Kázání bylo zpracováno jako článek pro magazín PROBOHA.CZ

Jak žít v době, kdy jen pár set kilometrů od nás probíhá válka? Jak najít sílu zůstat věrný svým povinnostem a zároveň se postarat o sebe, o rodinu, hroutící se kamarády i přítomné uprchlíky? Většina z nás si v kapse nosí okno do světa války. Vidíme autentická videa tanků, výbuchů a smrti. A to vše na stejném displeji, skrze který komunikujeme s přáteli, pracujeme a hledáme útěchu i zábavu. 

Válka je přítomná nejen za hranicemi naší země. Její přímý přenos je vzdálen jen dva nepatrné pohyby prstem. Jak si udržet dostatek bezpečí a stability, abych mohl zůstat užitečným pro své okolí? Jak přijmout zodpovědnost za to, co je příliš vzdálené na to, abych to změnil, a přitom natolik blízké, že to mění mě? Pokusím se na tyto otázky odpovědět aplikací jednoho biblického textu. 

První místo v Bibli, kam mě má pozornost po útoku na Ukrajinu zavedla, byl Žalm 91. Od té doby se k němu opakovaně vracím. Ten, kdo přebývá v úkrytu Nejvyššího, přečká noc ve stínu Všemohoucího. Autor začíná píseň tezí, kterou postupně rozvine a dá ji různými obrazy čtenářům zažít. Žalm nedisponuje jen silou informační, ale má významný formativní potenciál. Uvidíme, co způsobí v nás. Položil jsem textu otázku: Kde se nachází osoba, o které žalmista píše? Odpověď mě překvapila a stala se mi klíčem, který mi v danou chvíli pomohl otevřít významové dveře žalmu. Jistý člověk se nachází na dvou místech zároveň. Přebývá v bezpečném stinném úkrytu, který je nějakým způsobem spojený s Bohem. Zároveň je kontextem žalmu noc. V originále je použito slovo, které znamená přenocovat. Obojí platí zaráz. Dotyčná osoba je na obou místech. Bůh se pro něj stává bezpečným místem, přestože je ten stejný člověk obklopen potenciálně nebezpečnou nocí. Nezbytnou podmínkou a nadějí žalmu je, že bezpečné místo je blíže mému já než nebezpečná noc. 

Potenciální nebezpečí

Strávili jste někdy noc sami v lese pod širákem? Pokud ano, možná máte podobnou zkušenost jako já. Setmí se, dohořívá oheň a já si vlezu do spacáku. Tělo se začíná zklidňovat, blíží se spánek. Je to ale jiné usínání než doma. Mé uši jsou připraveny zachytit sebemenší okolní zvuky a mozek se je snaží přiléhavě interpretovat. Slyším praskání větviček a podivné šramocení. Jsou to kroky nebo náhodné jevy? Je to zvíře? Pokud ano, je mírumilovné nebo nebezpečné? Třeba to byl jen vítr, ale co když to byl pochybný člověk, nebo je to jen výplod mé fantazie? 

V lese usínám jinak než v ložnici. Jsem obklopen temnotou, která může skrývat celou řadu nebezpečí. V hlavě mi výří myšlenky. Schopnost usnout na takovém místě je projevem víry, že mi můj spacák zajistí dostatečné bezpečí. Několikrát za noc se ještě probudím. Ucho zaslechne podezřelý zvuk. Tělo zaplaví strach. Po chvíli úzkosti se zase propadám do křehkého spánku. Spánkový odborníci by pravděpodobně změřili, že můj spánek kvůli strachu nebyl tak kvalitní a hluboký jako jindy. 

Možná jste sami na sobě pozorovali, že první noc v cizím prostředí nespíte úplně dobře. Vaše tělo si nemůže dovolit hluboce usnout, protože je obklopeno potenciálně nebezpečným světem, který podvědomě neustále skenuje. Vypnout všechny hlídací systémy na dlouhou dobu je příliš riskantní. Ráno po probuzení se okolní les zdá naprosto nevinným. Sluneční paprsky prosvítají skrze listy stromů. Nechápu, jak jsem se mohl bát. Sbalím si věci do batohu, uklidím ohniště a vyrážím na cestu. Odnáším si sebou silnou zkušenost. Mohu být na dvou místech zároveň, v dostatečném bezpečí spacáku i v temnotě lesa. Navzdory důvěře je však hluboký spánek narušen okolní temnotou. 

