Uzavíráme sérii kázání na list Filipským - „Víra je vidět“.  Srdce Pavlova dopisu tvoří báseň o Ježíši, který se dobrovolně vydal cestou dolů. Na zem, do pokušení a bolesti, na kříž a na smrt. A Bůh ho potom povýšil. Pokorný a ponižující sestup je odměněn slávou. Tak jako srdce pumpuje okysličenou krev do celého těla, tak se tato myšlenka šíří celým dopisem. Pavel ukazuje čtenářům, jak to v praxi vypadá, když někdo žije s tímto Kristovým myšlením. Ukazuje to na sobě. Podívejte vzdal jsem se toho, co jsem vlastnil a co tvořilo mou identitu. Hodil jsem to na hnůj. To byl můj sestup. Fandím kolegům, přestože mě pomlouvají, protože mluví o Ježíši. To je můj sestup. Nechávám umřít svou ješitnost. To je můj sestup. A pokud vy sami přijmete tuto víru, projeví se to v tom, že nebudete sobci. To bude váš sestup. Takto vypadá Kristovo smýšlení v praxi. Sestup s nadějnou vidinou slávy. Většina aplikací směřovala k tomu, jak se podle Ježíšova příkladu chováme k druhým. Víra je vidět v našich vztazích. Dnes se s Pavlem zaměříme na to, jak se chováme sami k sobě. K té osobě, se kterou jsme pořád a které během života řekneme nejvíce slov. 

Dvě klíčová slova, která v textu uvidíme jsou mysl a pokoj. Jaká je mezi nimi souvislost? Víra v Ježíše, která prosytila naši mysl je vidět v tom, jak z nás září pokoj. Pojďte, ukážu vám to v textu. 

Cesta k pokoji

O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě s děkováním. A pokoj Boží, který převyšuje všechno porozumění, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. Konečně, lidi, přemýšlejte o všem tom, co je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, co má dobrou pověst, jestli je nějaká ctnost a jestli je nějaká chvála. Čemu jste se naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili u mne, to dělejte. A Bůh pokoje bude s vámi.

Filipským 4:6–9

Text na dvou místech zaslibuje Boží pokoj. Je to refrén celého oddílu. Pokoj je něčím, co přichází k člověku zvenčí. Je překvapivý, nemyslitelný a nečekaný. Je jednoznačně spojen s Boží přítomností. Ovšem Boží pokoj nespočívá jen tak libovolně na kdejakém člověku. Není to náhodně rozdistribuovaný dárek. Tys ho dostal a ty ne...  Pavel velmi specificky popisuje kde a za jakých podmínek se pokoj šíří.

Je to jako kdybych vám nabídl dvě vzácné akvarijní rybičky. Dám vám je. Ale varuju vás. Ony jsou hodně citlivé. Přežijí jen za určitých podmínek. Vyžadují specifické ph vody, dostatek provzdušnění, prostoru a konkrétní rostlinky. Když jim takové prostředí zajistíte, tak jim bude dobře a rozmnoží se vám. Vy se pak posadíte před akvárko a s úsměvem na rtech se budete kochat. 

Se stejnou logikou Pavel mluví o pokoji. Dar Božího pokoje je nabídnut všem, ale uchytí se a rozmnoží jen někde. Kde? Za jakých podmínek pokoj vzkvétá? V prostředí zdravé mysli. To je to druhé klíčové slovo v textu.

Tak se pojďme přesunout do lidské mysli. Lidská mysl má povahu dialogu. To už jste ode mě mnohokrát slyšeli. Můžeme si ji představit jako setkání pracovního týmu. Je tam mé já, které tým řídí a vede a pak další složky osobnosti. Občas se ozve mé ambiciózní já, které vytyčuje cíle a kreslí vize. Jindy se ozve mé úzkostné já, které přidá obavy. Pak já, které mi připomíná, co jsem všechno pokazil, nebo kdo mi ublížil. Až k já, které se umí kochat z přítomné krásy a pročilovat odpoledne. Máte zkušenost s prací v týmech. Takže víte, že v takovém týmu může vládnout příjemná, kreativní a uvolněná atmosféra pokoje, ale také dusno a hluboký konflikt mezi členy. Stejně to může vypadat v naší mysli. Jaký vztah máte sami k sobě? K těm částem, vašeho já, které nemáte rádi? Jak vy jako hlavní já řídíte a vedete tým své vlastní mysli? Pavel odhaluje tři dovednosti, které vaše řídící já musí umět proto, aby byl v mysli vhodný prostor pro akvarijní rybičky Božího pokoje. Pojďme se na ně podívat. 

