Vybavte si situaci, kdy jste cítili silnou frustraci. 

„Frustrace (z lat. frustrá, marně, frustratio, zmarnění) je pocit, který člověk dostává, pokud se něco důležitého nepovede a v nejbližší době není šance to napravit, ať už proto, že už to není možné, anebo v tom brání něco, s čím si nelze poradit. Je zklamáním či pocitem ze zmaru.“ Frustrace jedna ze základních zkušeností lidí, zakódovaná v dopadech hříchu na tento svět. „budeš po něm dychtit, ale on nad tebou bude vládnout“, „s námahou budeš jíst… bude ti dávat jen trní a hloží“ (Gn 3:16-17). Vztahové frustrace i frustrace z toho, že věci nejsou a nejdou tak, jak by měly.

Příběh, který vám chci dnes vyprávět, je o Ježíši. Věříme, že opustil slávu nebe a dobrovolně vstoupil do lidských frustrací způsobených hříchem. Kdybychom si promítli život Ježíše, tak můžeme odhadovat, že takových momentů zažil dost. Například když hladověl na poušti. Nebo když lidé nechápali, to, co jim chtěl říct. Když byl zdrojem života, symbolem života, životem samotným a přitom směřoval ke smrti. Ježíšova frustrace, kterou na sebe přijal, byla součástí jeho většího poslání. Pavel ho vidí jako nového Adama, toho, který napraví Nové stvoření. Ježíšovo hlavní poselství bylo přinést Boží království zpět mezi lidi. Ne fyzickou vládu a konkurenci Římské říše, ale vytvořit svůj lid, který bude jeho královstvím a prosytí celý svět praktickou, viditelnou, hmatatelnou a cítitelnou láskou v moci vzkříšeného Ježíše přebývajícího svým duchem v nás. Do tohoto velkého obrázku zapadá náš dnešní příběh z Matouše, 13 kapitoly. 

PŘIJÍMÁM BOŽÍ VÝZVU K… 

Matouš 14:13 Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám; 

Co Ježíš uslyšel? Dozvídá o smrti Jana Křtitele. O ní se dočteme v předchozích verších. Byla to velmi drsná, zbytečná a nechutná smrt. Byl sťat kvůli rodinným pnutím na královském dvoře. Král ho věznil, ale popravit ho nechtěl. Královna však využila krásu své dcery a sociálního tlaku a krále zmanipulovala. Král potom jako zlatý hřeb večera nechal na hostinu na míse přinést hlavu Jana Křtitele. A tak se stalo, že přišel o život jeden z největších lidí, alespoň z pohledu Ježíše (Lk 7:28). Ježíš a Jan byli vzdálení příbuzní. Setkali se ještě v prenatálním období. Dokonce už tehdy v Ježíši Jan rozpoznal Mesiáše a začal se radostí hýbat. Alespoň tak to popisovala jeho maminka Bětka. Jan byl jen o pár měsíců starší než Ježíš. Možná spolu částečně vyrůstali. Ježíš si Jana velmi vážil, mluvil o něm s úctou. Vztahuje na něj stará proroctví o Eliáši, který přijde před příchodem Mesiáše (Mt 11:14). Stejně i Jan o Ježíši, kterému předává svou slávu, kterou si vydobyl jako slavná prorocká celebrita. Nekonkurovali si. Jan převedl své učedníky k Ježíši a prohlásil „On musí růst, já však se menšit.“ (J 3:30) Lidé v nich viděli podobnost. Sám král si myslel, že Ježíš je vzkříšený Jan. Zároveň však jiní poukazovali na jejich odlišnosti – Jan byl asketa, podivín žijící v poušti zdůrazňující kultickou čistotu, kdežto Ježíš se nebránil pozváním na hostiny a rád s lidmi jedl a pil. V těchto vnějších kulturních projevech byli jiní, a přesto si sebe navzájem velmi vážili. To jen stručně přehled významných momentů vztahu mezi Janem a Ježíšem.

