Setkání v Žalmu 100

Zvu vás k setkání v Žalmu 100. Je to píseň radosti, která spojí všechny, kdo se do ní ponoří. Kdo se nechají strhnout proudem jejích slov a melodie. Potkáváme se v ní sami se sebou, s tou částí nás, která je schopna se dětsky radovat, setkáváme se jeden s druhým i se samotným Bohem. Jako když vycházíte z koncertní síně. Ještě ve vás doznívají dojmy úchvatných melodií. Ve foyer začnete potkávat známé tváře, přátele, vzdálené příbuzné. Díváte se na sebe a cítíte se spojeni silou radostného zážitku. Nebo jako když zjistíte, že člověk, se kterým zrovna mluvíte, četl stejnou knihu, poslouchá stejnou hudbu, viděl stejný film. S knihou, hudbou, filmem jste se setkali v jiném čase a jiné době, ale to nevadí, teď je to něco, co sdílíte. Cože, ty jsi taky strávil ve fantazii desítky hodin v Tolkienově Středozemi? Cože, ty taky miluješ Monetovy obrazy? Cože, ty jsi taky žasnul nad charaktery v Dostojevského románech? Cože, ty taky...

Podobným způsobem jsou slova staré písně místem setkání. Potkáváme se v ní s našimi předky, kteří ji zpívali a znali. Vaše praprababička si ji broukala při odchodu z kostela. A váš praprapraprapradědeček ji při studiích opisoval v knihovně. Žalm byl mnohokrát zhudebněn a používá se v liturgiích po celém světě. A ta nejvzácnější a nejslavnější postava, kterou při četbě potkáváme, je sám Ježíš. Žalmy byly jeho modlitby. Znal je, citoval, žil v nich, setkával se v nich s druhými  a možná je i nechával, aby vedly jeho vnitřní prožívání. Tento žalm nemá formu osobní modlitby. Jakýsi předzpěvák ho zpívá druhým. Strhává je a hecuje ke zpěvu. Předzpěvákem mohl být král nebo vysoce postavený kněz. My si dnes klidně můžeme představit, že je to právě Ježíš, kdo nám předzpívává. On je nejslavnějším králem, nejvyšším knězem, frontmanem nebeské kapely, nejlepší z nejlepších. Jen on je hoden být tím, jehož hlas budeme následovat. Zve nás oslavnou písní, abychom byli spojeni v čiré radosti. 

Děkovný žalm 

Hlahol Hospodinu, celá země! Služte Hospodinu s radostí, předstupte před něj s jásáním. Vězte, že Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe. Jsme jeho lid, ovce jeho stáda. Vejděte do jeho bran s děkovnými písněmi, na jeho nádvoří s chválami! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, protože Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné a jeho věrnost od pokolení do pokolení. 

Žalm 100

Hlahol Hospodinu celá země… 
Zpěvák oslovuje celou zemi. V gestu rozpřažených paží naznačuje nekonečný horizont. Není nikdo, kdo by nebyl zván. Tak široká je jeho náruč, takový horizont v jeho mysli. Obrací se ke všemu, co je okolo něj. Součástí země jsou lidé, savci, ptáci, plazi, brouci, rostliny, skály i daleko menší okem nezahlédnutelné objekty.  Zpěvák chce, aby vše vydalo svůj hlas, aby se projevilo svou osobitostí. Ptáci zpívající po ránu své písně. Burácející vodopád v džungli. Příboj moře dunící v pravidelném houpavém rytmu. Hřmění bouřky. Hukot větru. Cvrkání cikád. Řev lva. Zívnutí protahujícího se pejska po ránu v posteli. Země, vydávej hlas, buď tím, čím máš být, k čemu jsi stvořena. Ti hloubavější z vás si možná řeknou, je to potřeba? Nebude vítr větrem, slunce sluncem a lev lvem, ať už je k tomu vyzvu nebo ne? Proč je potřeba povzbudit zemi, aby byla tím, čím má být?  Je to role člověka jako správce stvoření, aby byl v čele stvoření jako jeho pán.  V přírodě totiž nezní jen radostná oslava, ale i temné a děsivé sténání, sucho a zbytečná smrt.  Příroda čeká na člověka a jeho proměnu. Autor dál pozornost směřuje právě na ty, kdo mají hlavní zodpovědnost… 

Služte Hospodinu s radostí, předstupte před něj s jásáním.
Druhým gestem ukazuje konkrétně s výzvou na jednotlivce. Na lidi, kteří mohou poslechnout a rozumět.  Na tebe a na tebe. Služ radostí a předstup jásáním. Tvoje radost je službou Bohu. Vždyť tvoje rozzářená tvář, tvůj úsměv a radostná energie je svědectvím o jeho velikosti a kráse. Tvoje jásání je způsob, jakým k němu přistupuješ. Ale možná mi namítneš: radost přece nejde jen tak přikázat, donutit se k ní. ”To by byl křečovitý úsměv a falešný jásot. K tomu mě nikdo nemůže nutit a já sám sebe už vůbec ne.” Jakoby zpěvák rozuměl našim pochybám, pokračuje...  