1) Umím hlas zastavit 

„O nic nebuďte úzkostlivý...“. Pavel předpokládá, že se v naší mysli může rozeznít hlas úzkosti. Je to osoba v týmu, která je celá rozklepaná a sevřená. Ohlíží se do minulosti a připomíná všechno, co jsme udělali špatně. Vyčítá si, říká si, co si o nás řeknou druzí. Dívá se do budoucnosti a kreslí katastrofické scénáře. Bojím se smrti. Co když mé děti nebudou šťastné. Udělám chybu... Živí ji strach. A protože je spojena se silnou emocí stává se dominantním hlasem v týmu mysli. Pavel používá příklad úzkosti, ale dovedu si představit, že ten dominantní hlas může být i jiný. Co třeba hlas zamilovanosti? Zamiluju se do nesprávné osoby. Krásné oči a úsměv ach, úplně to jiskří. Nemůžu na ní přestat myslet. Oživuje mě to. Konečně zase žiju. Taková úleva. Myslím na ní. Sjíždím profil. Je to dominantní hlas týmu, který přebral kontrolu. Nebo hlas sebelítosti. Který s hlavou v dlaních vzlyká nad tím, jak nám všichni ublížili. Dominantní hlas může být různý. 

Pavel ví, že se takovéto hlasy v naší mysli rozezní. A jeho výzva zní: „nebuď úzkostlivý“. Tvrdí, že ty jako vedoucí týmu nejsi bezmocný. Oslovuje tebe, tu část, která může dát hlasitému hlasu stopku. V tom právě spočívá ona dialogičnost mysli. Nebuď úzkostlivý znamená dej stopku úzkosti. První zastavení možná působí drsně. Jako bych okřikl sám sebe. „Už mlč“ „To stačí“ „Neřeš to“ Umíš sám sebe zastavit? Jde ti to? ... No. Na chvíli jo. 

Jenže ono to nestačí. Rozzlobím se na sebe, vyletím proti tomu. „Na tu holku nemysli.“ „přestaň se litovat“ Dokonce vyhodím své úzkostné, zamilované nebo sebelítostné já za dveře. Rozšíří se v tu chvíli v myslí Boží pokoj? Těžko. Možná sám to na chvíli umlčím, ale silou to dlouho neudržím. Za dveřmi se začne formovat naštvaná opozice. Roste a brzy mi vyrazí dveře a zase začne ovládat. Je to ještě horší ... celý den potlačuju úzkost a pak mě ovládne na celou noc. Měsíce potlačuju zamilovanost, odmítám ji jako hlas ďábla a pak skončím s milenkou v posteli. Tak to je, když dávám stopku hlasitému hlasu. Proto si všimněte, že Pavel nezůstane pouze u výzvy ke stopce. Neřekne jen „nebuďte úzkostliví“ protože to by samo o sobě nevytvořilo prostor pro Boží pokoj. Proto jedním dechem dodává....

2) Předložím to Bohu

„oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě“. Všechno, co přinášel hlas úzkosti (případně jiný silný hlas, co nechceš), není zapomenuto, smeteno pod stůl, odmítnuto ani vyhozeno za dveře. Stopka neznamená pohrdání sebou samým, ani démonizování hlasů, ani šikanu části mého já, která něco chce. To je slepá ulička. Jako zralý vedoucí týmu své mysli beru vážně sám sebe i svou úzkost a postarám se o ní. Jak? 

Je to oznámeno a předáno Bohu. To, v čem jsem teď bezmocný, ta úzkost, sebelítost, ta naprosto nevhodná zamilovanost je přetvořena v modlitbu Bohu. My celý tým řekneme Bohu takhle to teď je, oznamujeme ti náš stav. Nejsme dokonalý, jsme rozbití, rozhádaní a rozervaní. A vyjadřujeme touhu a přání. Po celistvosti. Po jednotě. Dáváme tím najevo, že tým naší mysli není nejvyšším orgánem. Nejsme egocentriční egoisté ale křesťané. Absolutním šéfem mysli a emocí není dominantní hlas, ale ani hlas rozumu a vůle, je tu ten, kdo nás převyšuje. Ten ke komu se pokorně obracíme. 

