Druhé dějství příběhu nás zavede do pusté krajiny Arabského poloostrova kudy spoutaného Josefa vede karavana na jihozápad do Egypta. Z Josefa se během pár minut stalo zboží. Lidská bytost zdegradovala na věc. Na trhu s otroky si ho koupí významný úředník faraonova dvoru, Potífar. Ve dvou zamyšleních uvidíme důsledky křivd na Josefův život. Nejprve uvidíme důsledky aktivní křivdy bratrů a v potom deficitní křivdy otce Jákoba. 

Není čas k odpuštění

Midjánci Josefa prodali do Egypta faraonovu dvornímu úředníku Potífarovi, veliteli tělesné stráže. (Gn 37:36) Josef byl přiveden dolů do Egypta. Od Izmaelitů, kteří ho tam odvedli, ho koupil faraonův dvorní úředník, Egypťan Potífar, velitel tělesné stráže. (Gn 39:1)

Představuji si, že se Josef nachází v pusté krajině. Všude okolo je písek, nikde nic neroste. Právě vstoupil do nejtěžšího období svého života. Bude trvat mnoho let, než se věci obrátí k lepšímu. Do pustiny se nedostal vlastní vinou. Neodešel z domu dobrovolně. Tato krajina reprezentuje všechny negativní důsledky křivdy. On za to není zodpovědný. Nezpůsobil přímo své zotročení, nerozhodl se pro něj. To bratři ho prodali. Byl skoro nejmladší. V rodině přijal roli, která mu byla nabídnuta, těžko mohl jinak. Odchází z rodiny jako traumatizovaná oběť, která ani pořádně neví, co se vlastně stalo. Ostatní se na něm provinili. Ale jeho bolí nohy. On má spálená záda. Jemu se provazy zařezávají do rukou. On je oddělen od rodiny. On si prožil ponižující zkušenost jako zboží na trhu s otroky. On bude dřít jak otrok. Vina druhého. Důsledky cítí Josef. Teď není čas odpouštět.

Závažnost křivdy měřená svými důsledky

Závažnost křivdy můžeme posuzovat podle důsledků, které na život člověka má. Čím závažnější a komplexnější důsledky, tím vážnější a obtížněji odpustitelná křivda. Když mi někdo ukradne drahé kolo přijdu o něj, utrpím finanční ztrátu a musím řešení ztráty věnovat určitou energii během následujících dní. Zároveň se však mohu vrátit domů, kde mám plnou ledničku, své oblíbené křeslo, pohodlnou postel a oblíbené knihy, blízké lidi atd. V komplexitě mého života ztráta kola zasáhne pouze miniaturní výsek. Možná ovlivní 5 % mého života ten týden. To není mnoho. Je to nepříjemné, ale zvládnutelné. Pokud by do mě narazil opilý řidič a já skončil na několik týdnů v nemocnici, důsledky křivdy jsou výraznější. Omezí můj život, nemohu být doma, prožívám bolest, musím přeorganizovat plány atd. Důsledky křivdy ovlivní větší procento mého života. Třeba 70-80 % po dobu několika týdnů a měsíců. Přesto stále zůstane spoustu věcí neměnných. Zůstávám v kontaktu s rodinou, s přáteli a mé vztahové zázemí bývá v takovou chvíli zpravidla ještě intenzivnější. Mám domov, do kterého vím, že se vrátím. Ale co kdyby vás dnes na ulici někdo unesl, svlékl vás do naha naložil do dodávky, několikrát přeložil, převezl na druhý konec světa a tam vás zotročil a nutil vás k natáčení násilných videí. V tom případě důsledky křivdy atakuji 100 %, přijdete o své zázemí, postel, oblečení, přátele, rodinu, práci, rituály, identitu, dokonce i o známá místa. Jste absolutně vykořeněni ze života. Zůstane vám pouze vaše tělo a vaše mysl, jediná kontinuita, ale i ta je vnitřně tak zasažena, že jste v podstatě jiným člověkem. Změní se vaše plány, emoce, myšlenky. Otázkou je, jestli vůbec něco zůstalo. A to se stalo Josefovi. Z jeho původního života nezůstalo vůbec nic. Žádná vazba, žádný vztah, žádný předmět, žádné místo. Josef je úplně jiný Josef, uvnitř i na venek. Traumatická křivda, kterou prožil měla důsledky na celý jeho život. Jako by se příběh snažil definovat nejzazší možnou mez osobní křivdy. 
Intenzitu křivdy můžeme odhadnout například z jejích důsledků, které v případě Josefa byli nedozírné. Proto teď není čas odpouštět. 

