Vyprávíme si příběhy o lidech, kteří se intenzivním způsobem setkali s Bohem. Začali jsme u Bileáma. Intenzivní zážitek s mluvící oslicí a andělem smrti jeho, a nás v jeho kůži, proměnil pro situace, kdy se budeme rozhodovat, jestli z úst vypustíme slova žehnající nebo proklínající. Doufám, že semínko otázky, kterou text pokládá, zakořenilo. Teď otázku zopakuji, a tím trochu zavlažím: Budeš se bát víc Boha a žehnat, nebo víc lidí a proklínat? Respektive řečeno perspektivou Nového zákona: budeš víc oddán Kristu a žehnat, protože ti odpustil tvé proklínání, nebo se budeš bát lidí a proklínat? Dnes se přesuneme od Bileáma o pár staletí blíž k nám. Necháme si povyprávět o Eliášově setkání s Bohem. Začnu ale z jiné stránky. 

Samota

Jedním z velkých témat současnosti je samota. Je spousta důvodů, proč se člověk může cítit osamělý. Od rozpadlé společnosti, přes problémy s neodpuštěním, nedostatek sociálních dovedností a nízké sebevědomí, až po stáří a přirozený úbytek vztahové kapacity. Dnes si na příběhu Eliáše ukážeme jeden skrytý důvod k samotě. Možná se nám nebude líbit, protože člověku, který si spolu s Eliášem stěžuje na samotu, nastaví šokující zrcadlo. Odhalí, že si za samotu může v lecčems sám. Což není odpověď, kterou chci slyšet, když si chci postěžovat. Zároveň je v tom i naděje. Pokud za něco mohu sám, mám také jistou možnost to změnit. Mám na to vliv. Mohu ze své samoty vyjít a vztáhnout se k druhému. Ale to už předbíhám. Pojďme pěkně od začátku. 

Sólista Eliáš

Eliáš žil za vlády krále Achaba. Ten pod vlivem manželky podpořil odklon srdce národa od Hospodina k Baalovi. Změnilo se oficiální národní náboženství. Nálada ve společnosti se změnila. Ti, kdo uctívali Hospodina tradičním způsobem, byli pronásledováni a ostatní jim znepříjemňovali život. Všude se pohybovali Baalovi kněží, dělali oběti a obřady a o Hospodinu nepadlo ani slovo. Kult uctívání Hospodina se zdál starý a překonaný. Tehdy se po izraelské zemi potulovala excentrická osoba v charakteristickém chlupatém kožešinovém plášti (2 Kr. 1:8). Všichni ho kvůli němu na první pohled poznali. Byl to Eliáš – Hospodinův prorok. Pozůstatek minulých dob, jakási oživlá fosilie z dob pradědečků. Ne že by byl tak starý, jen měl zastaralé myšlení. Zároveň byl tak charismatickou osobností, že si na něj lidé netroufli. Dokonce i sám král z něj měl respekt. No, když kvůli vašim modlitbám roky neprší, a pak na vaši přímluvu pršet začne, tak vás ostatní budou brát vážně, i když s vámi nebudou souhlasit. Eliášovo slovo mělo takovou váhu, že když k sobě svolal národ, tak za ním vylezl na horu Karmel. Tam ve slavné soutěži před očima tisíců diváků spolu s Hospodinem trumfnul Baalovy proroky a pomohl lidem v částečném návratu k Hospodinu. Navíc zasadil kanaánskému náboženství tvrdou ránu tím, že stovky proroků povraždil. To vše zvládl sám, tedy s Boží pomocí, ale bez parťáka, manželky, přítele, žáka nebo skupiny následovníků. Až na občasnou zmínku o chlapci-služebníkovi je sám. Jako hráč v ragby bez spoluhráčů prokličkuje, prorazí si cestu mezi desítkami protihráčů a skóruje. Slavná sólo akce. Situace na Karmelu rozpálí královnu do běla a Eliášovi jde teď opravdu o život. Utíká na poušť a tam se naprosto vyčerpán zhroutí. Zase je sám, nikoho nemá. Pomalu se uklidní a zastaví. V jeho nitru se rozlije prázdnota. Únava, vyčerpání, samota. Leží bez pohnutí na zemi a spí. Jeden den, druhý, třetí. Nemůže se přemluvit, aby vstal. Smrt se jeví jako dobré řešení. Konečně by byl klid. Jediné, co zvládne, je sníst pokrm od anděla. Tak dlouho horlil a zářivě hořel, až vyhořel. Když se vzpamatuje, vydá se sám na pěší túru na jih Sinajského poloostrova. Společným jmenovatelem příběhu je samota. A jak to bylo dál? 