Takže, umím dát stopku a převést hlas úzkosti na modlitbu, ale ani tam Pavel nekončí... třetí dovednost spočívá v tom, že nechám zaznít další hlasy.

3) Nechám zaznít další hlasy

„S děkováním“. Úzkostné myšlenky se derou o pozornost a mohou zcela ovládnout naši mysl a určovat celou atmosféru setkání týmu. Mají velkou sílu, protože jsou živeny silnými emocemi. Všimněte si, jak Pavel zdůrazňuje, že poté, co jsme témata, která přineslo naše úzkostné já předali Bohu, máme prostor v týmu nechat zaznít další hlasy. Ty, které se nehlásí hlasitě o pozornost. Když se na ně však zaměříme svou vůlí, když si na ně vzpomeneme, když je vyzveme, aby i oni něco řekli, můžou nás překvapit. 

Proto přidejte k oznámení a prosbě vděčnost. Úzkost, zamilovanost, sebelítost jsem odevzdal. Zeptej se sám sebe, za co jsi teď vděčný? Co ti Bůh dává? Umíš přizvat hlas vděčnosti? 

Pavel nezůstane jen u vděčnosti. Podívejte se, jak elegantně z reaktivního týmu mysli udělal tým proaktivní. Začínáme poradu s akutním problémem, který přináší hlas úzkosti. Poté, co je tato záležitost s důvěrou předána vyšší instanci se můžeme zabývat tím, co tolik netlačí. Aktivitě naší mysli se meze nekladou. Vyberte si a přemýšlejte o všem co je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, co má dobrou pověst, co je ctnostné a chvályhodné. Sněte o dobrých věcech, plánujte výlet, sledujte, co můžete pochválit a ocenit na druhých lidech.... cokoliv! 

Shrnutí

Pojďme si zopakovat kam jsme se zatím dostali. Stále řešíme otázku, jak vytvořit v mysli prostor ve kterém může přebývat Boží pokoj. Narazili jsme na překážku. Jsou jí úzkostné, dominantní a konfliktní hlasy v naší mysli. Pavel nabízí tři dovednosti, které dobrý šéf týmu mysli může použít. Umí dát stopku dominantnímu hlasu. Umí převést potřebu a touhu v modlitbu rozbitého já. A umí přizvat další hlasy – hlas vděčnosti, pravdy atd. Tři dovednosti. Stopka, odevzdání a přizvání. Rozumíte tomu? Dává to smysl? 

Vypadá to krásně, ale tušíme, že to není úplně jednoduché si tyto nové dovednosti osvojit. Jak se to můžeme naučit? Jak se v tom zlepšit? Co je zdrojem? 

Jak toho docílit? 

1)    Přijímám zodpovědnost za všechny své myšlenky.

Pavel považuje myšlení člověka za něco co spadá do oblasti vůle a co můžeme mít pod kontrolou. Říká „nebuďte úzkostliví“ „oznamujte“ „přemýšlejte“ „dělejte“. To jsou všechno aktivní slovesa. Z toho vyplývá, že nejsme jen pozorovateli svého myšlení, ale těmi, kdo ho vedou. Každá myšlenka, která se objeví je moje. Nejsou ani od ďábla ani od Boha. Jsou moje. Ano, některé jsou víc ďábelské a jiné víc Božské. Ale jsou všechny moje. Jsem to já. Přijímám zodpovědnost za hlasy, které mám v týmu.

2)    Čím se sytím, z toho pak žiju.

