Už je tomu pár let, co jsem prožil lásku na první pohled. Procházel jsem uličkou mezi regály v rozlehlé univerzitní knihovně. Svítilo slunce a odráželo se od drobných částeček prachu poletujících ve vzduchu. V tu chvíli jsem ji spatřil. Zahlédl jsem ji po levici, malou a tlustou. Stála tam obklopena z obou stran knihami. Zastavil jsem se, natáhl ruku a dotkl se jí. Byla to kniha o omluvě (On Apology) od psychiatra Aarona Lazareho. Vytáhl jsem ji z police. Ani jsme nedošli k mému pracovnímu stolu. Posadili jsme se do nejbližšího křesla a strávili spolu několik desítek minut. Byl jsem nadšen. V knihovně jsem hltal vše, co se týkalo odpuštění. Tato kniha mi však nabídla pohled na křivdu očima viníka, nejen oběti. 

Začal jsem tušit, proč je téma odpuštění tak lákavé. Raději vnímám sebe jako oběť, která odpouští, než jako viníka, který se má omluvit. Odpuštění navíc závisí jen na mně. Mohu se k němu dobrat sám nebo s Boží pomocí, a nepotřebuji při tom komunikovat s druhým. Je to svým způsobem bezpečnější. Omluva předpokládá rozhovor. Setkání dvou tváří. Její úspěch je závislý mimo jiné na schopnosti obou stran vnímat nuance mezilidské komunikace. Vhodně formulovaná omluva hodně stojí. Možná proto má tak velikou sílu. 

Pan doktor Lazare v knize shrnuje závěry výzkumů a vypráví příběhy z politiky, z praxe i z osobní zkušenosti. O zradě přátel a o své touze po omluvě. O tom, jak se jeho adoptované děti učily omlouvat a usmiřovat. Velmi inspirativní čtení. Podělím se s vámi o to, co jsem se sám naučil. 

Omluva, která si zaslouží omluvu

Slova, která používáme, vycházejí z hloubky našeho nitra neboli ze srdce, jak říká Ježíš. A pokud mé srdce není připravováno, proměňováno, posilováno a změkčováno evangeliem, budou má slova ubližovat a ničit, dokonce i když by se jednalo o slova omluvy. Jen si zkuste vzpomenout, jestli vám někdy druhý svou omluvou ublížil. Máte zkušenost s destruktivní omluvou?

Možná to byla omluva typu „Omlouvám se, ale...“. Slovo „ale“ působí v omluvě zničující silou. Příjemce odchází s dojmem, že byl podveden. Nejprve slyší, jak se mu druhý omlouvá. Možná dokonce sklání hlavu a naznačuje lítost. V neopatrném a naivním příjemci se začne rozlévat pocit vděčnosti a soucitu. Když k němu náhle dolehnou vibrace slova „ale“. Jako by na něj druhý zaútočil. Následuje záplava slov obhajoby a vysvětlování, které někdy přerostou do žaloby. Jako by vás bodl do žeber ten, komu jste chtěli prokázat dobrý skutek. 

Druhý typ destruktivní omluvy by mohl znít následovně: „Omlouvám se. Prosím, hlavně už se na mě nezlob...“ Někteří lidé se pořád omlouvají. Jakmile vycítí, že druhý není s něčím spokojen, začnou se omlouvat. Použijí omluvu jako nástroj docílení klidu. Jednají z úzkosti pramenící z narušení vztahu. Vztah je pro ně nesmírně důležitý a zároveň jej považují za křehký. A tak zaplatí cenu vlastního ponížení, aniž by hledali pravdu nebo chtěli situaci řešit rozhovorem. Slova omluvy jsou dlouhodobě devalvovaná. Takováto omluva nebývá tak zničující jako první typ, ale i tak škodí. Klidně se na to můžete zeptat mé manželky, kterou jsem svými omluvami rozčiloval. Je to omluva, která je příliš rychlá a nedůvěryhodná.

Další typ má s omluvou pramálo společného: „Omlouvám se, já nevěděl, že jsi tak citlivá“ nebo „Promiň, že se tě to tak dotklo“. Z omluvy je cítit obvinění a pohrdání. Příjemce se nemůže ubránit dojmu, že znovu prožívá vztahový nepoměr křivdy. Omlouvající se je velký a mocný a já malý. Nic se nezměnilo. Slovo „omlouvám se“ nemá samo o sobě kouzelnou moc. Jeho síla vychází z toho, že člověk opravdu myslí to, co říká. Výzkumy ukázaly, že malé děti do čtyř let rozumějí omluvě především jako naučenému slovnímu rituálu (např. „Omlouvám se“). Ale už od pěti let jim nestačí jen kouzelné slůvko, ale hledají v tváři druhého projevy lítosti. Takové omluvě děti rozuměly, ať byla formulována jakkoliv.

