Každý den je nekonečnou řadou menších i větších rozhodnutí. Vyjevují to, kdo jsme a zpětně nás utváří. Většinu děláme automaticky naučené pohyby, činnosti, rituály, nad kterými nepřemýšlíme. Pak jsou situace kde se vědomě rozhodnout musíme, třeba v tom, jaká slova zrovna vyřkneme nebo nevyřkneme, na co zaměříme svůj pohled. A základní způsob, který nám v rozhodování pomáhá jsou priority. Ten, kdo má priority seřazeny se umí rozhodovat, ví, co má přednost. Ten, kdo ne je chaotický, protože jedinou prioritou je okamžitej dobrej pocit, a to je dost ubohá primitivní priorita. 

Priority se ukazují skrytě, cítíte, že to má druhý nastavené nějak divně, ale těžko se to uchopí. Rozhodl jsem se povědět vám jeden minipříběh ze starého zákona ke kterému mě inspiroval Rabín Johnatan Sacks. Izraelci stojí na hranicích zaslíbené země. Už to není banda uprchlých ustrašených, reptajících otroků, kteří se zbaběle krčili před výzvami. Ne je to nová generace, lidí vychovaných ve svobodě, v zákoně a v boji, generace negativně vymezená vůči generaci rodičů a zároveň stejně náchylná k hříchu. Jsou to bojovníci, kteří za sebou mají úspěšné války. Úplně jiná sorta lidí, než ti co vyšli z Egypta, mnohem rozhodnější. Ti nyní přešlapují před branami země, která bude jejich. Už už se vrhnout. A v tom přichází k Mojžíšovi přichází zástupci dvou izraelských kmenů Gádovců a Růbenovců. Rozhodují se, že zůstanou zde, líbí se jim země, je pro ně vhodná a nepůjdou dobývat další. Mojžíš nesouhlasí, nelíbí se mu, že by měli podlomit morálku zbylých deseti kmenů. Vybavuje si příběh zbabělého odvrácení se před čtyřiceti lety. Ne to nejde, rozhoduje, nemůžete opustit své bratry v předvečer bitvy. Oni Mojžíšovi námitky berou vážně a navrhnou kompromis. 

Numeri 32:16-27 Nato k němu přistoupili a řekli: Postavíme zde ohrady pro svůj dobytek a města pro své děti.  My sami se však rychlet8 vyzbrojíme a půjdeme před syny Izraele, dokud je nepřivedeme na jejich místo, zatímco naše děti zůstanou v opevněných městech chráněny před obyvateli této země.  evrátímea se do svých domovů, dokud synové Izraele neobdrží každý své dědictví.  Neobdržíme dědictví s nimi za Jordánem a tam dále, protože jsme dostali své dědictví na druhé straně Jordánua na východě.  Mojžíš jim řekl: Jestliže budete Jednat, jak jste řekli, jestliže se vyzbrojíte před Hospodinem do boje, celé vaše vojsko projde Jordán před Hospodinem, dokud před sebou nepodrobí své nepřátele a dokud země nebude podmaněna před Hospodinem, a teprve potom se vrátíte, tehdy budete nevinní před Hospodinem a před Izraelem a tato země se stane vaším vlastnictvím před Hospodinem. Pokud však nebudete takto jednat, hle, zhřešíte proti Hospodinu a vězte, že váš hřích vás dostihne.a  Postavte si města pro své děti a ohrady pro svůj brav a splňte to, co vyšlo z vašich úst.a  Synové Gádovi a synové Rúbenovi řekli Mojžíšovi: Tvoji otroci udělají to, co pána přikazuje. Naše děti, naše ženy, naše stáda a všechen náš dobytek zůstane tam v gileádských městech, ale tvoji otroci, všichni vojenští ozbrojenci, projdou před Hospodinem do boje, jak říká pán.

