Doušek po doušku pij z tůňky vzpomínek. Naděje ožije, síla se obnoví.

Křehká laňka se prodírá hustým křovím. O boky se jí odírají trny. Pronikají ochranou řídké srsti a na kůži pevně napjaté na vyhublém těle zanechávají hluboké šrámy. Sucho zasáhlo zemi. Rostliny vadnou, les umírá, tráva zežloutla a ztratila i poslední zbytky chuti. Laňka má svěšenou hlavu a klopýtá únavou. Svah pod kopýtky se začíná mírně svažovat. Správně, uvažuje laňka, hlavně dolů. Instinktivně ví, že dole je větší šance najít vodu. Svah je prudší a prudší. Podklouzne jí zadní noha a zavrávorá. Udrží se, ale dává si teď větší pozor. Ve vzduchu cítí vlhkost. Zem se zdá méně vysušená a rostliny mají zelenější odstín. Uškubne si obzvláště zelený list. Chutná výborně v porovnání s tím, co jedla v posledních dnech. Vidí další, ještě zelenější. Natáhne se po něm a ejhle. Půda jí najedou začne ujíždět pod nohama. Drolí se a rozpadá. Laňka se poddá síle zemské přitažlivosti, nemá se čeho chytit. Kopýtka nejsou prsty, aby se mohly okolo něčeho obtočit a držet. Stabilita je ta tam. Padá, sjíždí, klouže, dokonce se několikrát otočí. Zastaví se až v místech, kde je svah mírnější a přechází ve dno údolí. Čumákem se zavrtala do vlhké země. Ucítí vodu. Otevře oči a přímo před ní se potůček rozlévá do kraje a tvoří malou tůňku. Je v ní méně vody než obvykle a je zakalená, ale to je vedlejší. Laňka se postaví na nohy. Udělá několik kroků k tůňce. Skloní hlavu a pije a pije a pije. Hlubokými doušky doplňuje to, co jí tolik chybělo v posledních dnech.

Křup, bum, bum, bum, třísk, ááá, žuch. Větev selhala. Dívka v  několika málo vteřinách urazila zpět celou cestu, kterou se v posledních minutách snažila vyškrábat na strom. Zůstala rozpláclá jak široká tak dlouhá, s odřenými lokty a naraženými koleny pod stromem. V dlaních pevně svírala všechny malé větvičky a listy, kterých se snažila během letu zachytit. Došel jí čas, ona selhala. Leží tu teď na dně údolí pod stromem ve vlhké půdě. Vyplivne hlínu z úst, zklamaně odhodí větvičky a protře si oči. Na opačné straně jezírka stojí malá zbědovaná laňka. Je v pozoru, ale zatím neutekla. Setkají se dva páry očí. Oči dívky a oči zvířete. Ve vzájemném pohledu se přestávají bát. Hluboko uvnitř vědí, že mají více společného, než je na první pohled zřejmé. Spojilo je vyčerpání, selhání a žízeň.

Hbitá srnka byla dcerou šamana a léčitelky. V indiánském kmeni se oba její rodiče těšili veliké úctě. Často k nim přicházely návštěvy zdaleka. Dlouho do noci seděli u ohně a mluvili, modlili se, zpívali a pili čaj z léčivých bylin. Hbitá srnka viděla, že lidé další den odchází a je jim pomoženo. Nevypadali nutně šťastněji, ale byli silnější. Když Hbitá srnka dosáhla příslušného věku, musela se i ona rozhodnout, jakým směrem se v životě vesnice bude ubírat. První částí zkoušky dospělosti byl pětidenní pobyt o samotě v divočině. Každý z účastníků měl během nich za úkol nejen přežít, ale i splnit speciální úkol. Jeho zadání dostal napsané uhlem na březové kůře. Hbitá srnka dostala za úkol vyrobit mast tišící bolest a hojící rány. Nejdříve se zaradovala, protože to byla mast, kterou poprvé namíchala její praprababička, nejslavnější léčitelka na jižní straně hor. Potom se však Hbitá srnka zarazila. Kdyby mohla použít maminčiny zásoby bylin a loje, zvládla by mast připravit během pár hodin. Ale sehnat příslušné ingredience v divočině bude náročné. Navíc když bylo v poslední době takové sucho. Všechny rostliny vypadají jinak, jsou povadlé a zežloutlé. Jak má poznat ty pravé? Přesto věří, že to může zvládnout. Před očima celé vesnice se s ostatními mladými adepty na zkoušku dospělosti pomodlí za ochranu a pomoc a vyběhnou každý jiným směrem.