Poslední typ dysfunkční omluvy by mohl znít: „Omlouvám se za všechno, co jsem ti způsobil“ nebo „Omlouvám se, jestli jsem se tě něčím dotkl“. Tento typ omluvy možná na první poslech nepůsobí urážlivě, ale chybí v něm podstatná část. Viník vůbec netuší, nebo nechce přiznat, co konkrétního způsobil a čím přesně ublížil. Situace mu nestojí za to, aby ji promyslel. Nevěnuje mentální energii ani deset minut intenzivního přemýšlení nad svými činy. Svou formulací dává najevo, že důsledky křivdy jsou problémem druhého. Je to omluva, která je přinejmenším velmi slabá. 

Podobných variant destruktivních omluv bychom našli více. Společným jmenovatelem je neúcta k druhému, neprojevení pokory a lítosti, neochota nad událostí přemýšlet a nepřijetí zodpovědnosti za své chování a jeho důsledky. 

Omluva, která pomůže odpustit

Máme zkušenosti s omluvami slabými, nezralými, manipulativními a zraňujícími. Jak ale může vypadat dobrá omluva? Inspiraci najdeme v biblickém příběhu o setkání Jákoba a Ezaua (1M 32–33). Bratři si mnoho let nepohlédli do tváře. Když se viděli naposledy, Jákob bratru ukradl otcovské požehnání a Ezau ho chtěl zabít. Po letech se k sobě znovu blíží. Příběh nabízí detailní pohled na Jákoba připravujícího se na setkání. Bojí se bratra. Přemýšlí, jak ho usmířit. Rozhodne se dát mu dar a zmírnit tak jeho hněv. Ukáže, že přesně ví, čím se provinil. Symbolicky mu totiž vrací to, o co jej v ukradeném požehnání připravil. Přichází nevyspalý a kulhá. Vyjadřuje pokoru svou poklonou. V jeho tváři musí být patrná veliká bolest. Opatrně našlapuje a neví, co na tváři druhého uvidí. Ve starověkém příběhu najdeme několik principů nabídnuté omluvy. 

1. Omluvu si mohu dopředu připravit tak jako Jákob. Většina příběhu je věnována přípravě na setkání. Ta je vhodná, zvláště pokud jde o závažnější, vzdálenější nebo dlouhodobější křivdu. Vyjednávání omluvy je delikátní situací. V křehkém vztahu oslabeném křivdou může mít někdy jedna nevhodná věta nebo slovo devastující účinky. Jediné „ale“ může druhý slyšet jako útok. Pokud máte možnost si omluvu připravit dopředu, zkuste si ji nejdříve napsat. Psaní zpomalí myšlení a nutí nás věci formulovat přesněji. Můžete si omluvu s někým natrénovat nebo její psanou verzi zkonzultovat. Zeptejte se důvěryhodného člověka, jestli je z vašich slov cítit pokora a úcta. Omluva je citlivá záležitost, je dobré si nechat poradit a inspirovat se. 

2. Během přípravy si omluvu představuji jako dar, který druhému nabízím. Nejlepší dárky jsou ty, podle kterých obdarovávaný pozná, že ho znám, že vím, co má rád, a že jsem něco obětoval. Dobrá omluva je takovýmto darem. Příjemce zažije, že druhý ví, čím ublížil. Někdy je právě tato část součástí nezbytného vyjednávání. Představte si ženu, která se jde omluvit svému muži za to, že na něj křičela a vyčítala mu neschopnost a lenost. Omluví se a zahledí se mu do tváře. On jemně zavrtí hlavou a řekne: „Víš, co mi nejvíc vadilo? Že jsi mě ponížila před dětmi. Jak se na mě teď budou dívat?“ Pokud je její omluva opravdu darem druhému, tak se zastaví a přeformuluje svou omluvu tak, aby z ní bylo patrné, že slyšela, co ho nejvíc zranilo. „Omlouvám se, že jsem tě ponížila před dětmi.“ I nabídka nápravy a závazku z její strany se v důsledku vyjasnění změní a zahrne komunikaci s dětmi. 

3. Předchozí bod se mi bude plnit lépe, když před setkáním obnovím svou vazbu s Bohem. Dát omluvu jako dar vyžaduje určitou sílu. Mohu dát jen to, co sám mám. Jákob se v noci před setkáním s Ezauem setkává s Bohem. Díky tomu druhý den čelí bratru už ne jako prázdný člověk a ponížený zloděj, ale jako ten, kdo si své požehnání vybojoval v čestném souboji. Má novou identitu a ze své plnosti dává dar tomu, koho kdysi okradl. Dává z nadbytku, a ne z úzkostného nedostatku. V tom je rozdíl. Když se omlouvám a stavím se do role žebráka, jehož celý život a štěstí závisí na milosti druhého, jsem příliš křehký. Pokud druhý není připraven na mou omluvu okamžitě zareagovat tak, jak bych si přál (což se děje zřídka), je tu riziko, že se má omluva promění v útok. Na jeden moment jsem vsadil příliš mnoho. Proto dříve, než čelím tváři druhého, čelím tváři Boží. Přijímám nejdříve jeho požehnání, odpuštění a ujištění o své identitě v něm. Teprve potom jdu za druhým člověkem. 