šimněte si, jak Pavel oddíl končí. „Čemu jste se naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili u mne, to dělejte“. Seřadí za sebe čtyři slovesa – naučili, přijali, slyšeli a viděli. Náš vnitřní dialog je sycen tím, co se odehrává ve světě našich vztahů. Pavel se stal součástí vnitřního dialogu svých čtenářů. Protože ho viděli, slyšeli a mluvili s ním. Co by na to řekl Pavel... To, jak vedu dialog své mysli závisí na zkušenostech, které mám.  Pokud jsem měl kritickou mámu, budu mít její hlas silný ve své mysli. Pokud jsem měl povzbuzujícího tátu jeho hlas je součástí týmu. Stejně tak úzkostný nejistý hlas táty nebo ambiciózní hlas mámy. To je jedno.  Musím s tím počítat. Pokud se dívám na stupidní seriály, jejich hlášky mě budou napadat. Kdo znáte zpaměti žalmy, máte skvělý hlas v hlavě. Čím se sytíte z toho žijete. Co viděli Filipští na Pavlovi? Co slyšeli? Co se učili? No přeci stejné smýšlení, které je v Ježíši.

3)    Sytím se evangeliem Ježíše Krista.

Pojďme se vrátit k metafoře srdce. Srdcem dopisu je báseň o Ježíši Kristu. O jeho dobrovolném pokorném sestoupení do bolesti a následném vyvýšení. Jak tato myšlenka oživuje a okysličuje tento oddíl? Ovlivní to způsob, kterým povedu tým své mysli. Jestliže on mi odpustil a přijal mě celého mohu se tak chovat já sám k sobě. Jestliže on sestoupil do hnusu hříchu a bolesti a přijal to za své, tak můžu i já. Kristus sestoupil, a tak sestupuji i já sám k sobě. K tomu hlasu úzkosti, sebelítosti, bolesti, traumatu, zamilovanosti... nejsem vůči sobě tvrdý, vždyť jsem sám k sobě jako Kristus. 

Zastavuji hlas úzkosti, strachu, zamilovanosti, šílenství, zmatku ale neodvracím se od něj, jako bych to nebyl já. Sestupuji do něj a potkávám se s ním. Ptám se, co jsi zač. Ptám se s Kristovským zájmem a Kristovskou láskou své na chvíli umlčené úzkosti, svého strachu, proto abych je modlitbě předložil před Boží tvář. A když to Bohu předám mohu se rozhlédnout a vidět dobré věci, které mě táhnou dál a výš. Dívám se vzhůru ze své rozbitosti a přemýšlím o věcech, které jsou krásné, čisté, chvályhodné a pověstné. Všechno, co umím jako šéf tým – stop, modlitba i přizvání – je syceno okysličenou krví Kristova příběhu. On je srdcem, které oživuje.

Dobrým šéfem týmu mysli je ten, kdo se naučil přijímat zodpovědnost za všechny své části, kdo se sytí moudrými věcmi, a především ten, kdo se sám k sobě chová po vzoru Ježíše Krista. 

Závěr 

Víra v Ježíše, která prosytila naši mysl je vidět v tom, jak z nás září pokoj. Jak vypadá tvář křesťana? Různě. Víra neudržuje ve tváři stav věčného klidu. Všichni s něčím uvnitř zápasíme. Máme své vnitřní myšlenkové rozpory. Bojujeme sami se sebou. S částí našeho já, kterou odmítáme – nesnáším svou zalétavost, svou úzkostnost a hněvivost, svou temnotu, a hříšnost. Ne rozpory, úzkosti a pnutí dále budou. Když budu přemýšlet bude se má tvář křivit bolestí, ale nakonec po náročném vnitřním dialogu dojdu k pokoji...  V pokoře sestupuju sám k sobě a s nadějí vzhlížím vzhůru. Tímto kristovským smýšlením vytvářím prostor ve své mysli, ve které mohou plavat a rozmnožovat se rybičky Božího pokoje. Víra v Ježíše Krista je něčím, co v konečném důsledku proměňuje naši tvář.  Vnitřní pokoj prosákne navenek. Pokoj vidíme ve tváři. Zmizí z ní napětí.  Pokoj je vidět v tom držíme své tělo, jak stojíme nebo sedíme. Pokoj je stav, kdy jsme utišili své vnitřní války a pnutí. Kdy jsme přijali svou rozbitost a odevzdali ji Bohu a tím si uvolnili prostor k tomu, abychom svůj pohled a myšlení zaměřili k čemukoliv co je dobré, správné, krásné a čisté, abychom byli vděční, snili, měli vize a viděli to, co je hodné chvály už teď, jak u sebe, tak u druhých, tak u našeho Boha. To je prostor ve kterém se daří akvarijním rybičkám Božího pokoje.