Nedávno mi jeden mladý muž vyprávěl o svých sportovních a cestovatelských zálibách, škole i nejrůznějších trápeních. Sdílel radost ze zamilovanosti, vděčnost za blízká přátelství, i smutek nad úmrtím blízké osoby. Zeptal jsem se ho, jak v tom celku vnímá Boha. Zdálo se mi, že otázku nejprve úplně nepochopil. Pak mu došlo, že převádím téma na duchovní rovinu. Začal opatrně, trochu s výčitkami mluvit o tom, že Bibli teď moc nečtě ani ho nebaví v obýváku sledovat dlouhé online bohoslužby. Jakoby najednou bohatou pestrost života, emocí, zážitků a dobrodružství otázkou po duchovním zredukoval na tenkou skořápku s příchutí viny. 

Podobných rozpačitých zádrhelů jsem zažil v rozhovorech mnoho. Nepřestávají mě udivovat. Už běžně se ve školách učí holistické pojetí člověka. Jsme bio-psycho-socio-spirituální-kdovíco-ještě bytosti. Vše v nás je provázáno. A přitom, když se přejde na duchovní rovinu rozhovoru, život se redukuje na několik málo položek. Ty navíc ještě trochu odráží, z jaké jste denominace. Ale i to se postupně mění ...

Jaký dopad má celostní pojetí člověka na naši církevně evangelikální zbožnost? 

Všímám si postupné změny paradigmatu. Týká se toho nejcennějšího a nejposvátnějšího. Je to změna představy o Boží tváři. Konkrétně o jedné z jeho vlastností - žárlivosti. Věříme v Boha žárlivě milujícího. Sám nám to o sobě říká (2. Mojžíšova 34:14, 20:5, 5. Mojžíšova 4:23, 5:9, 6:14). Mluví o své vášni, žhavé lásce, silné emoci. A to výhradně v kontextu modloslužby. Svatou vášnivou žárlivostí žárlí na cokoliv třetího v lidském životě. Jde mu o to, aby byl jediným Bohem. To je prý nejlepší pro něj i pro nás. Takováto představa Boha implikuje rozdělení reality na dvě množiny. Množinu toho, na co Bůh žárlí, a na co ne.

A tady lze vysledovat posun. Vyzkoušíme si ho na sobě. Starý pán mi vyprávěl o svém zážitku z církve před šedesáti lety. Hráli si s mládeží s míčem. Nejmenovaný rozzuřený kazatel vběhl mezi ně s výkřikem: "Kdyby se teď Ježíš vrátil a našel vás, jak si hrajete, poslal by vás i s mičudou do pekla." A pohotový přidrzlý mládežník na to odpověděl: "Já bych odhodil míč, běžel k němu a volal vezmi si mě Pane Ježíši." Přišlo vám to absurdní, děsivé nebo humorné? Pak vaše reakce dokazuje, že došlo k posunu. Bůh v naší představě přestal žárlit na fotbalový míč.

Co dalšího se pak posunulo z množiny žárlí do množiny nežárlí? Do jaké množiny patří můj majetek, chalupa, auto, firma, manželka, děti, přátelé… a ještě blíž, mé vlastní tělo, jeho pohyb, počitky, bolest, smyslnost, intelekt, paměť. Jestli jsme přijali rozdělení světa na duchovní a neduchovní, kudy vede dělící čára? Vždyť například má schopnost ukočírovat emoci hněvu, je otázkou mé duchovní zralosti, stejně jak rysem mého charakteru, tak biologickou funkcí mého mozku.

Vědomí celistvosti mě nutně vede k určité rezignaci na rozlišování duchovního a neduchovního. Dýchám, abych přežil. Jdu si do sauny, protože je mi to příjemné. Dám si lahev vína, protože mi to udělá dobře. Umyji se, abych nesmrděl. Zaběhám si, ať mám lepší pocit. Zakouřím si dýmku, protože je to cool. Udělám šťavnatý stejk, abych se odměnil za celodenní naslouchání lidským trápením. A proč ne, vždyť Bůh v mé mysli přestal žárlit na všechno světské, tato představa se stala karikaturou. Člověk pro svět nevidí Boha a žárlivý Bůh odstraňuje vše, aby měl člověka pro sebe.

Ale jaká nová představa ji nahradila? Co bych měl přikreslit, nebo vymazat? Všímám si, že lidé, včetně mě, mohou mít tendenci vymazat Boží žárlivost a žít naplno. V něčem rozumím mladému muži, o kterém jsem vám vyprávěl. Ale je ještě jiná možnost? Během jarní covidové vlny jsem vytvořil podcast o zbožnosti (ne)všedního života. Pokusil jsem se v něm sám pro sebe i pro druhé reflektovat změny v projevech zbožnosti, se kterou nám realita zase jednou zamíchala. Udržet celistvost lidské bytosti, pestrost života i respekt k Boží žárlivosti. 