Na pozadí příběhu se odehrává dynamika priorit. V rozhodování, v diskusi, v kompromisu, v dohadování se mezi zástupci kmenů a Mojžíšem se priority brousí. Gádovci a Růbenovci říkají: postavíme ohrady pro dobytek a města pro děti a půjdeme v první bojové linii a nevrátíme se, dokud to nevybojujeme pro své bratry. Mojžíš souhlasí, ano pojďte bojovat. Shodnou se, ale ne ve všem. Mojžíš říká, postavte města pro své děti a ohrady pro svůj brav. Všimli jste si toho, co dělá? Mění pořadí úkonů, mění priority. Jim jde o dobytek a pak o děti. Mojžíšovi jde nejdříve o děti a pak o dobytek. Detail? Ne! To, jak lidé mluví, tak přemýšlí, oni se rozhodli říci dobytek první a pak až děti. Rozhodnutí, kterého si nebyli vědomi, ale které odráželo jejich myšlení. A když by je mojžíš nechal takto mluvit a myslet dlouho, mohlo se to projevit ve větším měřítku než jen v rozhovoru. Ukázalo to na detail, který je v nich. A Mojžíš je nenápadně opravil. Všimněte si že je nekonfrontuje neříká jak to mluvíš, to by se ohradili, ale on to řekne jinak, modeluje jim svou řečí jak mají mluvit oni. Oni to pochopili a uznali Mojžíšovu změnu priorit a řekli. Naše děti, ženy stáda a dobytek. Otočí pořadí, tak jak jim to Mojžíš svou řečí naznačil, je jejich pánem. O generaci starší Mojžíš učí mladší muže, čtyřicátníky, padesátníky, třicátníky, o prioritách. Nechce, aby mluvili tak jakoby, pro ně byla stáda větší priorita než děti a ženy. Protože mluvení odráží přemýšlení a přemýšlení ovlivní jejich všední rozhodování. Mluvte jinak! A oni na to přistoupí. Blaze jim. Boží lid je lidem, kde jde o lidi dříve než o věci. Člověk před majetkem, člověk před budovou. A učí se to ne drezurou ale tím, že mají učitele, který takto mluví a takto žije. 

Ale opravdu je pro Mojžíše a Gádovce s Růbenovci rodina nejvyšší prioritou? Ne. Celá diskuse okolo měst a ohrad je vedena proto, že je tu jedna společná priorita, která je zřejmá, a to je příslušnost ke komunitě. Závazek vůči komunitě, muži jdou válčit v první linii a mnozí se ke svým dětem, ženám a stádům nevrátí. Pro koho? Pro komunitu shromážděnou okolo Boží přítomnosti. Není to kruté? Nevím. protože jedna z nejhorších věcí, které můžete druhému člověku, udělat je to, že si z něj uděláte hlavní prioritu, modlu, to, čemu podřídíte vše. Děti, partneři, manželé, manželky potřebují vidět, že jste pro druhého důležitější než cokoliv zavánějícího dobytkem, ale zároveň potřebují vidět, že oni nejsou celý váš svět a že jste sami nataženi k něčemu co vás přesahuje. 

Příběh má své priority, jsou jím v prvé řadě okolo Hospodinovy slávy shromážděná a za ním jdoucí komunita, poté rodina, děti a ženy a potom dobytek. Je to návrh hierarchie hodnot, který nám příběh nabízí. My s ním vstupujeme do dialogu, brousíme si o něj hrany. A možná s ním nesouhlasíme. Je to podobné jako v domácnostech, kde vedeme svaté války o pirority, střetváme se, denně narážíme v detailních rozhodnutích na slova a činy ukazující naše priority. Dohadujte se s ženou s mužem s dětmi, hledejte kompromis. Vyjednávejte a nechte se i druhým přemluvit. 

Setkávám se s druhým a on je jiný než já ve svých prioritách a rozhodnutích, střetáváme se, shodujeme, děláme kompromisy. Jako druhý ke mně přichází můj partner, mé děti, mí přátelé, text Bible i sám Bůh. V setkání v rozhovoru se mění to co je pro mě důležité, měním se já sám. 

Každý den když se takto setkvám s druhým a navzájem se brousíme vstupujeme do bohoslužby, vždyť společně hledáme kde je Boží sláva. Konflikt a střet sám o sobě není špatný, může být velmi zbožný, pokud si zachováte základní úctu jeden vůči druhému.

MODLITBA: Hospodine díky za tvé slovo, které máme ve své mysli, ve svých ústech i ve svém chování.