Příběh o naplnění Božím Duchem zaznamenává na konci svého evangelia Jan. Jedná se o mikro scénu s velkou hloubkou, silou a efektem. Ukazuje, že Boží Duch působí v intimních a blízkých vztazích. Vybízí nás k tomu, abychom se i my stali “agenty odpuštění”.
Minulou neděli jsme oslavili Letnice, slavné narozeniny církve. Jeden z velkých svátků v roce. Narozeniny jsou zvláštní typ svátků. Odkazují k prvním momentům našeho života. K té zásadní chvíli, o kterou jsme se sami vědomě nepřičinili. Když slavíme maturitu, státnice, zásnuby, vítězství ve sportovním utkání nebo zlatou svatbu, oslavujeme alespoň částečně svůj úspěch. U narozenin tomu tak není. Slavíme největší věc, která se nám udála a byla mimo dosah našeho vědomí a vůle, sami si ji nepamatujeme, neměli jsme ji pod kontrolou. Narozeniny jsou lekcí pokory. Slavíme při nich to, co v teologii nazýváme pojmem milost. I oslava narozenin církve je oslavou milosti. Rád bych náš pohled dnes nasměřoval k trojjedinému Bohu, který stál u zrodu církve tehdy, kdy si ještě neuvědomovala sebe sama a nemohla nic dělat pro svůj život.
Chci spolu s vámi dnes oslavovat Boha, který církev udržuje při životě. Je to Bůh Otec, od kterého všechno pochází. Je to Bůh Ježíš, který nám příběh Boží lásky předvedl a vtělil. A je to Bůh Duch, který působí s neutuchající silou a rozdmýchává stále znovu s každou novou generací touhu po Božím království sestupujícím na zem.
Početí a narození církve
Bible vypráví pestrou mozaiku příběhů o tom, jak to může vypadat, když se někoho dotkne Boží Duch. Jednoho se duch zmocní zručností a on vyrobí krásný předmět (Ex 28:3). Jinému dá nový vhled do situace, ve které se nachází (Mk 2:8). Dalšího vede ke spontánnímu zpěvu. A někomu dá odvahu mluvit a klidně i v jiných jazycích (Sk 4:8). Duch ale také působí nenápadné zrání dobrých vlastností našeho charakteru: láska, radost, trpělivost, sebeovládání…
Duch usvědčuje, napomíná, připomíná, povzbuzuje, obrací náš pohled vzhůru. Je jak vítr, který si vane, kam chce, a není šance ho uchopit. Jako kdybys chtěl zavřít průvan do krabice. Můžeš ho jen na sebe nechat působit. Nevidíš, kde je, ale poznáš ho podle efektu, který má na to, čeho se dotkne. Během Letnic se narodila církev. Jeden zdroj, jeden oheň se rozdělil na všechny a spojil je dohromady. Dal jim slova do úst. Nastolil proces spojování rozděleného světa.
Jiný příběh o naplnění Božím Duchem zaznamenává na konci svého evangelia Jan. Jedná se o mikro scénu s velkou hloubkou, silou a efektem. Příběh se odehrává po Ježíšově vzkříšení během doby, kdy se ukazuje svým učedníkům a obnovuje s nimi vztah. Jestliže byly Letnice hlučným a velkolepým narozením církve, pak bychom mohli s jistou dávkou metaforické nadsázky říci, že následující příběh je okamžikem jejího početí.
Když byl večer téhož dne, prvního v týdnu, a učedníci byli ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. I zaradovali se učedníci, když uviděli Pána. Ježíš jim opět řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“ Po těchto slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy. “ (Jan 20:19–23).
Hloubka
Každý okamžik, který se odehrává, má nekonečnou hloubku. Podívejte se třeba na tento objekt. Co to je? Nejzákladnější a správná odpověď dítěte bude znít: stůl. Ale teď si představte, že bych okolo stejného objektu svolal sympozium světových odborníků. Odborník na dřevo by hodiny mluvil o stromech, kde rostou a jak jsou zpracovány. Odborník na výrobu nábytku by popsal, jakými technologiemi byl tento objekt vyroben a jak tyto technologie vznikly.
Teoretický fyzik by se rozpovídal o hmotě jako takové, o jejích nejmenších částech. Tam už by nám to znělo jako mystika a esoterika, ztráceli bychom se ve vzájemných vazbách, které tento objekt drží pohromadě. Pozval bych si biblické novozákonní a starozákonní teology, kteří by objekt definovali jako kazatelnu a stůl Páně. Na konci sympozia by všichni odevzdali své referáty do sborníku a byla by z toho tisícistranná monografie odpovídající na otázku: Co to je? A stejně bychom se nemuseli dobrat až na dno.
Každý předmět má nekonečnou hloubku. Záleží jen na nás, na jakou úroveň rozlišení chceme jít. Když sem chci položit knihu, stačí mi vědět, že je to stůl, ale když přicházím k Večeři Páně, už musím vidět hlouběji, věřit v neviditelné. Jestliže má i takový objekt jako stůl Páně takovou hloubku, co teprve každá událost, která se odehraje mezi lidmi.
Uprostřed dnešního příběhu se totiž něco stane. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. I teď se ptáme: Co to je? Tak co kdybychom si zase svolali kolegium odborníků. Lékař by nám do hloubky popsal anatomii zaznamenaného procesu. Nádech, naplnění plic vzduchem, následné vytlačení vzduchu silou bránice a výdech pootevřenými ústy. Rozechvělý vzduch doputuje až k učedníkům a oni jej zachytí receptory na svém těle. Krásná funkce lidského těla.
