Josefovo chování vůči bratrům se během tří dnů významným způsobem změnilo. A to až takovým způsobem, že neváhám nazvat jeho proměnu odpuštěním. Došlo mu, jak destruktivní sílu by měla pomsta. Vžil se do role svých bratrů a došlo mu jaký hlad by jejich rodiny měli. Došlo mu, že tu jde o život. Proto se rozhoduje, že většinu bratrů pošle zpět domů a dá jim možnost přivést rodině zakoupené obilí. Zdůrazní jim, že zůstanou na živu. Nemá potřebu se před nimi už chránit útokem a neobviňuje je ze špionáže, naopak se rozhoduje, že v nich bude hledat něco dobrého. Testuje poctivost a bratrství a ne špiónství. Dává bratrům dar odpuštění, a to ještě dřív, než měli šanci prokázat, že se změnili. Přesto se však ještě bratrům nedává poznat, a dokonce pokračuje ve svém plánu ovlivnit rodinu. Dnes uvidíme, jak se Josef vzdává destruktivní části svého hněvu, ale část hněvu si ponechá k tomu, aby změnil svět k lepšímu.  

Hříšný hněv

Josef se během tří dnů a odpuštění vzdal sobeckého, zraněného a destruktivního hněvu. Hněvu, který ho vedl k tomu, aby vyslovil plán pomsty. Zahlédl svůj stín, který vrhnul na celou rodinu. Je to hněv, který blokuje rozumné přemýšlení. Hněv, kterého člověk zpětně lituje. Hněv ve kterém, se neohlíží na následky. Je to hněv, který roztáčí kola zla v rodině. Jen si představte, že by opravdu poslal domů jen jednoho bratra a ostatní by zůstali spoutáni ve vězení. Vyvolený bratr by možná pobral něco málo zásob, ale určitě by to nestačilo pro celý kmen na několik měsíců. V táboře by přetrvával hlad. Josefovo rozhodnutí by ovlivnilo desítky životů, možná by i někdo umřel. Všichni by se zlobili na toho hrozného správce Egypta, který nechal jejich rodinu uvěznit. Na začátku příběhu byl jedinou obětí Josef, teď by však důsledkem jeho pomsty byli obětí celé rodiny. Zlo se šíří. Z jedné oběti, která mstí je jich najednou sedmdesát. Kdyby se všech sedmdesát obětí jednou v hněvu po Josefově vzoru rozhodlo někomu pomstít, bylo by obětí v další vlně téměř 5000. Hříšný hněv a pomsta je cestou ke katastrofě. Oběť vedená bolestí a hněvem přežene svou reakci a nedívá se na důsledky. A právě tuto část pomsty Josef odkládá. Je to krok proměny, pokání, krok, ve kterém přenechává soud Bohu. A přitom je v příběhu vidět, že všechen hněv odpuštěním z Josefa nevyprchal. Část hněvu si ponechal. 

Svatý hněv

Svatý hněv, je to, co zbude po odpuštění. Hněv, dodává Josefovi sílu situaci řešit. Když řeknu slovo hněv, tak si asi většina z vás představí výbuchy něčeho nekontrolovatelného. To je ale pravdivá, ale nedostatečná představa hněvu. Emoce v našem těle operují pořád. Každou vteřinu života nějaká emoce vede naši pozornost a reaguje na naše okolí. Emoce jsou základním motivačním systémem našeho organismu, stále přítomny a rozhodně ne vždy bouřlivé. Dodávají člověku sílu vůbec něco dělat. Jednoduše řečeno, kdyby v člověku neměl funkci hněv, tak se nezvedne a nejde do práce. Neopraví ledničku ani nenastaví hranice dětem ve výchově. Pokud Josef vidí na rodině něco, co se mu nelíbí, něco, co by si přál změnit, je emocí, která mu toto pomáhá vidět a formulovat právě hněv. Pokud by hněv v jeho těle nebyl, tak ho ani nenapadne, že by se situací v rodině měl potřebu něco dělat. Okamžitě by na rodinu zapomněl a hodil se do klidu a nikdy nic nechtěl opravit. To by byl Josef bez hněvu.
Josefův svatý hněv přetrvává a způsobuje v příběhu dvojí.

1) Jednak vymýšlí plán, jak vyzkoušet, jestli jsou bratři schopni obětovat se jeden za druhého. Jejich hřích byl v tom, že nebyli schopni vidět trpícího bratra a velmi mu ublížili. Teď jim chce dát příležitost, aby mohli prokázat bratrství.  Jednak na tom, jestli se vrátí pro toho, kdo zůstane ve vězení, a jednak jim chce dát možnost zastat se Benjamina až jim ho bude chtít vzít. Samozřejmě nevíme, jak dalece měl Josef plán na začátku promyšlený. Minimálně část plánu s jedním bratrem má od začátku.

