Posledních několik výzev bylo zasazeno do obrazu běžeckého závodu. Dnes se obraz obmění. Ve verších 4 – 11 dvanácté kapitoly listu Židům se autor přesune do kontextu rodiny, konkrétně výchovy. Rodič a jeho děti. Začne tím, že lidem připomene starý text z knihy Přísloví (3:11-12) o tom, že Bůh trestá, kárá a vychovává ty, které miluje a přijímá jako své děti.  V reakci na toto připomenutí zazní výzva:

Snášejte to ke své výchově, Bůh s vámi zachází jako se syny.

Hlavní sloveso zní „snášejte to“ „vydržte to“ „zůstaňte v tom“. Jsme vyzváni k tomu, abychom zůstali vystaveni něčemu, co je pro nás nepříjemné. Abychom respektovali limity a hranice, které nám Bůh a realita nastavují. Abychom to snášeli právě jako výchovu, ne jako osud nebo štěstí. Autor nepopisuje, co přesně je Boží výchova, co jsou tresty a jejich důsledky. Zůstane na obecné rovině. Jakoby předpokládá, že všechno, co se děje, lze přijímat a snášet jako projevy Boží výchovy. Rozbije se mi auto, přijde nemoc, zkouška, tvrdá zpětná vazba, vyhodí mě z práce nebo se naopak daří, přijdu elegantně k penězům atd. Vše se děje k naší výchově. Ne všechno zlé musí být nutně trest, může to být výzva a zkouška. Ne všechno dobré znamená, že je vše v pořádku, může to být pokušení pohodlím. Boží výchova je složitější. Ale text nerozebírá její jednotlivé nuance. Je nám zkrátka řečeno, „snášejte to jako výchovu“. Nepřestávejte snášet pohled na svět optikou toho, že Bůh je otec a vy jeho děti, které vychovává. 

Proč bychom to měli snášet?

Autor odpovídá dvojím způsobem.

1) Neboť je nějaký syn, jehož by otec nevychovával? Na první proč, odpovídá: Prostě proto, že je to pravda. Vyplývá to z logiky věci. Pokud je Bůh otcem a ty jeho dítětem, které miluje, tak tě bude vychovávat. Ani to jinak nejde. 

2) Druhé proč se nachází až na konci oddílu, kde čteme „každá výchova se ovšem v tu chvíli nezdá být radostná, ale krušná. Potom však vydává pokojné ovoce spravedlnosti těm, kteří jsou jí vycvičeni.“ Druhé proč v sobě obsahuje zaslíbení. Dobrá výchova má užitek. Dítě, které bylo dobře vychováno, umí později v dospělosti být samostatné, zvládat své emoce, nakládat s financemi, vidět svět očima druhého, respektuje své limity, zapadne do společnosti, dovede se naladit na své vlastní děti atd. Mnoho pozitivních efektů dobré výchovy. A s Boží výchovou je to stejné. Snášejte ji, i když se vám nelíbí, přijde vám to nespravedlivé, tvrdé, krušné, protože to přinese dobré ovoce. To byly dvě proč. Protože to vyplývá z logiky vztahu, a protože to přinese dobré ovoce.

Kdo jsme?

Otázka, kdo jsme, je v textu trochu složitější. Prolíná se v něm totiž naše dvojí identita. Jsme děti Boží „Bůh s vámi zachází jako s dětmi.“ A zároveň text zmiňuje „také v našich tělesných otcích jsme měli vychovatele a měli jsme je v úctě.“ Jsme děti Boží i děti svých rodičů. Máme tu dvojí rodičovství, dvě výchovy. Autor obě identity staví vedle sebe, protože jsou podobné a zároveň odlišné a toto rozlišení je naprosto klíčové pro to, abychom mohli splnit dnešní výzvu a „snášet Boží výchovu“.

Naše první zkušenost je zkušenost s rodiči. Oni nás vychovávají, a to nejen tak, že nám naplácají, když děláme něco špatně. Výchova je všechno, kde s námi přijdou do vztahu. Učí nás jazyk, porozumění emocím, odložení uspokojení, podporují naši touhu po dobrodružství atd. Pozorujeme je a učíme se nápodobou. Text nám říká, že to dělají podle toho, jak jim to přijde správné. Tedy někteří lépe, jiní hůře. Někdy lépe, jindy hůře. Jednou je v módě liberální výchova a jindy přísná a podle toho, co rodičům přijde správné a co se zrovna v tom či onom kurzu dozvěděli, případně co zažili od rodičů ve vztahu k sobě. Autor tak rodičovskou výchovu poměrně relativizuje, dělali to podle sebe. A přesto dodá, měli jsme je za to v úctě. Ono to ani jinak nejde. Vychováváme děti podle toho, jak nám to přijde nejlepší v závislosti na naší zralosti, zkušenostech a okolí. Ale Bůh vychovává jinak. Doslova čteme: k našemu užitku. To autor naprosto geniálně vystihl. Limity rodičovské výchovy spočívají v tom, že někdy je jejich výchova více o nich než o nás. Když mě nepustí prozkoumávat okolí kvůli své vlastní úzkosti, tak je to o nich, ne o tom, co je pro mě nejlepší. Bůh však tyto limity jako rodič nemá. Může vychovávat tak, jak mu to přijde nejlepší pro nás. Bez postranních úmyslů a vlastních démonů. Vidí čistě a jasně, není zaslepen vlastním omezeným vědomím, studem, bolestí a úzkostí. 