Žalmista pokračuje a dále rozvíjí úvodní tezi. Stále má před očima člověka, který je na dvou místech najednou. V bezpečí i v temnotě. Tímto člověkem je nyní samotný čtenář. Možná proto, že v druhém verši spolu s autorem vyznal: Říkám o Hospodinu: Je mé útočiště, má tvrz, můj Bůh, v něho doufám. Vyznáním víry se čtenář stává příjemcem následujících slov. Autor žalmu mu ve verších 3-8 žehná bezpečím do nebezpečných situací. 

Jsi v bezpečí, přestože je na tebe nastražena past. Jsi přikryt ochrannými křídly, přestože kolem tebe poletuje zákeřná nemoc. Jsi schován za štítem, zatímco kolem létají ostré šípy. Smrt kosí nalevo i napravo, ale tobě se její ostří vyhne. Jsi obklopen zlými lidmi, a přitom jsi na místě, ze kterého máš výhled na spravedlivý proces s viníky a jejich trest. Ať už je temnota způsobena nemocí, lidským hříchem, pastí, zlým duchovním světem nebo smrtí, Bůh se staví jako hradba mezi tebe a temnotu a utváří bezpečné místo. 

Autor žalmu tak nenechá člověka zcela zaplavit úzkostí a strachem z temnoty, protože nad ním vyzná bezpečí. Zároveň se ale nesnaží vytvořit iluzi, že zlo neexistuje, a že se člověk nemá vůbec ničeho bát. Naopak, temnotu popíše velmi explicitně. Odhalí ji v její děsivé nahotě. Úkryt pod křídly, za štítem, v bunkru, v metru, ve sklepě nebo ve spacáku vytvoří dostatečné bezpečí, ale nedá se srovnat s klidem, který člověk zažívá v pohodlí domova. To znamená být na dvou místech najednou.

Od modlitby do služby 

Píseň ale nekončí u toho, že se člověk skryje v bezpečí u Boha, zůstane tam a nikdy už nevystrčí ani nos. Poslední část žalmu před tím, než promluví sám Bůh, zní následovně: ”neboť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách. Na rukou tě ponesou, aby tvá noha neklopýtla o kámen. Budeš šlapat po lvu i po zmiji, pošlapeš mladého lva i draka.” Motiv úkrytu se změní v motiv cesty. Motiv Božích stínících křídel se promění v andělskou eskortu. Motiv skrývání se změní v motiv vítězného boje. 

Proud žalmových obrazů nás zavedl za roh a otevřel nám pohled do nové krajiny bitevního pole. Odhalí nám překvapivou dynamiku. Začíná u toho, že je Bůh hradem, kam člověk může uprchnout a přenocovat. Po čase se však ten stejný člověk vydává na cestu. Pouští se dokonce i do konfrontačního utkání. Stává se hrdinným drakobijcem. Na cestě je doprovázen Božími posly a do boje si sebou nese zkušenost bezpečného místa. Jako by se vnější hradby bezpečí přesunuly do nitra a přetvořily se tam v odvahu a jistotu.

Představte si malého chlapce, který vyrůstal v rodině, kam často chodily návštěvy. Některé mu naháněly strach. Pro jistotu se vždy schoval mámě pod sukni. Bylo to nejbezpečnější místo široko daleko. Po chvíli byste mohli vidět, jak chlapec začíná z bezpečného místa pokukovat po nezvaných vetřelcích. Pak se osmělí. Vyhodnotí situaci jako relativně bezpečnou (vždyť rodiče se uvolněně smějí a povídají si s cizáky) a vydá se opatrnými krůčky na cestu z pod sukně. Přítomnost maminky si přitom nese s sebou. Za chvíli už návštěvě ukazuje hračky a předvádí své nejlepší pohybové kousky. 

Takovéto chování jste mohli pozorovat u bezpočtu dětí. Podobně žalm vyvádí člověka na cestu a do boje. Bůh jako útočiště se stane bezpečným místem, kde si člověk může odpočinout, zklidnit se, nadechnout se, vyspat, aby nabral sílu na cestu a nadcházející boje. Do nich pak odchází doprovázen anděli a s Božím bezpečím v sobě. Zpod sukně vyráží do interakce. Z bunkru vstupuje do ofenzivy. Od modlitby vychází do služby.

Hranice pravého já

Někdo však může žalmistovi namítnout: Co když mě Bůh neochrání? Co všichni ti lidé, kteří umírají? Co když opravdu přijdu o majetek, přátele, rodinu, zdraví nebo o vlastní život? Jak mohla tato píseň přežít, když stovky generací těch, kteří ji zpívali a vyznávali, navzdory jejímu požehnání neochráněni zemřeli? Proč už ji druhá nebo třetí generace nezavrhla jako falešnou, naivní a nebezpečnou? 