Je to zbožnost individuální, respektive rodinná. Je to zbožnost tělesná. Čím více jsme  vtahováni do digitálního světa, tím více považuji za důležité, aby má zbožnost byla jiného druhu a kotvila v realitě. Je to zbožnost minimalistická, protože se celý svět scvrknul na každodenní činnosti, ve kterých je těžké vidět něco dobrodružného a duchovního. A je to zbožnost doplňková. Nemá ambici nahrazovat to, co máme, ale může doplnit pestrost a život. Je to zbožnost zakoušená smysly… 

CHUŤ - Už od Ježíšových dob se pro nás každé jídlo stává bohoslužbou. Modlíme se před ním a přijímáme ho s vděčností. Spojujeme se v modlitbě s druhými i se samotným Kristem. Vzpomeňte si jak vzal chléb vzdal díky... (Marek 8:6), nebo vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům. Obrovská hloubka u každého jídla. 

DECH - Můj dech, nádech, výdech, není jen mechanickou funkcí, která mě udržuje naživu. Jób spojuje svůj Dech s Božím duchem. Na to navazuje stará křesťanská modlitba dechu ze šestého století. S nádechem roste napětí mého těla a má duše se natahuje spolu se slepým u Jericha a s výdechem přichází úleva, uvolnění. Slyším, jak říkám "Smiluj se nade mnou".

DOTEK - Ježíš sám se ve chvíli úzkosti v Getsemane vrhá v modlitbě na zem. Úzkost, která nás vyvádí v představě do budoucnosti, kterou nemám sílu zvládnout teď, řeším ukotvením těla v přítomnosti. Dotek peřiny, země, kamene, druhého člověka… Mé tělo mi říká: "Teď jsi tu a ještě žiješ". Zvláště lidé prožívající úzkost, obavy, fabulují do budoucnosti se potřebují kotvit v přítomnosti. Vírou. Nebo tělem. Hloubka doteku.

ZRAK - Paní s depresivní poruchou má doma krásné obrazy. Celý obývací pokoj je jako muzeum s krásnými exponáty. Skrze předměty k ní Bůh mluví. Žasnu, když mi o nich vypráví. Je pro ni jednoduší přijímat obrazy než Bibli, která ji vyčerpává a rozrušuje.  

A co naše tak často přetřásaná HYGIENA? V knize Leviticus je pro hygienu argumentováno duchovně, ne zdravotně. (Leviticus 15:31) Znamená to, že lidé tehdy byli primitivní a potřebovali mít všechno řečené náboženskou hantýrkou? Nebo jsme my zapomněli, že při každé koupeli to nejsem já, kdo omývá sám sebe, ale Bůh, který mě z milosti očišťuje? Obmytí v Bibli je přechodovým rituálem, očišťuje od minulosti a připravuje na budoucnost.   

Podobně bychom mohli pokračovat dál. Všimněte si, že nezůstávám jen u pouhé smyslovosti. V bezbřehé spiritualitě zážitků a požitků, smyslnosti zapomínám na Boží žárlivost. Apoštol Pavel podobnou situaci řeší slovy: Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním Vždyť je to posvěceno Božím slovem a modlitbou. (1 Timoteovi 4:4-5). Boží slovo a modlitba vděčnosti pro mě osobně představuje pravý balanc pro smyslnou zbožnost.

Pokud končím pouze u zážitku z jídla, pití, pohybu, vztahu, stává se potenciálně objektem Boží žárlivosti a při častém opakování modlou, která mi jednou ublíží. Zklame mě, protože v ní hledám něco, co mi může dát jen Bůh. Pokud se před jídlem nedokážu s čistým svědomím pomodlit, možná to znamená, že zajídám pocit viny, nebo pokoutně mlsám, abych uspokojil nářek duše, který patří k životu. Pak je mi i svatá čokoláda modlou.

Pokusil jsem se ze své omezené perspektivy reflektovat posun v pojetí zbožnosti. Je to posun ovlivněn domyšlením celostního pojetí člověka. Je zasazen do kontextu současné proměny církve. Nabídl jsem vám propojení s biblickým obrazem Boží žárlivosti. A tak žiji s následující výzvou: Je pro mě každý pohyb mého celistvého já, ať jím, nebo piju (1 Korintským 10:31) něčím, co směřuje jako modlitba k Boží slávě? Nebo končím sám u sebe v modloslužbě vlastního těla?

S mladým mužem, u kterého jsme začali, jsme se dobrali k zajímavým odpovědím. Smáli jsme se potřebě výkonové zbožnosti. Mluvili jsme o vděčnosti Bohu. O Boží lásce zprostředkované komunitou církve, která jim prakticky pomohla. A především to byl Duch Boží, který nám zprostředkoval blízkost rozhovoru, ať už jsme mluvili o duchovní rovině explicitně nebo implicitně. Já sám jsem skrze přítele přijal Boží povzbuzení.

ANOTACE: Čím víc jsme kulturně vtahování do rychlého digitálního světa existujícího mimo naše těla, tím bytostněji ve zbožnosti hledáme rozměr celistvosti. Víru, která nebude vyjádřena jen naším krédem, biblickými znalostmi a respektem k morálním hranicím. Víru, vtělenou do pohybu, činu, dechu a chvály. Víru zahrnující celou bytost, zakoušenou smysly, uchopenou rozumem a vyjádřenou emocemi. Jak na tyto výzvy reagujeme v evangelikálních církvích? Odvážíme se čerpat z bohatého historického a ekumenického dědictví smyslné zbožnosti, aniž bychom byli ve svých očích chyceni do pasti modloslužby?