zdroj, pramen života, který začne tryskat v jejím vlastním nitru. 

„Každý, kdo pije z této vody, bude opět žíznit. Kdo by se však napil z vody, kterou mu dám já, nebude nikdy žíznit, ale voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu.“

I my jsme se dnes v příbězích potkali s Ježíšem Kristem, Bohem na zemi a i krátké setkání s ním má velikou intenzitu a hloubku. Projevuje zájem, ptá se tak jako nikdo předtím, vstupuje do vztahu, tam, kde zrovna jsme, dodává naději, ukazuje na nejmenší možnou změnu, otevírá budoucnost. Vzkříšením nám otevřel budoucnost až za hranu smrti. Tak se stáváme jeden druhému Kristem, andělem, poslem. A právě teď vytváříme v šílených podmínkách pustiny světa krásnou scénu.