Jak reaguje Ježíš na Janovu smrt? Když to uslyšel, odplul na pusté místo, aby byl sám. Chce být sám. Proč? Text nám to zde přímo neříká, ale můžeme usuzovat. Ježíš byl člověk a lidé jsou si z velké části podobni. A tak možná se chtěl jít sám modlit, truchlit, vstřebat to, vyjádřit svůj hněv na královskou rodinu. Poplakat si. Je plný emocí. Smrt přítele je pro něj výzvou k tomu, aby ji otruchlil. Dokonce si kvůli tomu bere jakousi dovolenou, oddech od své služby. Odchází pryč. Teď je čas být sám. Tuto náhle vzniklou potřebu řeší Ježíš okamžitě. Ukazuje, jak byl v kontaktu sám se sebou, se svou duší. Jiný člověk na jeho místě by se možná ještě více pohltil prací, obklopil lidmi a hledal zábavu. Šel se najíst nebo opít, aby nemusel myslet na to, co se stalo. Ale Ježíš ne. Ví, po čem teď křičí jeho duše – po Bohu! Respektuje zákonitosti truchlení a jde do toho, jak se říká, po hlavě. 

První aplikace: Ježíš nám může být vzorem v tom, abychom si byli vědomi výzev, které nám Bůh dává, například výzev k pláči a truchlení, ke zkoumání sebe sama. Nesnažte se je přebít prací nebo zábavou. Co je teď nějaká výzva v životě, kterou jste opomněli, přehlušili? Máte místo, kde jste sami? Kde nemáte mobil a nic vás neruší? Vedou vás vaše potřeby a touhy blíž k Bohu? 

LÍTOST MÍSTO HNĚVU A HLAD PO BOŽÍM KRÁLOVSTVÍ

Ovšem, zde příběh nekončí, otevírá se nám tu nová zápletka. … ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. Když vystoupil, uviděl velký zástup 

Zápletka spočívá v tom, že se Ježíši nepodařilo zůstat sám. Lidi ho pronásledovali. Holt život celebrity. On odplul lodí záměrně někam, kde nebudou a tam už na něj všichni čekali. Co s tím? Když vnímám určitou potřebu a mezi mnou a naplněním potřeby se vyskytne překážka, tak se rozhněvám. Představte si, že přijdete domů, máte hlad a někdo vám řekne, že před večeří je ještě potřeba dovysávat obývák. Nebo se už těšíte, že půjdete v pátek z práce domů a najednou vám v pátek po obědě přistane na stole ještě balík práce, která je potřeba udělat před víkendem. Nebo nutně potřebujete schůzku s lékařem či psychologem a on setkání zruší. To jsou všechno situace, které v mnoha lidech vyvolají hněv. Zvláště když jsme oslabeni naší frustrací a nenaplněnou potřebou. Tak schválně, co Ježíš? Co udělá s davem, který se postavil mezi něj a jeho touhu po samotě? 

… a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné.

Tady vidíme projev Ježíšova božství a síly jeho osobnosti. On totiž dovede udělat a pocítit přesmyčku, která pro nás vůbec nebývá jednoduchá. Když jsem frustrovaný, tak přepínám do sobeckého módu. Myslím sám na sebe, dokud nejsem najezený, odpočatý, uklidněný nebo pochválený, tak přirozeně nebudu ve stavu lítosti, empatie a dávání. Ovšem s jednou výjimkou - budu cítit lítost vůči těm, kteří mají podobnou frustraci. Tam mi to zarezonuje. Společně si zanadáváme a cítíme se spojení. Ježíš však cítí lítost, když vidí lidi. Je to lítost, která je v jeho životě častá (Mt 9:36, 14:14, 15:32, 20:34). Cítí jejich hlad po Božím slově, po uzdravení, po blízkosti, po doteku. Jeho hlad je jiný, touží po samotě. A přesto v tu chvíli dovede pocítit, že oni hladoví stejně jako on, i když po něčem jiném. A zde je právě ona přesmyčka. My máme soucit s těmi, kteří hladoví stejně jako my, ale už ne s těmi, kdo mají jiný hlad. Já toužím po uzdravení z fyzické nemoci a ty po uznání a pochvale od rodičů. Každý máme svůj hlad, ale… jak je možné, že Ježíš tuto přesmyčku udělá? A vnímá jejich hlad stejný jako svůj? Myslím, že odpověď by mohla znít – Ježíš ví, že veškerý hlad, veškerá frustrace, veškeré nenaplnění je touhou po Božím království, po sjednocení nebe a země. Naše touha je vlastně stejná! 