Čtyři dny na to leží Hbitá srnka rozpláclá pod stromem. Nemá téměř nic z potřebných ingrediencí. Zato má pořádný hlad, odřená kolena a pravděpodobně zlomenou ruku. Nutno dodat, že má i celou řadu nových zážitků. Útěk před divokou medvědicí. Noc strávená na stromě. Nekonečné bloudění v hlubokém lese. A žízeň. Hlavně žízeň. Obrovskou žízeň. Nikdy v životě tak velikou žízeň nepocítila jako předevčírem, kdy jí úplně vyschla a rozpraskala ústa. A co z toho. Všechen pot, utrpení a krev, všechna snaha je k ničemu. Poslední šance byla z vrcholku stromu sundat trs jmelí, nutného pro výrobu masti. Teď je nemožné úkol dokončit do zítřejšího slunce západu. I kdyby měla všechny potřebné byliny, tak by jí čekalo ještě celonoční vaření a pak chladnutí. Nahoru na strom znovu nepoleze. Takže konec. Vrátí se domů. Rodiče budou zklamaní. Vrstevníci se jí budou smát. Někteří ji budou litovat a udivovat se nad tím, jak je neschopná. Všichni si budou lámat hlavu nad tím, jak se mohla tak schopným rodičům narodit tak neschopná dcera. Tyto úvahy proběhly Hbité srnce hlavou, když hleděla do chápajících očí laně stojící na opačné straně tůňky.

Hbitá srnka se vrátila do vesnice s prázdnou. Prvních několik dní po návratu bylo nejhorších. Rodiče se jí snažili říct, že to nevadí, ale před jejím pronikavým zrakem nemohli úplně zakrýt své zklamání. Spousta lidí ve vesnici mlčelo, ale chodili okolo ní v rozpacích. Nejhorší však byly reakce některých chlapců. Zvláště jeden, vysoký, svalnatý kluk, který se ze všeho nejraději vysmíval všemu duchovnímu. Vysmíval se jejím modlitbám před cestou. „To ti to moc nepomohlo, co? Možná ses modlila málo. Nechceš zkusit jinýho Boha?“ Ostatní chlapci se přidávali. Hbitá srnka se raději začala vyhýbat lidem. Chodila na dlouhé procházky, na které ji doprovázel starý nemocný pes, který žil ve vesnici, aniž by někomu patřil. Byla ráda za jeho němou společnost. Přemýšlela o životě, o světě, o Bohu, o sobě, o rodičích a o tom, kým jednou bude. Vždy, když jí bylo úzko ze všech představ budoucnosti a chaosu přítomnosti, vracela se ve vzpomínkách k několika momentům ve svém životě. Vzpomínala na ukolébavku, kterou jí rodiče zpívali, když byla malá. Píseň byla požehnáním otevřeného srdce, odvážného ducha a uzdravující dlaně. Jak moc by potřebovala, aby se nyní síla písně projevila a přinesla jí požehnání. Vzpomínala na dlouhý noční rozhovor s kamarádkou, kdy jedna druhé vyjevily svá nejhlubší tajemství, skrytá přání i slabost, za kterou se stydí. Prožily blízkost a přijetí. Vzpomínala na letmí polibek od chlapce, který se jí líbil. Na to, jak spolu s celou vesnicí tančila okolo nového totemu s orly držící ve spárech hada. Vzpomínala na radost a sílu těchto okamžiků. Na to, jak byla spojena s druhými a jejich duše dýchaly v jednom společném rytmu. Vzpomínala i na pohled do očí zraněné žíznivé laně u blátivé tůňky. To byly vzpomínky, které jí alespoň na chvíli dodávaly sílu. Na jejích dlouhých procházkách se postupně měnily i její modlitby. Dříve předkládala Stvořiteli své žádosti. Prosila ho o zdraví, o sílu, úspěch a dobrou paměť. Modlila se i za počasí, aby bylo jiné než to, které zrovna bylo. Ale teď se začala modlit jinak. Zjistila v modlitbách, že touží po Bohu samotném, a nejen po jeho darech. Z jejího rozjímání na procházkách se nakonec vyklubala píseň. Jak se to stalo? Vyklubala se podobně, jako když se malé ptáče klube z vajíčka, ve kterém se narodilo. Na počátku je veliká tma a těsno. Ptáček je skrčen a nemůže dál růst. Stejně Hbitá srnka byla ve tmě, bylo jí úzko a nemohla pořádně dýchat. Nevěděla si rady se svým selháním. Pak se ptáček rozzlobí a začne bojovat, klovat zobákem do stěn skořápky, až mu je odměnou její prasknutí. To je povzbudivé, pokračuje dál. Podobně Hbitou srnku začaly napadat myšlenky, o které by se mohla opřít. Pak najedou temnotu zalil proužek světla. Má nápad. Složí píseň. Teď, když ptáček i Hbitá srnka vidí světlo, mají novou sílu pokračovat. Ptáček odlupuje a rozbíjí další části skořápky. Dívce se slova řinou z mysli. Objevuje, co všechno v ní vlastně je. Nakonec je píseň venku. Teď už jen doladit detaily, protřepat a osušit křídla.