Jsme tedy těmi, v kom se pojí dvě identity, dvě výchovy a dva vychovatelé. Zpočátku našeho života Boží tvář splývá s tváří našich rodičů. Ale časem se tyto tváře oddělí a my mezi nimi můžeme vidět rozdíly. Mohu si rodičů vážit za to méně či více, co pro mě udělali a co mi dali. Jejich výchova je časově omezená, Boží však není. Mohu se k Bohu chovat jinak než k rodičům a přijímat i jeho chování a výchovu odlišně. A tím se dostáváme k hlavní aplikaci. 

Jak na to?

Jak aplikovat dnešní výzvu? „snášejte to ke své výchově“ Boží výchovu můžeme snášet právě jako výchovu teprve ve chvíli, kdy máme jasno ve svých identitách. Pokud se Boží tvář neoddělila od tváře mých rodičů, tak budu Boží výchovu číst a reagovat na ni stejně jako na výchovu svých rodičů. Budu Boha číst jako svého rodiče. To ukazují i řady různých výzkumů, které se zabývají tím, jak si lidé představují Boha a své rodiče. Teprve když se Boží tvář oddělí od tváře rodiče, já rozliším svou identitu jako dítě Boží i dítě svých rodičů, tak mohu snášet Boží výchovu, protože ji uvidím jinak než jen skrze svou zkušenost s výchovou, které se mi dostalo. A zároveň jsem svobodný odpustit svým rodičům a vděčně se otevřít tomu dobrému, co jsem od nich získal.

Pokusím se vám to ilustrovat dnes na osobním příkladě z předchozích dní. Na zádech se mi udělal hluboký a bolestivý bolák. A udělal se přesně v tom místě, kam nemám šanci si ani spodem ani vrchem dosáhnout. Máte také takové místo na zádech? Je to událost, kterou mohu brát jako nepříjemnost, která se mi stala, maličké bolestivé omezení osudu. Nebo je to součást Boží výchovy? Protože vím, že jsem Božím dítětem, tak pracuji s hypotézou, že se jedná o Boží výchovu. Setkal jsem se s realitou světa, která se mě bolestivě dotkla, ale vidím za ní Boha. No a pak se nabízí otázka, co to je? První nápad je to nepříjemné, bude to nějaký trest, určitě jsem udělal něco špatně a Bůh mě trestá. Kdyby mě nechtěl potrestat, tak se mi to stane o deset centimetrů níže, nebo vůbec ne. Tuto variantu jsem zavrhl, přijde mi příliš primitivní a Božsky sadistická. Výchova, ale k čemu? Situace mě donutila jít za svou manželkou Lenkou a požádat ji, aby se mi na to podívala, postarala se o to a něčím to namazala. Situace, která už se delší dobu nestala. Jsem přece soběstačný dospělý chlap, který zvládá svůj život. Najednou jsem potřeboval pomoci. Boží výchova mě vedla k pokornému uznání, potřebuji pomoci. Udělalo mi to radost, může se o mě postarat. 
Přijmout toto jako Boží výchovu však je možné jen tehdy, když se mi neplete tvář Boží s tváří rodiče. Představte si, že bych byl vychován příliš pečujícím rodičem, který mě obletuje a pohlcuje. Nemá vlastní život. Bylo to něco, co jsem musel překonat, vůči čemu se vymezit. Říct ne takové výchově. Kdyby pak nastala taková situace Boží výchovy s tím bolákem, byl bych zdrcen. Cítil bych se trapně, měl bych pocit, že dělám něco, co nechci. Ovšem v tu chvíli bych nereagoval na Boží výchovu a na svou manželku, ale na výchovu svých rodičů. Přestože oni už tam nejsou. 

Co se vám děje? Jak rozumíte Boží výchově vy? Vzpomeňte si, kdy se vám oddělila tvář Boží od tváře vašich rodičů? V čem byla jejich výchova podobná a v čem jiná? 

Jako dospělí lidé jsme vyzváni k tomu, abychom snášeli Boží výchovu, která k nám přichází v čemkoliv, kde se setkáváme s příjemnou i nepříjemnou realitou. Podmínkou k tomu, abychom to byli schopni snášet, je, že musíme rozlišit mezi dvěma identitami a výchovami. Výchovou našich rodičů, kteří nás vychovávali podle toho, jak jim přišlo nejlepší, a výchovou Boží, která je vždy vedena pro naše dobro a není ani maličko ovlivněna sobectvím. Když snáším Boží výchovu, tak vtělují víru, že to se mnou Bůh myslí dobře a že se mu tudíž mohu podřídit.