A tak na pomyslných vahách leží jeho potřeba být sám a truchlit nad Janem a na druhé straně leží potřeba zástupu lidí. A ta pro tuto chvíli u Ježíše jednoznačně převáží, a tak do toho jde. Vždyť to je jeho poslání. Přinést Boží království na zem. 

Druhá aplikace: Pojďme si teď sami sebe dosadit do role shromážděných lidí. Jak vám je při představě, že byste měli být těmi, kdo Ježíše obtěžují? Slyšel jsem některé lidi říkat, „Já přece nebudu Boha zatěžovat svými starostmi, on má dost práce. Moje věci, to jsou prkotina.“ Ano, Bůh má spoustu věcí na starosti, ale Ježíš dokonce odložil své naplnění kvůli tobě, který potřebuješ. Možná to odkrývá vaše hlubší přesvědčení. První obraz Boha, který jste se naučili ještě dříve, než jste četli Bibli, byl obraz vašich rodičů. A pokud jste vyrůstali v rodině, kde jste museli být velmi opatrní na to říct si o pomoc, protože třeba rodiče měli spoustu práce, starostí a nechtěli jste jim přidělávat, tak budete mít podobný vztah k Bohu. Ale slyšte tedy, říká vám. Pojď. Pojď. Neboj, ano, řeším celý svět, spoustu lidí, tam válku, tam povodeň, na Sibiři požár, všechno, ale ty pojď. Chci tě slyšet… 

DĚLEJTE TO TAKÉ TAK… 

… Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit jídlo.“

Učedníci teď nahrávají Ježíši do karet. Už je večer, je pozdě. Lidé už klidně mohou jít domů a Ježíšova potřeba samoty může být konečně naplněna. Možná už i učedníci sami jsou unavení, alespoň tak to ve svém podání naznačuje Marek (Mk 6:31). Na druhou stranu, to pozitivní na tom vidím, že učedníci dovedou rozpoznávat potřeby druhých lidí. Ale chtějí je nechat, aby je vyřešili sami. Ale Ježíš se zase zachová jinak, než bychom čekali. 

 Ale Ježíš jim řekl: „Nemusejí odcházet; dejte vy jim jíst!“ Oni odpověděli: „Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby.“ On však řekl: „Přineste mi je sem!“ Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.

Ježíš se rozhodne lidi ještě pozdržet. Zdá se, že tím sleduje dva cíle. Jeden směrem k zástupům a druhý směrem ke svým učedníkům. Vůči zástupům vnímá jejich fyzický hlad, nejen touhu po uzdravení. Chce, aby odcházeli úplně nasyceni-uspokojeni-naplněni. Ježíš o Božím království nejen učil, ale i ho okolo sebe vytvářel a chtěl dát lidem zažit ochutnávku jeho království. 
Ve vztahu k učedníkům si myslím, že Ježíš sleduje pedagogický cíl. Vezme jim jejich vlastní jídlo od úst. Dejte jim to, co vy máte k večeři. Učí je tak, co to znamená být jím samotným. Nechává je, aby mu to dali, on jejich daru požehná a pak jim ho vrátí, ať oni sami sytí lidi. Nakonec je zázrak. Učedníci sami se nají tak, že ještě dvanáct košů zbude. Na každého učedníka zbude koš. Ježíš jim tak dává jasné poselství. Tak jako já jsem si pro teď odtrhl od úst své truchlení za Jana proto, abych nejdříve požehnal druhým, tak chci, abyste to dělali po mě. Učedník je ten, kdo se učí od svého mistra. 

Třetí aplikace: Jestliže jsi Ježíšovým učedníkem a on je tvým vzorem, králem, příkladem, modelem, tak to znamená, že v něčem po tobě bude chtít, abys byl jako on. On zažil velikou frustraci, velikou bolest, velký zápas, po učednících i po tobě chce mnohem méně. 

NEZAPOMEŇ NA SEBE … 

22-23 Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.