Psycholog by se možná zamyslel nad Ježíšovou osobností. Co to vypovídá o daném člověku, že takovou věc udělal? Třeba by řekl, že je věrný, vždyť před pár kapitolami jim svého ducha slíbil. Možná by v tom rozpoznal projev kreativity a hravosti. Ježíš hledal pestré způsoby komunikace s lidmi, nebál se i alternativních způsobů. Hraje krátkou scénku.
Díky jeho slovům o Duchu se však nemůžeme spokojit s fyzickou rovinou výkladu. Teolog by se zanořil do hloubky významu jednotlivých slov. Dýchl na ně. Teolog by hledal výskyty tohoto obratu v Bibli. Zjistil by, že v Novém zákoně se jedná o jeden jediný výskyt. V řeckém překladu Starého zákona by však pochodil lépe. Třeba hned ve druhé kapitole Bible: Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší (Genesis 2:7). Anebo při známé scéně o poli posetém mrtvými vojáky slyší prorok slova: Prorokuj k duchu. Prorokuj lidský synu a řekni tomu duchu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď duchu, od čtyř větrů a vdechni do těchto pobitých, ať ožijí (Ezechiel 37:9). Teolog se tetelí radostí. Koukejte na tu úžasnou provázanost. Ježíš tu naznačuje nové stvoření, nové obživení lidstva, které je počato u této malé skupinky lidí.
To byla hloubka scény. Ježíš se zhluboka nadechne a dýchne na učedníky. Co to je? ptáme se. Je to krásná funkce lidského těla, které Ježíš pro toto gesto použije, je projevem Ježíšovy věrnosti, kreativity a hravosti a připomíná dávné příběhy ze Starého zákona. Ježíš hraje divadlo, stává se Bohem, jehož duch oživuje člověka, a Bohem, který na volání proroka obživí celý národ.
Síla
Před pár dny jsem seděl v Praze v parku pod Petřínem a psal báseň. V rámci jednoho workshopu jsme měli napsat báseň o čemkoliv, co nás v parku potká. Najednou přede mě přiletěl titěrný ptáček s červíkem v zobáku a začal křičet. Překvapilo mě, že tak malý ptáček může vydat tak silný zvuk, a to ještě s plným zobáčkem. Okamžitě se mi v mysli vynořila věta: How can such a fragile body make a waves of sound so strong? Jak jen může křehké tělo vyloudit tak mocný tón? Věta se my vryla a často jsem si ji opakoval. Znovu se mi ozvala, když jsem četl příběh o tom, jak Ježíš svým učedníkům dechem předává svého Ducha.
I jeho tělo je křehké a maličké. Nese na sobě stopy ran, nachází se na jednom jediném místě, v jedné místnosti, na malé planetě kdesi v galaxii. To, že na ně dýchne, není něco trvalého. Nedává jim žádný amulet ani tričko s nápisem. Jedná se o křehoučký moment, který okamžitě pomine. Jakou má sílu? Velkou, vždyť Duch Ježíše v učednících rozvibruje jejich vlastní touhu. Stane se jejich vnitřní motivací k velkým činům.
Efekt
Viděli jsme hloubku toho, co Ježíš udělal, i sílu, kterou to mělo. Nakonec se ptáme, co to způsobuje? Jaký dopad to má na učedníky? K čemu je Ježíš působením svého ducha posílá? Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy. Jinými slovy: Stáváte se agenty odpuštění. Vy sami osobně budete druhým lidem odpouštět. Bude vám totiž časem docházet, jak moc bylo odpuštěno vám.
Boží duch vás bude usvědčovat z hříchu, a zároveň vám okamžitě připomene Boží odpuštění, a to, že je Bůh váš otec. S každým dalším týdnem, měsícem a rokem vašeho života budete prohlubovat své porozumění tomu, co znamená, že vám Bůh odpustil. A to z vás bude dělat odpouštějící bytosti.
A nejenže budete druhým osobně odpouštět, vy jim také budete vyprávět příběh o Božím odpuštění. A oni mu budou rozumět, protože uvidí, že vy jste jim odpustili. A tak se jim to spojí dohromady a uvěří i v Boží odpuštění. A budete je křtít a oni budou vědět, že jim jsou odpuštěny hříchy. A budete slavit Večeři Páně a znovu a znovu sami sobě a lidem připomínat, že je vám odpuštěno. A že ten, komu jste ublížili, se vrací s otevřenou náručí. Stáváte se agenty odpuštění, které můžete rozšiřovat do světa jako milost.
Zároveň to má i odvrácenou stranu. Co se stane, když dar odpuštění šířit nebudete? Co se stane, když sami ho sami přijmete a skončí u vás? Když neřeknete druhým, že je jim odpuštěno vámi i Bohem. Stane se to stejné, co se stane, když zadržíte vítr v krabici. Okamžitě zmizí. Ale co když obraz krabice zaměníme za obraz plachetnice. Krabice ducha přijme a pohltí. Plachetnice se jím nechá unášet, citlivě reaguje na jeho proudění a směřuje k druhému člověku.
Bible nám dává slova, kterými můžeme výstižně popsat hloubku událostí, které se i v našem životě odehrávají. Díky jejímu zjevení popisujeme i neviditelnou realitu Ducha. Bible skrze příběhy ukazuje, kdy můžeme říci: teď tu byl, teď tu zavál, teď se nás dotkl. V příběhu Letnic je vidět projev Božího Ducha jako vichřice, velký zážitek, efekt na tisíce lidí a velkolepé narození církve. Jan vypráví příběh mnohem více subtilní. Boží Duch, který působí v intimních a blízkých vztazích. Duch, který nehučí jak bouře, ale je jemný jako dech druhého člověka na našem těle.
Tagy :