Život v důsledích křivdy

Život v důsledcích křivdy není jednoduchý. Člověk na svém těle nese důsledky toho, co neovlivnil. Je těžké přijmout svou existenci v místě, kam jsem se nevydal dobrovolně. V tuto chvíli je odpuštění nemožné. Většina lidí se snaží především přežít. A to stačí. Pouze takové postavy jako Ježíš nebo Štěpán jsou oběti schopné uprostřed tvrdého násilí vykřiknout modlitbu Bože odpusť jim vždyť nevědí co činí. A ani v jejich případě nejde přímé odpuštění. Ani oni se v takovou chvíli neobrátí k těm, kdo je zabíjí a neřeknou, odpouštím vám. Obrací se k Bohu. Ke třetí instanci. K mediátorovi sporu. Předávají situaci Bohu jako soudci a v gestu postoje lásky vůči svým nepřátelům řeknou ať to Bůh odpustí. A zároveň si to mohou dovolit, protože umírají. Nemusí řešit co bude zítra nebo pozítří. Poslední zbytky energie se rozhodnou takto věnovat. Je to krásné a obdivuhodné, ale bylo by to jiné, když by ještě zítra a za deset let museli žít v důsledcích křivdy. S podobnou interpretací jsem se setkal v knize od teoložky Marii Mayo. Píše limitech odpuštění v Bibli, nabourává představu jednoduchého okamžitého odpuštění. Když potom v knize začne vyprávět svůj příběh čtenáři dojde proč píše. Jednou ji přepadli lupiči v domě a zmlátili tyčí, skončila v nemocnici a delší dobu bojovala o život. Začali se okolo ní scházet přátelé a rodina a jedna z prvních věcí ke které jí tlačili bylo, že musí odpustit, kdyby náhodou umřela, aby i jí Bůh odpustil. Protože pokud neodpustíte, ani vám Bůh neodpustí. Neumřela a na odpuštění měla ještě dost času, ale nemusela odpouštět jen lupičům, ale i přátelům a rodině, kteří se v důsledku jednoduchého výkladu biblického verše chovali velmi úzkostlivě a nepomohli ji ve chvíli, kdy se topila v důsledcích křivdy. Pokud jsem zaplaven důsledky křivdy jako Josef jsem spolu s ním v pusté krajině. Zde ještě není prostor abychom uvažovalo o odpuštění.  Proto zde příběh téma odpuštění neotevírá. Pracovat a přežít. To je nyní Josefův úděl. Krok za krokem. Do neznáma. Neřeš, co bude zítra. Jediné dvě věci, které po tobě teď Bůh a tvoje tělo chce. Pracovat a přežít. Není čas odpouštět. Pracovat a přežít. 

Jak poznám, že jsem odpustil?

Můžeme si zároveň všimnout, že důsledky nejsou v příběhu popisovány s intenzivním emocionálním zabarvením. Utrpení, které se tam nachází musíme spíše do příběhu včítat. Představit si, co to asi znamenalo. Pokud bychom měli k dispozici Josefův deník z prvních dní cesty a otroctví dovedu si představit, že by to byl pořádný guláš negativních emocí a protichůdných myšlenek. Pokud bychom ho mohli pozorovat několik večerů, jak se choulí v rohu klece a snaží se trochu prospat a obrnit na další den kdy ho budou nahého vystavovat na tržišti, možná bychom za něj plakali. Nic z toho však Josef do detailů nevypráví. My děláme pouze více či méně přesný odhad na základě znalosti historie a psychologie. Jsme schopni empatie, můžeme sami sebe v představě dosadit na jeho místo. Ale právě onen rozdíl mezi Josefovým vyprávěním a naším odhadem je důležitý. Proč nepopisuje všechno trápení? Proč nelíčí svou bolest? Jednou z odpovědí může být, že je to příběh, který je vyprávěn zpětně člověkem, který už odpustil.  Podle toho, jak o události zpětně vyprávíme je možné odhadnout nakolik je to něco, co jsme odpustili a nakolik ne. Člověk, který odpustil vypráví příběh a popíše důsledky, je si jich vědom, umí o nich mluvit, aniž by zabíhal do detailů, nepopírá je, ale nepotřebuje o nich stále dokola mluvit. Je schopen je shrnout ale nejsou záplavou bolavých slov. Člověk, který neodpustil buďto příběh nevypráví vůbec a není si vědom důsledků, nebo je naopak úplně pohlcen v bolesti. Míru emocionálního odpuštění dobře poznáme z toho, jak člověk mluví a přemýšlí o událostech, které se mu dějí. 

Není čas k odpuštění

Teď není čas na odpuštění. Hlavně pokud je člověk obklopen důsledky křivdy, když je v nich až po uši. Výzva k odpuštění by v takovou chvíli vyznívala nepatřičně. Pokud by nás snad i napadla nebo nás k ní někdo chtěl tlačit, pravděpodobně se v nás vzdme silná vlna nevole. A to je dobře. Teď není čas odpouštět, ale dělat krok za krokem, pracovat a přežít. Pracovat a přežít. Pracovat a přežít. To je tvůj úkol od Boha, který máš, když jsi v pustině důsledků křivdy. Vydrž, příběh se promění.