1. Královská 19:8-18

Intenzivní setkání

Scéna se odehrává v horské jeskyni, kam se v noci Eliáš schová před chladem a nepřízní počasí. Vyruší ho až Boží hlas. Co tu chceš, Eliáši? Po čtyřiceti dnech má možnost s někým hovořit. Někdo se o něj zajímá. Pokládá otevřenou otázku, na kterou se dá odpovědět mnoha způsoby. Eliáš se ujistí, že mu ještě fungují hlasivky, odkašle si, polkne a spustí:

Velmi jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře a tvé proroky zabili mečem. Zůstal jsem já sám a také mně usilují o život, aby mi jej vzali. 1 Královská 19:10

Eliášova slova jsou cítit frustrací, únavou, zklamáním a samotou. Sám hořel pro Boha, ale lidi se nepřidali. Nepodařilo se mu je zapálit.  Zůstal sám a ostatní ho pronásledují. Prožívá samotu mezi lidmi, ale v jistém smyslu prožívá i samotu od Boha. V jeho představě on sám bojoval Boží zápasy a jako by Bůh sám ho nepodpořil. Na Karmelu, to jo, ale jinak moc ne. Je to přece tvůj oltář, tví proroci, tvá smlouva, tak se snaž. Stěžuje si a není se co divit.  

Jaká je Boží odpověď na Eliášovo prohlášení vyhoření, samoty a skryté výčitky? Bůh promluví, ale neodpoví, nevysvětlí, nepolituje ho, ani neopraví. Jen Eliáše připraví na setkání. Setkáš se se mnou. Teď už celé Eliášovo tělo bude vnímat Boha, ne jen jeho mysl. A tak se Eliáš v jeskyni napřímí a čeká, co bude. Bůh přichází, ale před ním jdou tři vlny živlů. Pojďme si představit, jaké to asi bylo. Nejprve vítr. Slyšíte hvízdání, vítr vám pročísne vlasy, cítíte ho v obličeji. Pak se ozve hukot a do jeskyně se valí silnější poryv, tentokrát i s prachem a drobnými lístky. Zavřete oči a skloníte hlavu, plášť se vám nadýmá. A uslyšíte burácení, vítr ještě silnější. Ustoupíte, tlačeni větrem, až dozadu do jeskyně, tam se skrčíte. Vítr se točí v jeskyni ve velkém víru. Vy si jen držíte plášť a krčíte se v koutku. Jaké to musí být venku, to si ani nedovedete představit. Pak se k větru přidá zemětřesení. Nejprve se zlehka, jakoby na zkoušku, zachvěje zem a pak se začne třást celá. Podlaha puká, kameny se valí. Padají kolem vás. Vy křičíte, ale váš řev zaniká v burácení větru a zemětřesení. A pak se vše ještě umocní. Venku udeří blesk a zapálí uschlé keře a trávu venku před jeskyní. Všechno před jeskyní rázem vzplane, vítr to rozfouká. Kouř vám leze do očí a žár vám spálil ruce, vousy a obočí. Ještě chvíli vše burácí a pak je najednou klid. Vítr se ztiší, země zklidní, oheň pohasne. Nastane hluboké ticho. Klid a pokoj. Přicházíte k sobě. Dochází vám, že vám krvácí noha, máte sežehnutou kůži a stále vám hučí v uších. A vám postupně dojde, že tady a teď v tom intenzivním tichu tepe Boží srdce, tady je Bůh. Bouře, oheň, zemětřesení byly jen poslové jeho příchodu, vnější slupka, ale Bůh v tom sám nebyl. Nebo alespoň ne víc, než kdekoliv jinde. Teď a tady v oku bouře je. Promluví tichý a jemný hlas. Skoro ani není slyšet po tom všem burácení. Ale vy víte, že k vám mluví a položí vám stejnou otázku. Co tu chceš? 

