Radikalizace je jednou z možných odpovědí člověka na dlouhodobý stav ohrožení, nejistoty, frustrace a hněvu, na ztrátu životního smyslu a osobního významu. Součástí motivace bývá intenzivní potřeba mít věci uzavřené. Jen si vzpomeňte na radost a úlevu, kterou jste pocítili po dokončeném díle.

Psáno pro Časopis Brána

Čím více se člověk cítí ohrožen, znejistěn a pod tlakem, tím narůstá potřeba mít věci jasné a uzavřené. Je vysilující prožívat nejistotu a rozpor, trpělivě čekat, respektovat odlišnost druhého nebo se shodnout na tom, že se neshodneme. Radikalizace je jedním ze způsobů, jak uzavření docílit. Člověk si nepřehlednou situaci ujasní jednoduchou odpovědí a stručným heslem vybuduje nepropustné hranice. Za úlevné uzavření však platí zjednodušením komplexní reality, degradací důstojnosti onálepkovaných lidských bytostí, a nakonec přichází i o schopnost vstupovat do smysluplného kontaktu s druhými a se světem.

Zdravá mysl má povahu dialogu. Podobá se setkání rodiny nebo týmu. Kdykoliv se rozhodujeme, stavíme vedle sebe argumenty pro a proti. Při přemýšlení se díváme na téma z různých stran. Vybavujeme si hlasy druhých lidí, názory rodičů, učitelů a přátel. Mysl zralého člověka si vnitřní dialog připouští, počítá s ním, využívá jeho možností a není jím paralyzovaná. Dovede se nakonec rozhodnout, přestože si je vědoma existence alternativních možností. Naslouchá všem hlasům, nechá je zaznít a je s nimi v kontaktu. To neznamená, že všechny musí nakonec poslechnout. Schopnost vedení užitečného vnitřního dialogu se učíme v kontaktu mezilidském. Když spolu mluvíme, sdílíme názory, myšlenky a příběhy, stává se druhý postupně naší součástí. Co se však stane s myslí ovládané strachem, která hledá rychlá uzavření? Proces radikalizace na rovině individuálního myšlení můžeme připodobnit k atrofii vnitřního mnohohlasu. Jako by z oné zdravé pestrosti hlasů povstal jeden, který začne vše tyransky řídit. Dává jednoduché odpovědi. Rozhoduje se bez přemýšlení. Neumožní dialog, nenaslouchá ostatním důrazům a umlčí protihlas. Nastaví filtr vůči okolí a umožní mu přijímat pouze hlasy totožné, ostatní k sobě nepustí. Tato strategie je vhodná ve chvíli, kdy je organismus reálně ohrožen. Ale co když je ohrožení vyvoláno virtuální zprávou na monitoru? Člověk sedí v bezpečí své kanceláře, a přitom je zaplaven strachem. Vnitřně se podřídí krizovému řízení, které však neodpovídá bezprostřednímu okolí. Není překvapivé, že se ve společnosti sociálně izolovaných jedinců denně informovaných o nejrůznějších ohroženích řada lidí radikalizuje.

Extrémistou se člověk nestává přes noc. První stupeň radikalizace se odehrává na rovině emocí a myšlenek. Člověk řeší vnitřní emoční tlak a ve vnějším světě hledá jazyk ideologie, která by přinesla kýženou úlevu. Ten si pak přivlastní výrazná postava v jeho mysli. Na druhém stupni začne své názory sdílet s druhými. Často nejprve v prostředí internetu, které je jakýmsi mezistupněm mezi myšlením a mluvením, protože umožňuje sdílet rychlé teze bez okamžité tělesné zpětné vazby druhých lidí. Později začíná mluvit nahlas. Je už ovšem natolik sebejistý, že ho ani negativní zpětná vazba z okolí nezbrzdí. Pro okolí, které je vnitřně nastaveno jinak, je snášení těchto projevů náročné, protože za obsahem slov cítí nereflektovaný intenzivní hněv. Většina lidí zůstane na rovině myšlenkového a verbálního radikalismu. Teprve na třetím stupni se postoje projeví v různé míře anti-společenského chování, od poškozování majetku až k fyzickým útokům. Tato extrémní forma je závislá na specifických vnějších a skupinových podmínkách.

Zvrátit proces radikalizace je možné. Z diagnostiky obsažené v předchozích odstavcích vyplývají i postupy změny. Pokud je motivací ohrožení, je pro snížení radikalizace nezbytná zkušenost bezpečí. Bojovat proti lidem s radikálními postoji silou bývá kontraproduktivní, protože tlakem jen potvrzujeme ohrožení. Jen v bezpečném prostoru si druhý může dovolit opustit krizový režim. Někdy stačí jen zaměřit pozornost k bezpečí, které je v přítomnosti dostupné. V nově vzniklém prostoru může dojít k setkání a rozhovoru, který přirozeně podpoří i alternativní a opoziční hlasy v dialogické mysli. Je možné taky obejít obrany a posílit alternativní identitu nejen radikála, ale třeba otce. Proces obnovy zahrnuje také rozpoznání emocí stojících v pozadí postojů a přijetí zodpovědnosti za jejich zvládání. Člověk je pak schopen odhlédnout od obsahu svých názorů k jejich ideologické, rigidní struktuře a rozpoznat strach, hněv a osobní frustraci, ze kterých vyrůstá. Tak se stává opět křehkou a zranitelnou bytostí, která se může v blízkosti potkat s druhým a najít pevnou půdu pod nohama. Je velikou výzvou vidět za projevy radikalismu nejistého a křehkého člověka a nabídnout blízkost.