Možná svou roli sehrál závěr žalmu. Poslední slovo v něm má Bůh a slibuje několik věcí: Odpovím tomu, kdo volá. Budu s ním. Změním to, dám mu mnoho dní a ukážu mu svou záchranu. Bůh neslibuje, že nepřijde nic těžkého. Vždyť se celý žalm odehrává v prostředí tvrdého světa zlých lidí, zákeřných střel, pastí a neustále přítomné smrti. Slibuje však, že se staví jako hradba mezi vyznávajícího člověka a nebezpečí a že on bude mít jednou poslední slovo. Toto zaslíbení dalece přesahuje samotný žalm, protože odkazuje k tehdy ještě neodhalenému tajemství Boží záchrany. Vede nás však k nadějné víře v Boha, který napíše závěrečné odstavce textu dějin. Myslím, že nám však žalm chce dát víc síly, než jen naději, že jednou všechno dobře dopadne. 

Zásadní otázka zní, kde končí mé já? Kde vede hranice mezi mým já, které se může plně spolehnout na zaslíbení ochrany a které části toho, co si přivlastňuji může padnout nepříteli? Představte si, že bych měl hranici svého já v jistém smyslu totožnou s hranicemi své země. Znamená to, že když přijde útok od nepřátelského státu, že mě osobně Bůh neochránil? Ne. Krize se projeví v mém těle, jako občan budu reagovat, ale neznamená to, že by Bůh selhal ve svých zaslíbeních. 

Pojďme ale krizi ještě trochu přiblížit. Co kdybych byl účastníkem dopravní nehody, kterou způsobil protijedoucí řidič pod vlivem drog. Přijdu o auto, ale já i všichni kdo se mnou cestovali vyváznou bez zranění. Nebudu si v tu chvíli dělat starosti o zničené auto a vyčítat Bohu že dopustil jeho destrukci, budu vděčný, že zachránil mé tělo a životy blízkých. I žena s dětmi a třemi kufry jedoucí ve vlaku na západ, která opustila ohrožené ukrajinské město přišla o spoustu toho, co považovala za své, a přitom se dovede usmát na své děti. 

Co když ale půjdeme ještě dál. Vzpomínám si na setkání u lůžka umírající ženy. Její mysl oscilovala mezi dvěma místy. Občas byla v přítomné bolesti, nechuti a utrpení. Její tvář byla zatnutá a zkřivená bolestí. Zničeno nic se jí tvář trochu uvolnila a ona vstoupila do modlitby, do představy Ježíše a nebe. Oscilovala mezi utrpením a modlitbou. Když jsem vetchou stařenku pozoroval, měl jsem intenzivní dojem, že je na dvou místech najednou. A přestože bych jí přál život na zemi, ona už chtěla být jinde.

Žalm v praxi

Jsme schopní být na dvou místech zároveň v bezpečí i v krizi. Tato funkce je pro život v tvrdém světě zakódována i do lidského organismu. Možná jste slyšeli o schopnosti člověka částečně se oddělit od svého těla, které prožívá intenzivní stres a v mysli se přesunout na místo, které je bezpečnější a příjemnější. Mučení vězni i oběti znásilnění zjistí, že se mohou od nepříjemného zážitku do jisté míry oddělit. Cena, kterou za to platí sice bývá vysoká, ale přesto pokaždé žasnu nad tím, jak podivuhodně je člověk uzpůsoben na život v tvrdých podmínkách. Vždy existuje já, které může být Bohem chráněno. Můj život, který je skryt s Kristem v Bohu. Moje já, které se spojilo s Kristem v jeho smrti a bude jednou vzkříšeno. 

Sám Ježíš obklopen temnotou odolal ďábelskému zneužití tohoto žalmu. Ďábel mu nabídl doslovnou a primitivní interpretaci textu. „Jestli ti Bůh svým slovem slíbil, že tě andělé ponesou a ochrání, tak se vrhni dolů z chrámu. Budeš pak mít naprostou jistotu, že jsi spojen s Bohem, že jsi jeho Syn.“ Ježíš se však nenechá touto nabídkou aplikace žalmu zmást. Ví, že jeho pointa spočívá v něčem jiném než v tom, že Bůh zázračnou andělskou eskortou ochrání naše palce, abychom si je nenakopli o kámen. 

I Ježíš je na dvou místech najednou. Je obklopen divokou přírodou pouště a leží před ním ďábelsky lákavě nastražená past. Je oslaben vyčerpáním a hladem. To je jeho temnota pochybností, pastí, bolesti a nebezpečí. Zároveň je Ježíš v bezpečí. Bůh je pro něj stále dostatečně bezpečným místem. Je pevně zakotven v jeho identitě a to znamená, že ho nepotřebuje zkoušet. Jeho vnitřní já je natolik v bezpečí a v jistotě skryto v Bohu, že pasti odolá. 

