Žasnu nad lidským životem. Jsme geniálně vymyšleni a vytvořeni. Náš život udržuje stabilní působení protikladných sil. Ve své celistvosti jsme drženi křehkou rovnováhou vnitřního i vnějšího světa. Sedíte tu a nejste ani v panice, ani ještě nespíte. Jste přesně v momentu bdělosti, očekávání a ještě ne hrůzy. V každém okamžiku našeho bytí se nacházíme někde na škále mezi bezvědomím a panikou. Na jedné straně je nevědomí, spánek, opilost, otupení a únava. Na straně druhé je úzkostná panika, tunelové vidění, vybičovaná pozornost vystresovaného člověka, emoce bijící na poplach. A někde uprostřed je bdělost. Bdělost, kdy smysly vnímám přítomný okolní svět a adekvátně na něj reaguji. Bdělost je udržována neustálým působením protichůdných sil. Sil uklidňujících a sil nabuzujících. Bdělost mezi nimi balancuje jako gymnasta na hrazdě, jako provazochodec na laně. Ve střetu těchto dvou sil, na hrazdě, na laně, existuje komunita, která má bdělost jako svůj životní styl a teď nemyslím ostražité surikaty, ale nás. Touto komunitou jsme my. V bdělosti nás udržuje sám Ježíš proti-sobě-působícími slovy. Jen poslouchejte… 

Marek 13:31-37 Nebe a země pominou, ale má slova jistě nepominou.“  „O tom dni či hodině nikdo neví, ani andělé v nebi, ani Syn, jedině Otec.  Dávejte si pozor, bděte a modlete se, neboť nevíte, kdy je ten určený čas. Jako člověk, který je na cestách: opustil svůj dům, dal svým otrokům plnou moc, každému jeho práci a dveřníkovi přikázal, aby bděl.  Bděte tedy, neboť nevíte, kdy Pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, či před rozbřeskem, aby nepřišel neočekávaně a nenalezl vás spící.  Co tedy říkám vám, říkám všem: Bděte!“

Tyto věty sdílí Ježíš se čtyřmi přáteli. Sedí s nimi v noci na kopci a pozorují světla svatého města. Ptali se ho, kdy přijde konec a jak to poznají. On vypráví o znameních doby, o kolapsech civilizace, o krizích, které v dějinách nastávají a jsou předzvěstí finálního konce. Svou řeč Ježíš uzavírá slovy, která jsme právě četli. Vyzývá je jako komunitu k bdělosti a sám je v bdělém stavu udrží. Pojďme se podívat jak: 

Nebe a země pominou, ale má slova jistě nepominou. Ježíš burcuje i uklidňuje. Informace o konci známého světa nás probouzí ze spánku naivních, kteří spoléhají na pevnou půdu pod nohama a přesný pohyb hvězd nad hlavou. Nepočítáme s tím, že nebesa a země se mohou zhroutit. Vzbudí úzkost, jitří fantazii. Konec světa. Kdy to bude, jak to bude? Co mám dělat? Druhá informace o jistotě a stabilitě Božího slova sama o sobě udržuje v pokojném spánku. Jsem pokřtěn, věřím, vstoupil jsem do božího příběhu a ten nekončí, pohoda, klídek atd. Ježíš použije obě věty, postaví je proti sobě. Jedna nás probouzí a vyděsí a druhá uklidňuje, brzdí, abychom se nesplašili. Tím nás tváří v tvář konci drží v napětí bdělosti balancující na hraně. Nespíme v naivitě trvalé země a zároveň spoléháme na to, že příběh, který Bůh píše a kterého jsme součástí, přetrvá všechno. 

O tom dni či hodině nikdo neví, ani andělé v nebi, ani Syn, jedině otec. Dávejte si pozor, bděte a modlete se, neboť nevíte, kdy je ten určený čas. Ježíš burcuje i uklidňuje. Rozruší nás to, že nikdo nic neví. Budoucnost je nejistá. Nevím, co kdy bude. Jsme probuzeni ze spánku naivně nepřipravených. Podobně jako když učitel ve škole oznámí, že může být test kteroukoliv vyučovací hodinu. Zároveň nás Ježíš uklidní, abychom udrželi balanc. Je tu někdo, kdo ví, to, že konce nejsou chaoticky náhodné, ale určené Bohem. A pro toho, kdo by náhodou svůj hněv chtěl obrátit proti tajnůstkářskému Bohu, který ví a neřekne, zaznívá Ježíšovo pokorné: já taky nevím. Já, syn učitele jsem se rozhodl, že si nenechám říct, kdy bude test. Já také žiji v napětí, sdílím tvou nevědomost. Je v pořádku nevědět. Pokud chceš volit životní styl bdělosti, žiješ otevřen tomu, že nevíš. To je v pořádku.