Velmi jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře a tvé proroky zabili mečem. Zůstal jsem já sám, a také mně usilují o život, aby mi jej vzali. 

Eliáš po skončení zážitku odpovídá Bohu stejně jako předtím. To je divné. Neměl by odpovídat jinak? Představte si, že by vám učitel položil otázku. Vy na ni odpovíte a on neřekne ani ano, ani ne, jen vám ukáže prstem na stránku v učebnici, ať si to znovu přečtete. Vy si to přečtete a on se vás zeptá na stejnou otázku. Znamená to, že chce slyšet jinou odpověď. Měli jste se něco dozvědět. Pokud mu dáte stejnou odpověď, je to projev jisté tvrdohlavosti a nepoučitelnosti. U Eliáše bych však jeho stejnou odpověď nazval myšlenkovou setrvačností. Odpovídá tak, jak si zvykl, i když už jsou věci jinak. Eliášovo tělo zažilo změnu, ale rozumem, a tudíž slovy ještě neví, co přesně to znamená.

Řeč živlů a ticha

Co mu Bůh v zážitku ukázal? Vítr, zemětřesení i oheň jsou projevy Božího soudu, jsou zničující a devastující tváří Boha. Tvář Boha, kterou chtěl dát zažít druhým. Boha, který konečně všechno smete. Boha pomsty. A Bůh mu dal zažít zlomek divoké přírody. Ještě ho chránil jeskyní, aby ho úplně nezničil. A ukázal mu, že to není on. V tom on není. Je tichým, jemným šepotem, nacházíš ho v klidu po bouři. Eliášovo tělo je v šoku, a tak ještě nemůže pochopit, co se stalo. Proto mu Bůh dá velmi zajímavý úkol. Řekne mu, ať se vrátí a pomaže dva krále a jednoho proroka. Všichni se mají stát nástrojem Božího soudu a pomsty. Pak dá ještě Eliášovi poslední informaci. Ta souvisí s Eliášovými počty. Zachovám sedm tisíc, těch, kteří neuctívali Baala. S čím Eliáš odchází? Tři věci od Boha zažil 1) Ohromnou destruktivní sílu přírody, která jeho samotného málem smetla, ale ve které Bůh nebyl. A potom tichý, jemný hlas, který Bohu patřil. 2) Příkaz k tomu, aby zmocnil tři muže za nástroje Božího soudu. 3) Nenápadnou zmínku, že když Bůh počítá své věrné v národě, nedojde k počtu jedna, ale sedm tisíc. 

Částečná proměna

Eliáš odchází, sestupuje z hory a vydává se zpět mezi lidi. Změnil se? Naučil se něco? Jak uvidíme v každém příběhu, částečně ano, ale ne úplně. To je realita. Bible není magická kniha. Žádné setkání s Bohem nezmění člověka v dokonalou, bezproblémovou a šťastnou bytost. Přesto má smysl, právě v té jedné věci, ve které se změnit podaří. Co uvidíme, kdybychom četli příběh dál? 