Hranice mezi bezpečným místem a krizí prochází Ježíšovým nitrem. Neočekává, že ho Bůh ochrání před tím, aby bolest, hlad, temnota a pokušení prostoupilo jeho tělo.  Ale ta část, která je pevně zakotvena v Božím bezpečí, je blíž jeho pravému já. Tak jako je štít blíž než šíp, bunkr blíž než střela a spacák blíž než temnota lesa. Nakonec i Ježíš po vzoru žalmu přechází z bezpečného místa do ofenzivy a vhodným slovem vykazuje pokušitele do patřičných mezí. 

Jak nás žalm 91 proměňuje a připravuje na život ve světě krizí a válek? Osobně nejvíc čerpám sílu z hlavní myšlenky žalmu, tedy vyznávám Boha jako své útočiště, a věřím, že se za jakýchkoliv vnějších i vnitřních podmínek nacházím na dvou místech zároveň. V temnotě i v bezpečí. 

Najít a porazit draka

Jsme obklopeni temnotou noci. Přicházíme do každodenního kontaktu s hříchem, nástrahami, dezinformacemi, násilnými obrazy, lživými příběhy i lidským zlem. To vše nás ovlivňuje. Je to příliš blízko, a proto nás to mění. Každý obraz a titulek v našem těle vyvolá reakci. Strach, hněv, smutek, odpor nebo výčitky. Prvním krokem je tedy přijmout realitu nebezpečného a temného světa. Znamená to, že kvůli tomu nebudeme spát úplně klidně. Budeme muset přijmout zodpovědnost za negativní emoce, které to v nás vyvolá. Je to součást utrpení světa. 

Zároveň v tu stejnou chvíli jsme v bezpečí. Jen se rozhlédněte kolem sebe. Po obloze nelétají rakety, domy okolo vás mají neporušené fasády a vy sami se dotýkáte pevné země. Okolo vás začíná jaro. Vaše tělo je v bezpečí, přestože se mysl zabývá válkou, utrpením a nebezpečím. Toto bezpečí nabírá v širším biblickém myšlení velmi radikální rozměry. Ve spojení s Kristem vím, že moje nejvnitřnější já zůstává v bezpečí u Boha, dokonce i kdyby ohrozili mou zemi, mé město, můj dům, mé blízké, mé peníze a mé tělo. Dokonce i mé já bude v bezpečí uléhat i k poslednímu spánku. Vždyť jsem spojen s Bohem, a tedy vždy na dvou místech najednou. 

Inspirováni dynamikou žalmu vycházíme ze svého úkrytu a jdeme dělat cokoliv, co je potřebné. Problém současné krize je, že válka je příliš vzdálená a komplexní na to, abychom ji mohli jednoduše změnit. Přesto je něco, co můžeme udělat. Najděte si ve svém okolí draka, kterého můžete porazit. Problém, který můžete vyřešit. Zodpovědnost za část boje, kterou můžete vy sami přijmout. Možná pošlete peníze, přidáte se k dobrovolníkům, poskytnete ubytování, vyjádříte solidaritu, napíšete přátelům, vyslechnete ustrašené nebo rozptýlíte zaseknuté. Možná vypnete televizi a odtrhnete oči od přístroje, odoláte pokušení být neustále v obraze, abyste byli se svými blízkými. Jste na dvou místech najednou. Jste dostatečně v bezpečí, to znamená, že nemusíte být paralyzováni strachem, ani se nevyčerpáte během pár dní bezhlavou pomocí. I když válka nebude plnit titulní stránky zpravodajských portálů čeká nás mnoho zápasů, které budou trvat desítky let, protože semínka zla a hořkosti byla zaseta do příliš velikého počtu lidí. Jsme součástí jednoho světa, jednoho těla, a tudíž bolest rozdrceného palce zasáhne celé tělo, i ty části které to k němu mají přes metr daleko. 

Možná hledáte slova, jak se za válku modlit. Můžete se inspirovat Žalmem 91. Má smysl žehnat bezpečím těm, na které myslíte. Žalm byl v židovské i křesťanské historii mnohokrát recitován těmi, kteří žehnali lidem utlačovaným, bojujícím a obklopeným zlem. Žalm se stal oporou pro jejich modlitby a může se stát i hlasem naší touhy. 

Ten, kdo přebývá v úkrytu Nejvyššího, přečká noc ve stínu Všemohoucího…