Vězte, že Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe. Jsme jeho lid, ovce jeho stáda.
Ve třetím gestu frontman ukáže prstem na mysl. Vězte. Můžeš něco vědět, mít v mysli, poznat a být o tom přesvědčen. Radost se naším tělem rozlije ve chvíli, kdy naše nitro, naše mysl, vyhodnotí, že jsme v přítomnosti něčeho, co považujeme za dobré a krásné. A tak zpěvák vykreslí pro naši mysl tři krásné představy a očekává, že způsobí radost… inu, zkusíme a uvidíme.

Hospodin je Bůh. Bible používá více označení pro Boha. Některá jsou obecnější a jiná konkrétnější. Hospodin – tedy ten, který řekl své tajemné jméno Mojžíšovi; ten, který s tebou a tvými předky vstoupil do smlouvy; ten, kterého ty sám jsi zažil. Hospodin, osobní Bůh tvé rodiny, tvého národa, ten, o němž jsi od dětství slyšel vyprávět příběhy a zpíval jsi o něm dětské písničky, je zároveň Bohem nejvyšším, stvořitelem všeho. Tvoje představa Boha zděděna po předcích, zaznamenána v Bibli, odpovídá reálnému nejvyššímu Bohu stvořiteli. Wow, reakce na tuto představu je radost. 

On nás učinil, a ne my sami sebe. Tady bychom mohli zůstat hodně dlouho, rozjímat, radovat se a žasnout nad tím, jak fungujeme. Podívej se na své ruce. Čeho jsou schopny. Jakých pohybů. Co jsou schopny bezeslov vyjádřit. Co umí uchopit a udělat. Psaní, malování, hraní na nástroj, pohlazení. Podívejte se na jejich strukturu, detaily. Jizvy po ranách, které se zahojily. Já bych měl problém to jen nakreslit. Natož vyrobit model. A ještě aby byla funkční. A to byla jen ruka, mohli bychom pokračovat celé tělo, nitro, buňku i to, co vidět není až k duši a tajemství vědomí. Máme sami sebe, jsme naše tělo, ale není to naše dílo. Wow, reakcí na tuto představu je radost. 

Jsme jeho lid, ovce jeho stáda. Jsme jeho lidi, on je zodpovědný. Příměr s ovcemi a pastýřem skvěle vyjadřuje kvalitativní rozdíl mezi námi i jím.  On má věci pod kontrolou, my ne. Vše, co se děje, je jeho příběh, on má zájem na tom, aby se dějiny ubíraly správným směrem. On příběh začal a on ho dokončí. Ty dělej, co můžeš, ale to, co nemůžeš, svobodně přenechej jemu. On dokonce i tvoje nezralosti, neschopnosti a hřích odpustí a promění ve svůj slavný příběh. Počítá s tvým hříchem ve svém příběhu. Počítá s lidskou malostí a trapností, se zlem v nás. S naší neschopností starat se o jeho stvoření. Je to jeho příběh a on ho ve vzkříšení dovede do dobrého konce. Dělej, co můžeš a zbytek svobodně přenechej jemu. Wow, v této představě je tvoje radost. 

Poznali jsme a přijali tři krásné představy. Vyvolávají ve vás radost? Pokud ne, asi jsem je nedostatečně bohatě a přesně vysvětlil a vykreslil. Má slova a vyjadřovací schopnosti jsou nedostatečné. Zkuste nad nimi strávit čas o samotě v prosbě k Duchu svatému, aby vám tyto představy otevřel… 

Vejděte do jeho bran s děkovnými písněmi, na jeho nádvoří s chválami! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu...
Frontman naznačí gestem, ať jdeme blíž a naznačí směr cesty. Jeho slova, melodie i gesta jsou jasným pozváním.  Ukáže cestu přibližování se z prostoru venku až do intimity setkání. Použije tři slova. Brána-Nádvoří-Jméno Vejdi skrze bránu. Je to brána vděčnosti. Tak jako bezpečnostní terminál na letišti nepustí nic kovového, tak brána nepustí nic, co není vděčnost. Vše pyšné, hříšné, sobecké odkládáš a prochází vděčnost, děkovná píseň. Přijdeš na nádvoří, kde zaznívají chvály. A pak ještě dál, jak se zpívá v písni „veď mě z vnějších nádvoří“.  Až jsi tak blízko, že vyjadřuješ vděčnost přímo samotnému Bohu. Jeho jméno znáš a on zná tvé. Je to intimní setkání mezi tebou a tvým stvořitelem.