Eliáš se změnil. Rozhodl se počítat druhé a nestát se nástrojem Božího soudu. Bůh mu dal za úkol pomazat tři muže, dva krále a jednoho proroka. S tím, že se všichni tři mají stát zintenzivňujícím se nástrojem Božího soudu. Ne nepodobným třem živelným vlnám předcházejícím Boží ticho. Jako by dal Bůh Eliášovi do ruky sirky, ukázal vysušený les a řekl: běž ho zapálit. Můžeš spustit politický požár a vyhladit naše nepřátele. A Eliáš to neudělá. Po cestě do civilizace si pohrává se sirkami, ale nepoužije je. Neposlechne zadání. Nevypustí do politického světa svým pomazáním nástroje soudu. Tato svatá neposlušnost ukázala, že jeho srdce změklo a nechtělo se mstít. Zažil katastrofu na vlastní kůži. Bůh mu dá klíče k odemknutí katastrofy mezi lidmi a on to neudělá. V ohni, zemětřesní, větru Boha nenašel. Našel ho v tichu, šeptajícího tichými slovy. Přijal také Boží počty. Došlo mu, že není, respektive nemusí být sám. Pomaže proto svého nástupce Elíšu. Bude mít žáka, nebude už sám. Bude vědět, že z Božího pohledu je jich v národě věrných mnohem víc. Jen musel změnit kritéria, podle kterých posuzuje věrnost Bohu. Už nepočítá jen sebe, zapáleného bojovníka za Boží věc, ale i stovky proroků schovávajících se v jeskyni, a dokonce i zemědělce, který si oře své pole, a nábožensko-politické půtky, které jsou pro Eliáše zásadní, jdou mimo něj.  Mimochodem i na pomazání obou králů nakonec dojde. Udělá to ale až Eliášův nástupce Elíša roky později. Eliáš odmítl spustit politický požár a oddálil katastrofu, protože v ohni Hospodina nenašel. Změnil se. 

Zároveň však zůstal člověkem ohně. Oheň mu ani takové setkání neodpáře. Může dobře vědět, že Bůh v ohni nebyl a stejně ho tam bude dál hledat a vlastně i nacházet. Ještě pár desítek vojáků zemře poté, co na ně Eliáš sešle oheň z nebe. Oheň pro něj bude tak typický, že ho místo smrti odvezou ohniví koně na ohnivém voze. Zkrátka jsou věci, které se nemění. Eliáš zůstane horlivě hořícím plamenem. 

Změna kritérií 

V Eliášově kůži jsme se dnes měli možnost setkat s Bohem, který mění i naši matematiku a vyvádí nás ze zbytečné samoty. Eliáš vstupuje před Boha s představou, že je sám. Nikdo neslouží Bohu tak horlivě jako on, nikdo není tak zapálený pro věc, nikdo není tak odvážný. Zůstal jsem jen já sám. Nepočítal ty, kteří se krčí v jeskyních, nebo pracují na poli. Nepočítal ty, kteří žili v undergroundu a od Achabova stolu tajně nosili jídlo těm, kdo se skrývali.  Ano, ze svého pohledu byl sám. Měl však velmi přísně nastavená kritéria hodnocení toho, kdo je na Boží straně a kdo ne. A tím kritériem byl on sám. Měl příliš přísně a pyšně nastavené výchozí parametry, a tak došel k výsledku jedna. Měl je nastavená podle sebe, podle toho, jak on sám se choval. Plamenný a bouřlivý Eliáš, který modlitbou zapaluje býky a mečem vraždí cizí kněze.  Boží matematika odhalila sedm tisíc. Měl jiná kritéria. Boží kritérium nespočívalo v horlivosti, veřejné angažovanosti a viditelných projevech, ale v tom, jestli se dotyčný sklonil před Baalem nebo ne. I Bůh tedy svá kritéria má, ne že by na ně zanevřel. Jen jsou univerzálnější. Nejsou tolik postavená na vnějších projevech a individuálních osobnostních odlišnostech. Vychází z postoje srdce. Eliáš vstupuje před Boha s představou hlasitého Boha a odhaluje se mu jemný hlas. 