Hbitá srnka seděla na kameni a zpívala. Jejím jediným publikem zatím byla příroda, starý pes, Bůh a její vlastní duše, a tak zpívala jim. Když dozpívala, byl její duch konečně volný a mohl roztáhnout křídla. Chcete slyšet slova písně? Myslím, že by se dala přeložit takto:

Laňka prahne po vodě,
já však toužím po tobě.
Mou žízeň nápoj neuhasí,
nitru pokoj nepřináší.

Duch se ve mně smutkem svírá,
k zklidnění nic nepřispívá.
Slzy roním, kudy chodím.
Smějí se mi, prý ses schoval!
Vykašlal ses, potopils mě!
Modlitba prý nic nezmění…

Je to tak? Možná není!
Nemám nic než vzpomínky -
jak jsme spolu tančívali,
v soukromí si povídali,
s druhými se objímali,
písni lásky naslouchali.

Hej ty, duše moje, jak se máš?
Proč se chvěješ, proč sténáš?

Ztiš se v tichém rozjímání.
Čekej věrně na svítání.
Naslouchej jak moudrá vrba.
K Bohu vztáhni svoje křídla.
On svou tvář zas ukáže ti,
zachrání tě pohled jeho.
Pak se vděčně ohlédneš.

Dívka letí krajinou. Rozpuštěné černé vlasy jí vlají ve větru. Bosé nohy se lehce odráží od země. Ladně se vyhýbají všem nástrahám prérie. Pohyby paží pomáhají běhu. Nádech, výdech, hop, hop, hop. Hbitá srnka necítí únavu jen čirou radost. Vesnice už je nadohled a slunce se teprve kloní k západu. Zbývá jí dostatek času. Běží, protože jí srdce do těla pumpuje krev plnou nadšení a síly. Vidí stan svých rodičů. Určitě ji nedočkavě vyhlíží. Tentokrát budou mít z jejího návratu opravdovou radost. Ohlédne se, ale nikde nikdo není. Jen štíhlá laňka se pase opodál na čerstvé trávě. Dívka se usměje, napadne jí, jestli to není stejná laňka, se kterou se setkala při svém pádu. Ale to se nikdy nedozví, vždyť všechny vypadají podobně. Znovu pevně upře pohled dopředu na blížící se vesnici. Sevře v ruce malou ručně vyřezávanou krabičku s léčivou mastí. Je hrdá na své dílo. Díky Bohu. Je z ní žena léčitelka.