Jako člověk, který je na cestách: opustil svůj dům, dal svým otrokům plnou moc, každému jeho práci a dveřníkovi přikázal, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy Pán domu přijde, zda večer či o půlnoci nebo za kuropění či před rozbřeskem, aby nepřišel neočekávaně a nenalezl vás spící. Ježíš nás probouzí výzvou: máš tu na zemi úkol, vstávej, přestaň pospávat, odlož hračky, vystup z otupělosti nudy a zábavy. Nežiješ jen sám pro sebe, pro své cíle, pro své štěstí, plány a rodiny, jsi mým služebníkem, žiješ pro mě. Facka, probuzení. Máš ve správě můj majetek, své tělo, celý svět se všemi druhy živočichů, vzduchem, zemí, mořem a lidmi. To vše je moje a ty se mi tu o tu staráš. V nás narůstá úzkost: cože já to mám celé na triku? Čím nás Ježíš uklidní? Bdíme, protože očekáváme návrat svého pána, ne žádného zloděje ani nikoho zlého, vyhlížíme toho, který nás opustil. A jsme k tomu vybaveni mocí jeho ducha. A tak žijeme v bdělosti kvůli poslání, které tu máme a pro které jsme vybaveni vším, co potřebujeme. 

Co tedy říkám vám, říkám všem: Bděte!“ Znovu nás probouzí do bdělého stavu. A já znovu zpanikařím, že je to všechno na mě. Promítnu si do toho svůj pocit výjimečnosti. Teď je to můj úkol. Kdy pak mám ale spát a co když jsem unavený, starý, přestávám být bdělý. Já to sám nedám. A proto Ježíš vyvažuje: bdělost je projekt ne jednotlivce, ale komunity. K bdělosti vyzývá skupinu přátel a nejen je. K bdělosti zve všechny.  Bdí komunita. Podobně jako nás to učí již zmíněné surikaty. Několik hlídá, když se odběhnou najíst anebo za jinou činností, jejich místo zaplní jiný hlídač, střídají se všichni, samci, samice, mláďata, silnější vydrží hlídat déle a častěji. Ale je to zodpovědnost všech. Bdělost jako komunitní projekt s sebou přináší řadu výhod. 1) Mohu svou bdělostí sloužit druhým. Já něco vidím, problém, nebezpečí a mohu varovat. Jsem rozzloben, že něco nefunguje a mohu to spravit. 2) Mohu padnout, usnout, být v krizi, upadnout do letargie a hlídat bude někdo druhý. Není to o vás jako jednotlivcích. 3) Vyvažujeme se navzájem. Ježíš byl celistvou osobnostní, proto je jeho učení vyvážené, naše ne. Rovnováhu bdělosti v rodině zajišťuje odlišný jazyk, myšlení a osobnosti matky a otce. Rovnováhu bdělosti církve udržují různé důrazy v rámci ekumeny. A jako církev potřebujeme slyšet hlas světa a svět potřebuje slyšet hlas náš. Nasloucháme velkým prorokům, těm surikatám doby, vědcům, aktivistům, kteří vidí věci, které my ještě ne. Reformy a proměny společnosti byly vypůsobené partou bdělých přátel, kteří se probudili a viděli to, co ostatní ještě ne a ukázali na to. Bdělost je úkol pro všechny: komunity rodin, přátel, sborů i světa. 

Ježíšova výzva bděte se přirozeně u poctivého posluchače sama naplňuje. Způsobil svou řečí to, že budeme bdělí. Protože nás probudil z naivity a otupení stability světa a našeho do sebe zakřivého sobectví a zároveň uklidnil. Bible v sobě od začátku do konce obsahuje oba hlasy. Hlas varovný, rozbíjející, modlobořičský a hlas uklidňující, ujišťující: jdi, já budu s tebou. Zve nás do nebezpečí a zároveň dodává stabilitu. Oba hlasy nás udržují v bdělém stavu. Chrání nás před panikou svými ujištěními. A probouzí nás k akci, snaze a zápasu svými výzvami. Dělá to proto, že jak panika, tak ospalá otupělost brání tomu, abychom byli v přítomnosti kontaktu s tím, co se okolo nás děje a reagovali na to tak, jak je dnes potřeba ze síly, kterou z Boží milosti pro dnešek mám.  Životní styl bdělosti je jedinou cestou. 