Eliášova stížnost na to, že je sám, má svůj odraz v Novém zákoně v příběhu o Marii a Martě. Marta si také stěžuje u Ježíše na to, že je na všechno sama a dostane napomenutí. I Marta byla sama kvůli své představě o tom, jak by měly věci být, Ježíš ji nabízí jinou představu. Teď není důležité nosit na stůl, ale sedět a být spolu. Svou horlivou aktivitou se vylučuješ z komunity těch, kteří ví, co je důležité. Odsouzením druhého ses ty sama odsoudila k samotě. Podobně jako Eliáš se odsouzením druhých odsoudil k samotě. Podobně i my, každým odsouzením druhého odsuzujeme sami sebe k samotě. 

Aktivní, horliví lidé, kteří slouží Bohu, často podle svého měřítka hodnotí i ostatní. Je to i jedno z rizik vyhoření: Mám své představy, jak to má být, nejsem schopen se o to podělit s druhými, protože to neudělají tak dobře. 

Existuje jen jedno kritérium. Věříš, že byl Ježíš vzkříšen. Klaníš se vnitřně jemu a ne modlám, které chrlí tvé srdce jak na běžícím pásu. A možná to navenek bude vypadat jako horlivost a možná ne, možná budeš nenápadným tichým člověkem. Možná tě nikdo neuslyší se modlit nebo vykřikovat víru a možná jsi vypadl z matematiky ostatních věřících, ale i kdyby tě někdo nepočítal. Bůh ano. V Boží matematice jsi zahrnut. V jeho počtech zapsaných v knize života je více lidí, než si dovedeš představit, protože ať chceš nebo nechceš, kritéria tvých počtů jsou vždy odvozena od tebe a tvých představ a očekávání. S Božím hlasem se potkáš nejlépe v tichu. 

Ze života

Minule jsem vám vyprávěl příběh z tábora. Dnes přidám další. První prázdninový víkend jsem dělal svatbu. Vše jsem měl připravené, obřad proběhl i za mírného deštíku, bylo to krásné a povedené. Řekli si ano, dali si pusu a podepsali jsme papíry. Nakonec jsem na ně dal razítko. Hranaté razítko tak jako už asi třicetkrát. O pár dní později mi volá paní z matriky, že svatba neplatí, že to nemůže uznat. Polilo mě horko. Zeptal jsem se, co je špatně. A ona mi pověděla, že neplatí hranaté razítko, musí tam být kulaté. Byla hodně podrážděná a nepříjemná. Chvíli jsme se dohadovali, já ji vysvětloval, že žádné kulaté nemám a ona že ho musím mít. Jeden, jak druhý jsme pokládali argumenty ze svého pohledu. Ona mi říkala, že evangeličtí, hrusičtí i katoličtí faráři a farářky mají kulatá razítka. Já jsem už jsem byl naštvaný, a tak jsem s pohrdáním prohlásil, no ale to je trochu jiný typ církve. Chtěl jsem tím dát najevo, že jsou větší, a tudíž byrokratičtější, a tudíž mají určitě i kulatá razítka. Vyznělo to však jinak. Ona si všimla mé poznámky a ironicky pronesla, že jsme teda nějaká speciální církev. Styděl jsem se. Viděl jsem najednou sám sebe perspektivou paní úřednice jako pyšného exkluzivistu. Pro ni jsou naše rozdíly a půtky mimo její rozlišovací schopnost, všichni to jsou křesťané, ne. Věta z mé strany zněla trapně a nafoukaně. Byla projevem eliášovské matematiky. Jen tak mimochodem, už máme kulaté razítko. 

Závěr

Naše samota může být způsobena různými důvody. Možná se opravdu celý svět rozhodl, že s námi nechce mít nic společného. Ale dnešní setkání s Bohem nám k naší samotě dalo veliký otazník. Nejsem sám kvůli svým kritériím a svým představám a své zvrácené matematice? Kvůli své pýše? Odsoudil jsem odsuzováním druhých sám sebe k samotě tak jako Eliáš? Co kdybych rozšířil některé své parametry a najednou se mi otevře netušený prostor pro to být s druhými a počítat se mezi ně. Takto proměnil zážitek Eliáše a nás v Eliášově kůži.