Na jednom z letních dorostových táborů nám nepřálo počasí. Většina dní propršela. Přesto se tábor vydařil. Zažili jsme během něj spoustu legrace a bylo nám spolu dobře. Jedno deštivé odpoledne přicházím k jídelně a vidím, že stoly a lavice jsou vytažené ven před jídlenu a v družném hovoru na nich sedí táboroví vedoucí. Mrholilo a bylo chladno. Vedoucí tam spolu zvesela obědvali. V duchu jsem se zasmál. Jak absurdní by bylo, kdybych po někom z nich po návratu do civlizace chtěl, aby si se mnou v takovém počasí sedl ven na lavičku. Vysmáli by se mi a klepali by si na čelo. Zalezli bychom pěkně do tepla kavárny. Ale tady, na louce, v lese na kraji Krkonošského národního parku to byla jiná.  Zvykli jsme si na déšť, drsné podmínky a nepřízeň počasí. Připomnělo mi to slova apoštola Pavla, který si zvykl na dostatek i nedostatek. Naučil se v Ježíšově síle přijímat svět takový, jaký je a radovat se, i když mu počasí nepřálo. 

Ne že bych si naříkal na nedostatek; naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.
Filipským 4:11-13