Je to osobně šeptaná vděčnost do ucha blízké osoby. Jako když přijdu za Lenkou a poděkuji, za to, že se vždy když mi dochází zubní pasta vedle ní ráno objeví nová tuba. A roztřepený kartáček občas zmizí a místo něj tam stojí zbrusu nový. Děkuji, miláčku. Jako když před svatebním obřadem syn přijde k tátovi a mámě a poděkuje jim za všechno, co pro něj udělali. Děkuju, tati, děkuju, mami. Jako když mladá žena pochválí své kamarádce úsměv, šaty, a to, že si s ní psala na chatu, když měla večer depku. Naše chvála, vděčnost a dobré věci, které říkáme o Bohu a Bohu, nejsou řečeny jen tak do prázdna. Jako mentální cvičení, které vlastně říkáme sami sobě. Nejsou ztraceny kdesi v rozlehlém vesmíru. Jsou osobní a řečeny Bohu. Přeruším teď na chvíli tok svých slov. Vyjádřete každý sám za sebe Bohu vděčnost za to, co od něj máte a za to jaký je. … Amen

...protože Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné a jeho věrnost od pokolení do pokolení. 
Grandiozním finálním gestem jsou zdvižené paže. Ruce pozdvihnuté vzhůru v gestu oslavy a uctivání. Jako ruce malých dětí, které se s touhou natahují k rodiči, těsně před tím, než je pozdvihne vzhůru k sobě. Toto gesto obrací naši pozornost vzhůru. Směrem k tomu, kdo nás nekonečně přesahuje. Bůh je dobrý, jeho láska je věčná. Jeho věrnost se prokázala po generace a ty...  přesně ty, jak tu sedíš, nebo ty, který to posloucháš v autě nebo při cvičení, ty jsi toho živoucím důkazem. 

Co to znamená, že teď žiješ? Znamená to, že jsi živoucím důkazem neskutečné a nepředstavitelné Boží generační věrnosti, lásky a trpělivosti. Ty jsi zázrak. Pravděpodobnost, že bys byl, je naprosto mizivá a přesto jsi. Neseš v sobě obtisk lidí, kteří tu byli před tebou. Bůh byl věrný a laskavý vůči tvým předkům ať v něj věřili nebo nevěřili, ať byli zbožní nebo bezbožní, ať mluvili česky, slovensky, staročesky nebo slovansky. Byl věrný a laskavý minimálně v tom, že jim dal život a potomky. To, že teď žiješ znamená, že Bůh byl věrný, milující a trpělivý s tvými předky natolik, že tví rodiče počali tebe a měli sílu se o tebe postarat a pokud ne oni, tak tě Bůh zaopatřil skrze někoho jiného. Bůh tvé předky provedl válkami, hladomory, stěhováním národů, někdo z nich kdysi ve velké zimě lovil mamuty. V jakkoliv kruté či radostné době, ať už tví předkové žili k Boží slávě nebo o něm ani nevěděli, byl Bůh věrný, trpělivý a milostivý. Dal život, potomky a někoho, kdo pečoval, rodiče, tety, strýčky i ty, kdo třeba děti mít sami nemohli. Kdyby se kdekoliv řetěz během tísíců let přerušil, ty tu nejsi. Jsi výslednicí a živoucím důkazem Boží generační věrnosti, lásky a trpělivosti. ... jeho věrnost od pokolení k pokolení...  

Závěr

Zpěvák, frontman nebeské kapely, možná sám Ježíš Kristus, nás v písni provedl velkolepými obrazy. Viděli jsme široký horizont rozpřažené náruče která chce, aby vše, co je nakonec přes všechen nářek chválilo Boha. Viděli jsme jeho prst, který ukázal na nás a vyzval nás k radostné službu Bohu. Naše radost pramení z představ, že Hospodin je Bůh, jsme velkolepě a tajemně stvořeni a je to jeho příběh. Byli jsme pozváni, ať osobně vyjádříme vděčnost Bohu, kterého známe jménem. A nakonec jsme pozvedli oči vzhůru k věčnému Bohu a možná se nám až zatajil dech z toho, jak věrný ve své lásce k nevěrným Bůh je. Každý z nás jsme toho živoucím důkazem. Naše odpověď na tyto představy, je čirá radost... 

Čirá radost. Radost, která není zakalena. Nic špinavého a nepatřičného v ní není. Zdá se to až neskutečné. Text žalmu nic nezpochybňuje, nekomplikuje ani nerozbíjí. Nejsou tam žádné ale. Ale co můj hřích, ale co když Bůh není, ale co moje nemocná maminka, ale co šířící se nákaza. Dnes ne, tato ale zaznívají z jiných míst Bible. Dnes ne. Dnes jsme si přišli odpočinout. Čirá radost jako záblesk krásy a radosti budoucí.

Výzva

Dnes jsme se tu v radosti žalmu potkali. Nechali jsme se pozvat samotným králem a frontmanem Kristem. Naplnil naši mysl představami a svými gesty nás provedl úchvatným Božím prostorem. Na mě osobně z promýšlení Žalmu padá obrovská bázeň a radost. Doufám, že se nám povedlo vás touto radostí dnes trochu nakazit...