Vyzývající Bůh vyzývá člověka, aby přijal zodpovědnost za svět, který se před ním rozkládá. Člověk utíká před Bohem, nechce ho přijmout takového, jaký je. Zaměří se na svůj vlastní cíl a zaplatí za to. Boží řeč se vůči člověku změní a nabere rozměr grandiózně destruktivní bouře. Příběh vykreslí rozdíly mezi námořníky a Jonášem. Námořníci mají zodpovědnost za loď a své životy, bouři řeší jako krizi různými způsoby. Volají k bohům, vyhazují předměty, a když z toho nic nepomáhá, tak se snaží hlouběji porozumět situaci a zjistit příčinu bouře. Los zaměřil jejich pohled na Jonáše. Jonáš stále pasivně mlčí, a tak ho zahrnou otázkami: 

Zeptali se ho: Pověz nám, prosím, kvůli komu nás potkalo toto zlo? Jakou máš práci? Odkud přicházíš? Jaká je tvá země a z kterého lidu jsi? 
Jonáš 1:8 

Námořníci pokládají Jonášovi otázky na tělo. Nejsou položené v klidu, bez emocí, u kávy v kavárně nebo v křesle psychologické ordinace. Jsou to otázky, které na sebe štěkají námořníci na skřípající lodi ve větru, v bouři s extrémně vybičovanými emocemi: Co děláš za práci? Odkud jsi? Jaké národnosti? Vysvětli nám, co se děje? Musí se ptát, je to jejich vyjádření zodpovědnosti za situaci. Je to způsob, jak vtáhnout tajemného Jonáše, který se straní jejich společnosti, mezi sebe a zahrnout do řešení krize. 

Představte si duši člověka jako rozlehlý dům s mnoha místnostmi. Každá místnost je téma v životě daného člověka: místnost práce, rodina, duchovní život, sny, selhání, fantazie, sexualita. Každé téma má svou místnost. Když vidím člověka, na první pohled vidím vnější fasádu domu. Mohu tušit, jaké jsou v něm místnosti, protože lidé jsou si obecně dost podobní, ale nevím, co se v nich odehrává. Otázky mají úžasnou a zároveň děsivou schopnost, přechází z jedné místnosti do druhé. Otázka je jako zaklepání na dveře místnosti a odpověď je jako její otevření. Otázka Jak bylo dnes v práci? otevírá dveře do místnosti zaměstnání. Otázka po duchovním životě otevírá dveře do kaple. 

Pojďme se vrátit na chvíli k Jonášovi. Jonáš a námořníci jsou ve vzájemném obchodním vztahu. Jonáš jim zaplatil, aby ho vzali na loď. Nikdo se ho neptal, odkud je, kdo je a co dělá za práci. Nepoložili mu žádné otázky, nevstoupili do jeho domu. Pouze vidí Jonáše zvenčí. Pasivní tajemný dům. Potom však nastane krize a je potřeba najít příčinu bouře. Los ukáže na Jonáše. Všichni se shromáždí okolo domu Jonášovy duše a začnou se ptát. Musí se zeptat, protože přijali zodpovědnost za svět, který se jim všem rozpadá pod nohama. Jonáš sám mlčí, a tak se musí ptát oni. Otázkami klepou na jednotlivé místnosti a hledají problém. Ptají se na to, co si Jonáš myslí o dané situaci. Zaklepou do místnosti práce, rodiny a identity. Otevře jim Jonáš? Co jim povypráví? To uvidíme příště. Jeho odpověď dnes není důležitá. Důležitá je otázka. Protože položení otázky je zodpovědností tázajícího. Zodpovědností námořníků je se zeptat, zaklepat. Dál už je to na Jonášovi. 

Kladu lidem otázky a zjišťuji, jak je to mocný a zároveň nebezpečný nástroj. Vstupuji v hlubokých rozhovorech s lidmi do nitra jejich domovů, do místností, kam pouští jen málokoho. Kam někdy nechodí ani oni sami. Uvědomuji si, jak je to intimní záležitost. Jsem jako host, kterého si někdo pozve, aby mu ukázal místnosti a prošel se s ním svou vlastní duší. Třeba proto, aby pomohl vyřešit bouři, která v ní je.  Mnohokrát se mi stalo, že jsem položil otázku, nad kterou člověk do té doby nikdy nepřemýšlel. V čem jsi podobný svému otci? Co bys řekl svému mladšímu já? Jsou otázky, nad kterými dlouho váhám, jestli a jak položit. Místnosti, na které klepu velmi zlehka. Jak chcete s člověkem otevřít např. téma sebevraždy? Zeptat se ho, jestli si někdy představuje, že by nebyl. Otázky mohou být i nebezpečné - vyštěknutí otázky proč, může být útokem; doptávání se na detaily může svědčit více o mé zvědavosti, než o potřebě mluvit. 

Z dlouhodobého hlediska jsme vděční za lidi v našem životě, kteří se nás zeptají i na to, na co se běžně nikdo neptá. Jak se daří tvému manželství? Jak je tvé duši? Jaký je poměr mezi tvými příjmy a výdaji? Nezadlužil ses zase? Jak se daří tvým dětem? Co prožívá tvůj manžel? Netrápí tě něco? Mohu pro tebe něco udělat? Jaké otázky kladete svým dětem? Mimo tu, jak bylo ve škole? Jaké si kladete navzájem s vaším partnerem? Krom té, kde mám zase ponožky?

Dnes jsme se od námořníků na lodi naučili, že součást zodpovědnosti, kterou přijímáme za svět okolo nás, se projevuje v otázkách, které druhým pokládáme. Děláme to s opatrností a citlivostí jako kdybychom byli u někoho na návštěvě. Ptáme se svých partnerů, přátel, dětí a dalších, které nám Bůh posílá do cesty. Je to výraz zájmu, služby a lásky vůči druhému. K čemu taková otázka může být dobrá? To uvidíme z další části příběhu.