Představte si mladou ženu, která si vyčítá způsob, jakým se rozešla s přítelem. Trápí se a rozhodne se mu omluvit. Na otázku, co by se stalo, kdyby její omluvu nepřijal, odpoví: „To by bylo strašný.“ A tak nejprve otevřeme otázku, jestli jí odpustil Bůh. Teprve po zápasu s Bohem jde za expřítelem a nabízí mu dar omluvy. V tu chvíli zde půjde více o něj a jeho potřeby než o ni a její potřeby. Setkání s Bohem situaci promění. 

4. V rámci přípravy omluvy je vhodné položit si otázku: Jaké potřeby druhého mohu pomocí omluvy naplnit? Aron Lazare nabízí funkci dobré omluvy. Příjemce ujistím o tom, že máme stejný hodnotový a morální systém. Omluvou uznávám, že např. lež je hřích. Oběť není přecitlivělá a nežije v jiném světě. Je dobře, že mou lež prožila jako křivdu. Příjemci omluvou pomáhám obnovit důstojnost, kterou jsem křivdou ohrozil. Má možnost vidět toho, koho se bál, trpět. Ujistím ho o tom, že nešlo o jeho vinu. Nabídnu jistou nápravu. V neposlední řadě nám umožním zažít potenciálně smysluplný rozhovor na vztahové rovině. Takovéto rozhovory si dobře pamatujeme. 

Co by omluva mohla obsahovat? 

Omluva může být nebezpečná a mohu se na ni připravit. Ale co je vhodné říct? Omluva by měla začít jednoznačným přijetím zodpovědnosti a vyjádřením toho, že vím, co byla má vina. Bez vytáček a vysvětlování. „Omlouvám se... to, co jsem řekl, udělal, neřekl, nedělal, naznačil, přehlédl..., bylo špatné.“ Dále pak druhému ukážu, že mě to trápí a je mi to líto. Věty začínají slovy jako „Je mi líto... Mrzí mě... Trápí mě... Stydím se za to... “.

Další část je velmi ošemetná. Měla by zahrnovat vysvětlení, proč jsem danou věc udělal. Tak, aby to neznělo jako vymlouvání se, ale sdílení. Zde je potřeba právě ona citlivost na nuance komunikace, jestli je teď vhodná doba říct svůj příběh. Nakonec mohu nabídnout závazek do budoucnosti, odškodnění nebo zkrátka něco, co druhému pomůže přijmout to, co jsem vyjádřil. Závazek nemusí znít „Už to nikdy neudělám“, to je příliš naivní. 

Ne vždy jde všechno hladce

Jákob a Ezau se usmířili a objali. Omluva byla přijata. Došlo k setkání dvou tváří. Pro Jákoba byla tvář Ezauovy milosti jako tvář Boží. Ne vždy musí setkání skončit takto dobře. Omluvou druhého nemohu ovládat ani zajistit hladký průběh. Je to nabídka, na kterou nemusí zareagovat přijetím. Důvodů může být více. Možná jsem přišel příliš brzy a druhý potřebuje víc času. Možná jsem nepochopil a nevystihl v omluvě to, co mu nejvíc ublížilo, a zároveň je vztah natolik křehký, že se mnou druhý nechce sdílet svou pravou bolest. Možná druhého vyděsilo jen to, že jsem se k němu přiblížil. Už při zvuku mého hlasu se začal hroutit. Neslyšel, co říkám. Jeho tělo zachvátila panika. I to se může stát, protože zpracování minulosti neprobíhá u obou stejným tempem. Já mohu být připraven se omluvit, ale druhý mě stále není schopen vyslechnout. Proto nabízím omluvu jako dar a zároveň mám situaci vnitřně vyřešenou s Bohem, nejsem závislý na odpovědi druhého.

Jednou v neděli zvedl telefon..

Dobrá omluva má obrovskou sílu. Je znakem proměny viníka a může pomoci oběti, aby odpustila. Je výrazně jednodušší odpustit tomu, u koho jsem viděl lítost, kdo pochopil, co se stalo, a nabídl mi dar omluvy. V ideálním případě přispívá ke smíření a obnovení vztahu. Nelze to ovšem zajistit. Když přicházím k druhému s omluvou, nemám pod kontrolou jeho reakci. 

Před lety mi zavolal jeden člověk, kterému jsem se dříve intenzivně věnoval. Neměl to sám se sebou jednoduché a my s ním také ne. Pak se odstěhoval a vytratil se z mého života. Jednoho nedělního odpoledne mi zavolal. Se značným dojetím se mi svěřil, že na konci kázání byla výzva, aby se lidé zamysleli nad tím, komu v minulosti ukřivdili, a omluvili se mu. Vzpomněl si na mě. Vzal telefon, omluvil se mi za své chování a vyjádřil vděčnost. Potěšil mě – ne proto, že bych mu nebyl schopen odpustit a stále se vnitřně užíral křivdou. Bylo však příjemné vnímat, že si váží času, který jsem mu věnoval. Vnímal jsem, že to pro nás oba byl silný rozhovor. 
Máte někoho, komu byste mohli nabídnout dar omluvy? 

Psáno pro časopis Život víry 2022/3, str. 14 (www.zivotviry.cz).