Podstatou reality není nehybný statický stav bytí, ale vzájemná dynamická provázanost a propojenost - na rovině kvantové a atomové; rovině molekul a buněk, orgánů, organismů, skupin, národů, ekosystémů, planet a vesmírných těles. To vše je provázáno, je to nepřetržitý děj, příčiny a následky v neoddělitelné vzájemnosti. Řada interakcí, která má počátek daleko v minulosti a konec v nedohlednu. Svými smysly vidíme jen malý zlomek velkého světa a většina souvislostí je pro nás neviditelných. Nevidíme přímou příčinu bouří, nemocí, krizí, lidského chování, ale chceme se jí dopídit, poznat ji. Proč? Abychom se jako součást světa mohli zachovat správně, protože přijímáme zodpovědnost za to, co se pod námi rozkládá. Tak jako to udělali námořníci z příběhu: 

Nato řekli jeden druhému: Pojďte, necháme padnout losy, abychom poznali, kvůli komu nás potkalo toto zlo. Nechali padnout losy a los padl na Jonáše.  

Jonáš 1:7

Opět se nám staví do kontrastu náboženská aktivita námořníků a pasivita Jonáše. Námořníci odhalují příčinu bouře a Jonáš je odhalen. 

Odhalující námořníci: Námořníci mají zodpovědnost za loď, na které jsou. První způsob, kterým se snaží situaci řešit, je oběť odlehčením lodi. Tato strategie nefunguje, už jim na lodi nic nezůstalo a bouře pořád bouří. Co dál? Námořníci se nevzdávají, volí druhou strategii. Chtějí bouři porozumět, pochopit a zahlédnout souvislosti, které jim zatím unikaly, aby mohli efektivněji jednat vůči bouři. Námořníci věří v neviditelně provázaný svět, který je možné odhalit. Přestože provázanost jevů nevidí, tak v ni věří. Věří, že bouře má nějaký důvod. Zároveň věří, že se provázanost světa chce nechat poznat, že není jen chaotická, ale má svůj vnitřní řád. Neviditelný svět je zaplněn bohy, kteří mohou promlouvat k lidem. Jak? No třeba skrze losování. Možná nám to přijde primitivní,  ale náš pohled na svět je v podstatě stejný. Jen hledáme příčiny jiným způsobem.

Také se snažíme dát smysl světu, ve kterém žijeme, poznat ho. Podle poznání volíme strategie řešení situace. Diagnostika příčiny je důležitá pro správnou intervenci. Pokud například zlobení dítěte nazvete hříchem, budete ho řešit jinak, než když si řeknete, že jde o vývojové stádium, poruchu pozornosti nebo třeba posedlost. Hledáme příčinu, abychom mohli volit správnou intervenci. Hledáme způsob, jak se zachovat, abychom do nepřetržitého děje ve vesmíru vnesli něco dobrého a zvrátili nežádoucí stav. To je přesně to, co dělají námořníci v příběhu poté, co probudí Jonáše. Losují a příběh jim dá za pravdu. Los ukáže na Jonáše.

Odhalený Jonáš: Jonáš je po probuzení stejně pasivní jako před ním. Nepřijímá sám od sebe zodpovědnost za svět, který se pod ním rozkládá. Mlčí. Nechává námořníky hádat, hledat, zkoumat, pídit se, modlit se a losovat. Nepodělí se s nimi sám od sebe o obavu, která mu roste v mysli. Obavu, že on je příčinou bouře. Možná si tím sám není jistý, nebo nechce být jistý, a tak čeká, co řekne losování. Třeba to nakonec zapříčinil někdo jiný na lodi. Ne, Bůh losem ukáže prstem na Jonáše a všichni se na něj podívají. 

Jak mu bylo? Jak by bylo vám, kdybyste dosadili sami sebe na Jonášovo místo v příběhu? Můj kamarád kdysi prohlásil větu, která se mi zaryla hluboko do mysli: děti se bojí tmy a toho, co může ukrývat, zatímco dospělí se bojí světla a toho, co může odhalit. Známe Jonášovo místo velmi dobře, někteří z nás jsme strávili část života. Strach z odhalení. Strach z toho, že si dá někdo jedna a jedna dohromady a uvidí přítomný stav jako důsledek mého činu. Rozstříhaná síť, tatínek se ptá, kdo to byl. Mlčím. Nůžky jsem schoval. Třeba na to nepřijde, promlčí se to. Stud a strach jsou dvě provázané emoce. Stud z toho, že jsem udělal něco špatně a strach z pohledu druhého na mě, až odhalí souvislost a mě jako hybatele. 

Strach a stud bývají nejsilnější těsně před odhalením. Představte si, že máte někomu říct nějaké tajemství: přiznat se k chybě, přišli jste o peníze, dohnala vás minulost, otevíráte téma nevěry. Odhalení. Teď to všechno praskne, emoce jsou vybičované. Po odhalení však dále nestoupají, naopak, odhalení přináší úlevu. Úlevu, že už nemusím žít ve lži a v napětí, člověk to ze sebe dostane. Stud částečně mizí. 

Dovedeme si tak velmi dobře představit Jonášovo napětí strachu, studu a zároveň úlevy, které prožívá tváří tvář námořníkům, kteří na něj ukazují prstem. Prasklo to. V jejich pohledu je patrná otázka. Na co se ho zeptají, to si přečteme zítra. 

0tázka: Byli jste na podobném místě jako námořníci? Snažili jste se dopídit příčin, abyste se mohli zodpovědně zachovat? Byli jste na podobném místě jako Jonáš? Na místě odhalení, studu a strachu?