Když udělal to, co si usmyslel, naplnil pro teď potřeby druhých, tak na nic nečekal a věci nabraly rychlý spád. Hned poslal najedené učedníky pryč. Pak poslal pryč lidi, vystoupal na horu a tam se modlil. Nastal večer a už byl sám. Jen si to představte. Osamělý člověk kráčí do kopce. Zapadá slunce. Zezdola doléhají zbytky hlasů odcházejících lidí a rodin, které ještě sbalí děti a už jdou taky, ale hlasy slábnou, jak poutník kráčí výš a výš do prudkého svahu. Je sám. Konečně slyší cikády. Vnímá sám sebe, své tělo, dole nechává starosti druhých, vzhůru nese jen sám sebe a svůj náklad. Svůj smutek nad ztrátou přítele. Možná očekávání své vlastí blížící se smrti. Postupně se mu z očí začnou koulet slzy. Byl sám s Bohem celou noc. Tam čerpal. Tam získal. Nasytil se. Svou potřebu tak odložil o x hodin, ne dní a týdnů. 
Čtvrtá aplikace: následování Krista není o tom, že svou frustraci budu držet do nekonečna. Že je to jen a jen odříkání a potlačování sebe sama a přirozených věcí. Ježíš má stále na pozadí proces truchlení nad Janem. Jen je potřeba ještě chvíli dělat něco jiného. Věnovat se zástupu. Ale ví, že jakmile to skončí, tak první věc, kterou udělá je, že bude sám. A bude s Bohem v modlitbě. 

NIC UŽ MĚ JEN TAK NEROZHODÍ… 

24-23 Loď byla daleko od země(v) a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je(y) vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“  Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ Když vstoupili na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“

Teprve nad ránem začal scházet dolů. Foukal silný vítr, slyšel sílící vlny na jezeře. Chudáci učedníci. Musím za nimi. A tak poutník jde a vstoupí do vln, ale neponoří se. Kráčí po nich. Nepřirozená stabilita navzdory rozbouřenému jezeru. Teď s ním nic nepohne. Ani rozbouřené moře. A tak kráčí a brzy dožene loď se svými přáteli. Ježíš najednou získává novou sílu. Rozbouřené moře symbolizuje chaos, smrt, bolest tohoto světa. Učedníci jsou frustrováni plavbou proti větru. Ale Ježíš kráčí neotřesitelně, v něm je stabilita a síla. 

Petr je frustrován tím, že loď nejede a Ježíš je předbíhá, a tak chce za ním, já půjdu s tebou, budu tam dřív. Tohle fakt nejde. A Ježíš ho zve k sobě. Do své stability, která je daná Petrovým pohledem na Ježíše. Petr skáče z lodi, z bezpečí z prostředku naplnění, který nenaplní a jde za Ježíšem. Ovšem je křehká, když se Petr podívá mimo zase klesne. Potom však Ježíš vstupuje k nim na loď a najednou přichází klid a ticho. Tu se mu všichni klaní: rozpoznali v jeho blízkosti a přítomnosti dotek Božího království, dotek samotného Boha Stvořitele – a tak hledají pojmy, jak toto vyjádřit až řeknou, že Ježíš je Boží syn. V něm se  Bůh a Boží vláda jeho království dotýká země 

Proč možná nezvládáme své frustrace? Převálcují nás. 

  1. Potlačujeme příliš dlouho a příliš mnoho výzev, které vám Bůh dává
  2. Naplňujeme jiné potřeby než ty, o které opravdu jde … pokud nevnímáte, že všechna touha je de facto touhou po Božím království, tak máte pomotané touhy. 
  3. Nevyužíváme síly a nasycení Boží skrze druhé lidi, protože nechceme obtěžovat 
  4. Nepřicházíme za Ježíšem do samoty a modlitby, kde bychom mohli načerpat 


Výzvy

  1. Naslouchejte hlasu svých potřeb 
  2. Všechny touhy jsou pozváním Božího království, Božím pozváním k němu 
  3. Nechte si pomoci, i když „obtěžujete“ – vaše zodpovědnost je říct si, zástupy byly frustrovány a hledaly Ježíše. Bylo na Ježíši a jeho hranicích říct si, co a jak udělá. 
  4. Lítost místo hněvu – přenastavení 
  5. Učte se rozpoznávat potřeby druhých 
  6. Nejdřív druzí, pak já, to je přístup učedníka
  7. Nezapomínejte na sebe
  8. Ježíš mi svou obětí zajistil stabilitu zde i na věky – dívám se na něj – je Božím synem – pravým člověkem, který na zemi zpřítomňuje Boha a jeho vládu. A teď žije ve svém Duchu ve mně