Co my a bdělost? Životní styl bdělosti není žádná legrace. Je to život v napětí. Vyžaduje to záměr, snahu a neustálé hledání rovnováhy. Nezvládneme ho sami. Jen si vzpomeňte, jak příjemný byl život ve spánku, v nevědomosti a jaký účinek na vás mělo, když jste v životě prohlédli, probudili se. Otevřel se nový svět nebezpečný i krásný. Vzpomínám si na první erotický sen, který ve mně jako chlapci vzbudil krásu i chaos puberty. Svět už nikdy nebyl tak jednoduchý jako dřív. Vzpomínám si na duchovní probuzení, kdy jsem kázal a lidé se obraceli a já v důsledku toho paradoxně úplně zpochybnil svou víru. Probudila mě návštěva rozvojových zemí, kdy jsem viděl lidi, kteří se měli mnohem hůře než já. Vzpomínám na rozhovory s lidmi, které mi ukázali kolik zla a hnusu se může skrývat ve výstavních rodinách slušných nedělních křesťanů. Otřásla se mnou smrt kamaráda. Probudil mě vlastní hřích, který vyplaval napovrch. Toho jsem schopen? Těmito a mnoha jinými způsoby mě Bůh probudil k bdělosti, ostražitost. Kdy jste zažili v životě probuzení? Co vás vytrhlo ze spánku, ze života v otupení a nevědomí? Vyprávěl jsem vám o svých probuzení, ale ty neměly sílu mě úplně probudit. Stále tendenci spát, najíst se, napít se, zahrát si, bavit se tupými videi, udělat si pohodlíčko, zavřít oči před pravdou o sobě a druhých, nezeptat se raději. Ono to nějak dopadne. zavírám oči dnes a denně. Vyznávám to. Tato síla mě tlačí ke spánku. Co mě udržuje v bdělosti? Krom hlasů bdělých surikat, je to modlitba. „bděte a modlete se“ Ježíš bdělost a modlitbu úzce propojuje. Proč? 1) Protože osobní modlitba vytváří prostor, kde jsem jen já a Bůh, jsem v tichu, naslouchám sám sobě, svým myšlenkám, hlasům, které už zní, ale ještě ne jako poplach tak hlasitě, aby přehlušily všechno ostatní. Modlitba je prevence. 2) V modlitbě naslouchám Božím myšlenkám o mě a světě. Připomínám si Boží pravdu o mě a o světě a je vyvažováno. Dívám se na svět očima bdělého Boha. 3) Přímluvná modlitba je mocí, kterou máme ke změně sebe, tedy i světa. Modlím se za druhé a přijímám pro ně slovo. Těmito a dalšími způsoby je modlitba prostorem bdělosti.   

Ježíš vyzval učedníky k bdělosti a možná mu to i odkývali, přijali, ale nevěděli, co tím myslí. Pár dní na to, v předvečer jeho ukřižování, usínají. Nejsou bdělí, nemodlí se. Probírají se následně a otevírají oči v novém světě, ve světě, kde jsou mnohem horší, než si mysleli, že jsou, zradili svého mistra. Opustili ho, když je nejvíc potřeboval. Hrozné probuzení. Zároveň se k nim tento mistr s láskou vzkříšený vrací. Síly jsou vyvážené. S každým novým nepříjemným probuzením do bdělosti reality se zároveň zesiluje i druhý hlas, hlas pokoje a ujištění. Čím náročnější cesta, tím větší Boží blízkost. Čím víc mám otevřené oči přiznat si hloubku svého hříchu, tím krásněji a silněji zaznívá píseň odpuštění. Probudila mě tvrdá realita nepochopitelné smrti blízkého člověka a o to velkolepěji zní Ježíšovo já jsem vzkříšení i život. Oči otevřené ke krizi pomíjivému světu mohu mít jen pokud věřím ve stabilitu Božího slova a nekončícího příběhu. Proto jsme právě my křesťané těmi, kdo bdělost mohou žít jako životní styl. Pohled na realitu hříchu, zla, krize nás nevede do spánkové pasivity, skepse, ani cynismu, nezavíráme před ní oči, neutíkáme do alkoholu, ani horečnaté bezhlavé aktivity. Jsme schopni udržet oči otevřené a žít s úzkostí a bolestí Protože je neustále vyvažována silou evangelia. A tak kráčíme životem jako komunita lidí inspirovaných surikatami, kterým se bdělost stala životním stylem, modlíme se a bdělostí si sloužíme navzájem. Je to jako chůze po laně, balancujeme, jednou nohou v bezpečí a druhou našlapujeme do neznáma, v rovnováze nás drží sám Kristus svým slovem.

Pane Ježíši, děkujeme ti za to, že jsi nás dnes spolu se svými přáteli probudil. Tvé slovo nás učí vidět realitu světa v její vyváženosti, bídu hříchu i krásu odpuštění, konec pomíjivého a přetrvání nepomíjivého. Děkujeme za hlasy bdělých lidí okolo nás, kteří vidí to, co my ještě ne. Díky za jejich ostražitost a varování. Prosíme tě, probuď nás, tam kde spíme, kde jsme rezignovali. Vyšli nás na cestu do neznáma, víme, že jsi s námi. 
Amen