Sedím v kanceláři v pohodlném křesle. Nohy mám na stole a píšu text o odpuštění. Venku fičí vítr a prohání se v něm nebezpečné viry. Doma mě nedrží jen karanténa, ale i pohodlí a teplo. Pejsek Zigi leží na zemi uprostřed pokoje a každý z papoušků okupuje jedno z mých ramen. Prostě pracovní idylka. Natáhnu se rukou, abych se podrbal na zádech. Rázem mi tělem projede palčivá bolest. Můj palec se příliš přiblížil k zobáku mladšího papouška, kterému jsme říkali Piko. Teď mi z palce teče krev a tepe to v něm bolestí. Nebojte, nepláču, ani nenaříkám, směji se. Chechtám se tak, že se na mě Zigi nechápavě dívá a oba papoušci na mě pozorně shlíží z garnýže. Směji se, protože mi v mžiku došla absurdnost papouščího přemýšlení. On netuší, že má ruka a mé rameno jsou jedno a totéž. Moje rameno a tvář, o kterou se něžně opírá, je pro něj bezpečným místem, je jeho domovem, kde je mu dobře. Můj palec, který se okolo něj prosmýknul, však jeho mozeček vyhodnotil jako ohrožujícího nepřítele. Nechápe, že se jedná o jednu ruku, o jednu bytost. Nechápe, že to jsem pořád já. Jednu mou část bere jako bezpečnou stabilitu a proti jiné se ohání jako proti nevyzpytatelně ohrožující entitě. Přemýšlím nad tím, jestli naše lidské mozečky nejsou schopny podobných nesmyslů ve vztahu k Bohu. Třeba když jsme přituleni v náručí laskavého Boha a zároveň se po něm oháníme, když nás chce posunout o kousek dál. Okamžitě si svůj zážitek zapisuji, aby neupadl v zapomnění. Ať vím, že až se budu ohánět proti Bohu jsem zároveň jeho silou věčně nesen. 

Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mě není, já usmrcuji i obživuji,
zdeptal jsem, a zase zhojím, není, kdo by vytrhl z mé ruky. 
Deuteronomium 32:39