2) Druhým efektem zkoušky je to, že Josef záměrně násilně roztrhne pouto mezi Jákobem a Benjamínem. Donutí je přivést Benjamina do Egypta, přestože mu je jasné, že to bude extrémně nepříjemné pro tátu Jákoba. A časem nám příběh opravdu ukáže, jak to těžké. Bratři se budou muset společně postavit otci a donutit ho udělat něco, velmi bolavého a ohrožujícího. Tato násilná změna vyžaduje značnou sílu na Josefově straně. V podstatě je Josef tátu vydírá. Benjamín, nebo smrt. Vzdáš se ho, nebo zemřete. Takovýto plán vyžaduje obrovskou sílu. A sílu dodává hněv, co jiného. Ale je to nezbytné. Josef ví, že to pomůže. Asi jako doktor, který jde napravovat vymknutý kloub nebo zlomeninu. Musí napřít sílu. Bolest je v tuto chvíli nezbytným krokem ke zlepšení. Je to tvrdé, ale nezbytné. Josef se tedy vzdává své hříšné části hněvu, ale ponechává si hněv svatý a v jeho síle mění svět.

Důsledky křivdy

Když si budete číst knihy o odpuštění, například od Jara Křivohlavého, dočtete se, že když člověk odpustí, neměl by se mstít. Odpustit znamená odložit pomstu. Ale zároveň vyvrací mylnou představu, že odpustit neznamená nevyvodit následky. Řečeno bez trojitého záporu. Mohu odpustit a zároveň vyvodit důsledky z křivdy, která se udála. Pomsta už ne, ale důsledky ano. A tady se čtenář zpravidla zastaví a říká si no, ale jaký je mezitím rozdíl. Jak to poznat? Kdy je můj hněv svatý a kdy už překračuje hranice pomsty? Myslím, že Josefův příběh trefně vystihuje odpověď na tuto otázku. Josef se vzdá části svého hněvu, který ho vedl k pomstě, ale část hněvu, která vede k nápravě si ponechá. Destruktivní hněv odkládá a konstruktivní hněv si ponechá a využívá. Odloží hněv, který by nechal hladovět celou rodinu, ale ponechá si ten, kterým pomůže odtrhnout Benjamína od táty a donutit bratry prokázat bratrství. 

Nezbytná podmínka

Z celého příběhu vyplývá mimo jiné jedna podmínka a to, že nemohu hněv sám o sobě démonizovat. Spoustu lidí se bojí destruktivního hněvu, bojí se přehnané agresivity, a to až tak, že v sobě ubíjí a potlačí veškeré projevy svatého hněvu. Kdyby se Josef začal sebemrskačsky trestat za to, jak po bratrech vyjel. Kdyby si řekl: prosím Bože odpusť mi to. Já jsem ale hroznej. Takhle vybuchovat. To je strašný, čeho jsem schopen. Já se jim teď musím dát poznat a už nikdy na nikoho nebudu řvát a dělat nic co by ublížilo. Nesmím nikomu ublížit. Pokud by se Josef takto zalekl svého hněvu, tak by neměl sílu vnést svým hněvem do rodiny pořádek. Neměl by sílu vytvořit pro bratry možnost prokázat bratrství a neodtrhl by Benjamina od táty. Podmínkou pro to, že může změnit svět k lepšímu je jeho schopnost přijmout svůj hněv jako nástroj změny. Odráží jím samotného Boha, který se hněvá v Bibli velmi často, a jeho hněv nemůže být ze své podstaty hříšný a pomstychtivý, ale je to hněv tvrdý a pevný měnící svět k lepšímu. Hněv užitečný. Takový hněv měl i Ježíš. No, a ještě že se ho ani Josef nezalekl. 

A co my?

Jak to máte s hněvem vy? Zkuste si vybavit několik situací kdy jste se na někoho hodně zlobili, dovedete rozlišit tenkou hranici mezi destruktivním a konstruktivním hněvem? Mezi pomstou a důsledky křivdy? Nabídnu vám jednu pomůcku, jednu jedinou otázku. Co dobrého by mohlo vyrůst z mého hněvu? Pokud je odpovědí: „No uleví se mi“. „Pocítí mou bolest“ „Prostě mě to štve.“ Naznačují odpovědi pomstu. Pokud odpovím: „Rodina by mohla začít tančit jinak“. „Syn bude jasně vědět co může a nemůže.“ „Manžel uvidí, jak mi je“… atd. Hněvu bych se tolik nebál. Je to síla, kterou Bůh skrze vaše tělo mění svět k lepšímu.

Odpustit neznamená nevyvodit následky. Mohu odpustit, a přitom podat trestní oznámení na tátu, který neplatí alimenty. Odehnat přítele, který se nevhodně chová k mým dětem nebo usvědčit duchovního, který zneužívá svou autoritu. Mohu odpustit, a přitom na tři dny nechat dítě bez mobilu. Vždyť Josefův hněv se stává silou, skrze kterou Bůh sám přetváří nefungující svět k lepšímu.